Od konce války leží v poznaňském archivu Velkopolského vojvodství kartotéka o třiatřiceti tisících listech, seřazených do 3 621 složek podle měst a obcí. Každý záznam obsahuje detailní informace o ženě nařčené z čarodějnictví, jejích trýznitelích a průběhu procesu. Data byla shromážděna mezi lety 1935 a 1944. Výzkum neprovádělo žádné vlastivědné muzeum, ale nacistická Schutzstaffel (SS), respektive její Reinhardem Heydrichem vedená zpravodajský služba Sicherheitsdienst (SD).
Takzvaný Hexen-Sonderauftrag či Zvláštní úkol čarodějnice zadal sám vrchní esesák Heinrich Himmler v rámci svojí neúnavné honby za archeologickými doklady germánské nadřazenosti a kvazihistorickou oporou režimní ideologie obecně. Ženy zavražděné jako čarodějnice byly v pojetí Reichsführera SS ve skutečnosti kněžky, jež po staletí opečovávaly pohanskou víru předků, kterou se církev snažila vymýtit. A i v pozadí této raně novověké hysterie Himmler tušil Žida. Himmlerova hluboká fascinace čarodějnicemi má ovšem také osobnější kořeny, začátkem sedmnáctého století byla údajně upálena na hranici jeho předkyně.
Zájem o čarodějnické procesy je však především dokladem faktu, že nacismus vyrostl též z iracionálního pohanského mysticismu.
Národ je nový bůh, pole jsou rodina
Na přelomu dvacátého a devatenáctého století vrcholil proces vyrovnávání se euroamerické civilizace s příslovečnou smrtí boha. Proces, který začal osvícenectvím a vyvrcholil Darwinem, znamenal, že se státům i společnostem pod rukama rozpadl hlavní pilíř veškerého řádu, totiž nezpochybněná víra. Spíše než věda ji však nahradil myšlenkový konstrukt národa, do významné míry postavený na dezinterpretovaných dějinách území, na které si dané společenství dělalo nárok. Chybějící transendentno mnozí lidé nacházeli také ve spiritualismu a okultismu.
Od fantazírování o hrdých prapředcích k okultismu ostatně nebyla až tak daleká cesta, zvláště ne v habsburské monarchii. Atributy nacistické ideologie, jako je antisemitismus, který však již nebyl definovaný nábožensky, ale rasově, zavržení křesťanství a tíhnutí k mystičnu, jsou skutečně především rakouského než v užším smyslu německého původu.
Adolf Hitler, který je o desítky let aplikoval po téměř celé Evropě, četl jako neúspěšný malíř ve Vídni spisy vídeňských „ariosofů“, jako byl Guido von List nebo Jörg Lanz von Liebenfels. Také Heinrich Himmler byl v tomto směru typickým představitelem své doby. I co se týče rasistického světonázoru, zálibě v hraní si na vojáčky, slepé poslušnosti alfasamci a dalších poruch.
Heinrich HimmlerNarodil se roku 1900 v Mnichově jako druhý ze tří synů do silně věřící rodiny. Jeho otec byl ředitelem prestižního gymnázia a soukromým učitelem prince Heinricha Bavorského, který byl Heinimu kmotrem na křtu. S koncem první války mladík jen těsně unikl službě na frontě, z čehož měl doživotní komplex. Za studií zemědělství se realizoval alespoň v buršáckém spolku Apollo a v ultrapravicovém polovojenském Freikorps Lauterbach. V roce 1923 se účastnil Hitlerova neúspěšného puče, v roce 1925 oblékl hnědou košili Sturmabteilung (SA) a stal se členem SS, tehdy jen pár desítek mužů čítající Vůdcovy ochranky. Himmler jednotku postupně stále více rozšiřoval, po Noci dlouhých nožů byla vyňata z SA a od poloviny třicátých let SS fakticky ovládla i policii, kterou Himmler dostal na povel. Heini si nakonec svůj mladický sen o válčení splnil, jeho bojové jednotky Waffen-SS čítaly dohromady přes devět set tisíc mužů. Stal se organizátorem hromadného vyvražďování Židů, založil Lebensborn, lidskou farmu pro produkci kvalitních nordických potomků. Krátce po ukončení druhé světové války byl zatčen Brity, navzdory falešným dokladům se jim však 23. května 1945 přiznal ke své pravé totožnosti. Téhož dne spáchal sebevraždu kyanidem, který měl ukryt mezi zuby. |
Začátkem dvacátých let vstoupil Himmler do společenství Artam, které propagovalo ideologii Blut-und-Boden (Krev a půda), postavenou na nacionalismu, rasismu, oslavování usedlého zemědělského života a dochucenou notnou dávkou esoteriky. Právě přes artamany přišel Himmler do kontaktu s nacisty, načež do NSDAP v srpnu 1923 vstoupil. Na ideál pouta k půdě však nikdy nezapomněl.
Biozemědělství za ostnatým plotem
O patnáct dvacet let později začal jako koordinátor holocaustu a Říšský komisař pro utužování německého národního ducha (Reichskommissar für die Festigung deutschen Volkstums) převádět do praxe fantazie o germánském osídlení rurálního východu. Himmlerův Hlavní úřad pro rasu a osídlování (SS Rasse- und Siedlungshauptamt) vypracoval Generalplan Ost, který předpokládal zřízení 360 tisíc farem na 330 tisících kilometrů čtverečních území na východ od hranic Říše. Osídlit je mělo přes dvanáct milionů Němců, zatímco zhruba 30,8 milionu lidí mělo zemřít nebo být vyhnáno.
Věřil na moc přírody, nezkaženou židovskými městy. Nejsilnější národ by mohly pomoci uživit bylinky starých germánů, řekl si vystudovaný agronom Himmler a v koncentračním táboře Dachau nechal pěstovat tymián, saturejku nebo měsíček lékařský. Každé ráno hnali dozorci stovky vězňů do bylinkové zahrady, na obrovské plantáže velké jako celá dnešní čtvrť Dachau-Ost. A každý večer se z areálu vyvážely dvoukoláky plné mrtvých, jak vzpomíná historik a svého času tamější vězeň Stanislav Zámečník.
Ústředním ideologem hnutí Krev a půda byl Richard Walther Darré. Na venkov byl podle něj spoleh, venkov stál na pozicích rasové jednolitosti, nacionalismu, venkov odolával městským zkaženostem, to on reprezentoval dědictví nordické rasy.
Jörg Lanz von Liebenfels, zakladatel ariosofického magazínu Ostara. Ariosofie v sobě kloubila antisemitismus, hlásání árijské nadřazenosti, rasismus, eugeniku, okultismus a autoritářství. Opovrhoval ženami a slabými.
Pod kuratelou SS se zkoušely metody takzvaného biodynamického zemědělství rakouského filosofa, pedagoga a esoterika Rudolfa Steinera. Cílem projektu bylo vymyslet, jak nakrmit národ i bez použití umělých hnojiv a dalších výmyslů židovské vědy.
Nacistická mise do Tibetu
Semitského původu, a v tomto případě je to pravda, je však křesťanství, které kdysi vytlačilo pohanská náboženství. Navázání na slávu hrdých Germánů tedy vyžadoval nahrazení křesťanské víry původními kulty, respektive slepencem vybásněných rituálů a různých více či méně historicky přesných symbolů.
Mezi ty patřil například pseudogermánský svícen Julleuchter, oblíbený dar mezi příslušníky SS, který vyráběli vězni v koncentračních táborech Dachau a Neuengamme. Germánským svátkem Jule se nacisté snažili nahradit křesťanské Vánoce. Místo vánočního stromečku byl Julbaum, místo Ježíška Frau Holle a místo adventního věnce Julbogen.
Rádoby vědecko-historické opodstatnění podobným blouznivostem měl obstarat Himmlerově štábu přímo podřízený spolek Deutsches Ahnenerbe, v překladu znamená jeho název Dědictví předků. Instituce pořádala kongresy, financovala vykopávky předkřesťanských sídel či vyslala expedici do západními etnology neprozkoumané části Tibetu, kde hledala od dubna 1938 do srpna 1939 odolné druhy obilí a důkazy, že se v odloučení od okolního světa pod Himálajem zachovala praárijská populace. Za války se Ahnenerbe podílel na loupení uměleckých pokladů v obsazené Evropě a na pokusech na lidech v koncentračních táborech Dachau a Natzweiler-Struthof.
Bojovali proti nacistům Mezi méně známé hrdiny protinacistického boje patří například mládežnické hnutí Edelweiss Piraten nebo čeští a slovenští Romové. |
Nacistickou esoteriku velkou měrou formoval také vídeňský rodák Karl Maria Wiligut. Člen Novotemplářského řádu již zmiňovaného Lanze von Liebenfelse vstoupil do SS teprve v roce 1933, ale za tři roky to dotáhl na Brigadeführera (generálmajora). To díky osobnímu přátelství s Himmlerem, jemuž vykládal hvězdy. Přesto byl Wiligut, přezdívaný Himmlerův Rasputin, v srpnu 1939 z SS odejit, když se jeho konzumace alkoholu a prášků stala neúnosnou. Navíc se provalilo, že byl ve dvacátých letech na tři roky zavřen do blázince a salcburským soudem mu byla odebrána svéprávnost.
Věštec a poslední Atlanťan Wiligut například navrhl Totenkopfring, prsten osazený runami a umrlčí lebkou, který Reichsführer-SS věnoval zasloužilým černokošilím a v průběhu války nakonec rozdával jako na běžícím pásu. Především se však Wiligut podílel na přestavbě hradu Wewelsburg ve Vestfálsku. Renesanční objekt se měl stát mystickým středobodem Himmlerovy černé říše.
Hrad v srdci temnoty
Hrad samozřejmě nebyl vybrán náhodou. Poblíž se nacházejí skály, mezi nimiž prý Germáni slavili svoje náboženské obřady. Především však stál v desátém století na kopci, kde byl později Wewelsburg postaven, palisádový hrad, který hrál roli při odražení vpádu maďarských kočovníků do Východofranské říše. Tehdejší panovník Jindřich I. Ptáčník (německy Heinrich) Himmlera silně fascinoval. Podle raně středověkého krále nazval svůj zvláštní vlak stejně jako svůj polní štáb.
Dílčí, již za války realizované prvky Generalplanu Ost byly označeny Programm Heinrich a Himmlerovo okolí včetně jeho oficiální „vedlejší manželky“ Hedwig Potthastové jej oslovovalo König Heinrich, tedy Král Heinrich. Himmler se podle všeho považoval za Ptáčníkovu symbolickou či skutečnou reinkarnaci.
Hrad Wewelsburg se měl stát podle Himmlerových plánů centrem mystické síly.
Prsten cti se smrtihlavem dostávali důstojníci SS, celkem se jich vyrobilo na 14 500.
Interiér Wewelsburgu byl ještě před válkou vyzdoben nacistickou a pseudogermánskou symbolikou, odstraněním omítky a rozšířením příkopu byl hrad upraven tak, aby působil starobyleji. Zatím v něm fungovalo školicí středisko SS, měl se ale stát svého druhu kultovním místem, kde se budou shromažďovat špičky Schutzstaffel nebo schraňovat Totenkopfringe padlých esesmanů.
V severní věži se lze dodnes podívat do takzvaného Obergruppenführersaalu (hodnost je ekvivalentem generálporučíka, šlo tedy o nejvyšší špičku SS). Oválné místnosti s dvanácti výklenky a dvanácti romanizujícími sloupy vévodí mozaika Černého slunce, kola o dvanácti paprscích složeného ze tří hákových křížů. Pod ním se nachází místnost výstižně nazývaná krypta, kolem jejíhož sníženého středu stojí dvanáct prázdných soklů. Přesný účel obou místností stále není znám.
Do roku 1964 měl být podle Himmlerových plánů na kopcích kolem hradu vybudován tříčtvrteční kruh budov o rádiu 635 metrů. Středobodem areálu by byla severní věž hradu trojúhelníkového půdorysu, k němuž měly být přistavěny další budovy tak, že by vznikla téměř kilometr dlouhá struktura symbolizující Svaté kopí. To je jedna z hlavních relikvií Svaté Říše Římské, která prý patřila vojáku Longinovi, tedy tomu, který bodnutím zkoušel, zda je ukřižovaný Ježíš ještě naživu. Artefakt, který je dnes vytavený ve vídeňském Hofburgu, ovšem někteří považovali za kopí germánského boha Ódina.
K realizaci mystických vizí však nedošlo, nacistická říše se rozpadla a König Heinrich odešel ze světa s ní. Dnes v přilehlé strážní budově sídlí muzeum SS, které zvlášť připomíná vězně koncentračního tábora Niederhagen, jenž byl zřízen jako zdroj otrocké pracovní síly k přestavbě Wewelsburgu.
Ze západního křídla zamýšlené svatyně je dnes ubytovna pro mládež. Stejně neslavně dopadly i Himmlerovy plány na dobití a dosídlení rasově čistého „velkoněmeckého impéria, největší říše, kterou svět viděl“.
Okultistické sklony jejích pohlavárů ale nepřestávají fascinovat a nejen to, mnozí podléhají lákání iracionality ve starých i novějších verzích. Snění o dávné minulosti, kdy muž byl válečník a žena rodila děti čisté krve, víra ve spiknutí židozednářů nebo v konspirace iluminátů, přisuzování všeho zla společnostem mimo vlastní, čistý národ, to s Himmlerem a nacistickými výlety do říše mystična naneštěstí nezemřelo.
