Po většinu roku leží rozlehlé prostranství Theresienwiese na jižním okraji centra Mnichova ladem. Na přelomu září a října však na něm vyrostou velkokapacitní stany, ve kterých se u tupláků vystřídá šest až sedm milionů pivařů. Podobnou návštěvnost měl také Oktoberfest ročníku 1980, narváno bylo kolem stolů i u hlavní brány. Po desáté večer druhého dne zazněla v blízkosti vstupu ohlušující rána, pak zoufalý řev a panický křik. Těleso hasicího přístroje naplněné 1,39 kg TNT, šrouby a hřebíky zabilo třináct lidí včetně atentátníka a 211 zranilo, z nich 68 těžce. Udál se dodnes nejtěžší teroristický útok v dějinách poválečného Německa.
Vyšetřovatelé měli brzy jasno, že čin spáchal jednadvacetiletý Gundolf Köhler, a to sám. Z neznámého důvodu došlo k předčasnému výbuchu nálože. Případ byl uzavřen. Už během vyšetřování však svědci přinášeli nejrůznější střípky příběhu. Podle jedné ženy se Köhler a neznámý muž přetahovali o předmět, který jim vypadl z rukou, načež došlo k explozi. Jiný svědek viděl Köhlera půl hodiny před výbuchem vzrušeně hovořit s dvěma muži, prý měl u sebe kufr. Ten zmínili i další svědkové, na místě činu se však žádný nenašel. Ještě v roce 2010 si oběti vymáhaly DNA analýzu nálezů z místa činu, kupříkladu části ruky, kterou nebylo možno nikomu přiřadit. Jako je však u uzavřených případů obvyklé, byly tyto předměty mezitím zničeny, stejně jako 47 nedopalků šesti různých značek cigaret, které byly nalezeny v Köhlerově autě.
Přestože se Köhler už od čtrnácti pohyboval v neonacistickém prostředí, vyšetřovatelé se po souvislostech v těchto kruzích příliš proaktivně nepídili. Kupříkladu nesledovali stopu jménem Heinz Lembke, který měl mezi ultrapravičáky nabízet zbraně, nálože a výcvik. Bezvýsledně prohledali Lembkeho byt a nechali jej plavat, zadržen byl až o rok později, když lesní dělníci mezi jedlemi odkryli jedno jeho tajné místo. Ve vazbě prozradil polohu 33 dalších skladů, ve kterých policisté našli stovky zbraní, 258 ručních granátů, 156 kilo výbušnin a metráky munice. Lembke by toho řekl možná mnohem víc, kdyby uprostřed vyšetřování nebyl nalezen ve své cele oběšený.
Domobrana s ostrými
Köhler však především býval členem půl roku před atentátem zakázané paramilitaristické organizace Wehrsportgruppe Hoffmann. A při domovních prohlídkách u jeho neonacistických soukmenovců bylo nalezeno vybavení a součástky na výrobu bomby. Možné spolupachatelství některých z Köhlerových druhů naznačil také incident ze srpna 1982. Člen skupiny Stefan Wagner se po hodinu trvající automobilové honičce s policií nakonec střelil do hlavy, před tím však na chvíli vzal rukojmí, jimž se přiznal z podílu na atentátu během Oktoberfestu.
Hoffmanovci byli nejznámější z takzvaných Wehrsportgruppen (WSG), ultrapravicových bojůvek, které v sedmdesátých a osmdesátých letech pořádaly vojenská cvičení a jejichž někteří členové páchali vraždy a atentáty. Například chlapci z WSG Rohwer měli na triku sedm útoků na v západním Německu dislokované jednotky NATO a jedno přepadení banky. V Rakousku zase operovala WSG Trenck sdružená kolem Gottfrieda Küssela, čtyřikrát trestaného nestora tamější ultrapravice. Přinejmenším jedné organizované hry na vojáčky, kterou Küsell pořádal, se v devadesátých letech zúčastnil také Hans-Christian Strache, dnešní předseda rakouských Svobodných (FPÖ).
Pestré panoptikum krajní pravice Teroristé i pomatenci. Německá krajní pravice je pestrou paletou. Patří do ní i Reichsbürger, v překladu říšští občané. Představují spíše legrační část „národního odboje“. Dnešní Německo pro ně není legitimním státem, proto mu kupříkladu odmítají platit daně a pokuty. Žijí podle svého přesvědčení v Německé říši z dob před koncem první světové války, případně v hranicích z roku 1937. Jsou to osamělí blouznivci věřící na chemtrails a reptiliány a sdružující se v tuctech organizací se vzletnými jmény jako Zastupující říšská vláda, Exilová vláda Německé říše, Lidový Říšský sněm nebo Svobodný stát Prusko. |
Wehrsportgruppe Hoffmann se zformovala v roce 1973 a kromě poskakování v lesích její muži také dělali sekuriťáky na neonacistických akcích. Hlavní základnu měla skupina v Bavorsku, její pobočky však fungovaly také ve Frankfurtu nad Mohanem, Bonnu či Kolíně. Krajněpravicoví militanti odmítali parlamentní demokracii a považovali se za předvoj násilného převratu, slovy zakladatele „radikální proměny celkové struktury ve všech oblastech“. WSG proto byla v lednu 1980 spolkovým ministerstvem spravedlnosti zakázána, u jejich členů policie zabavila osmnáct náklaďáků důkazního materiálu včetně zbraní. Ke dni rozpuštění čítala skupina na čtyři stovky mužů.
Neonacista ze zámku
Fungování skupiny se řídilo nacistickým führerprinzipem, absolutní poslušností nadřízenému, jímž byl Karl-Heinz Hoffmann. Šéf, jak si nechával říkat po vzoru velitele SA Ernsta Röhma, byl v červnu 1981 odsouzen za půltucet deliktů od těžkého ublížení na zdraví po falšování peněz na devět a půl roku. Po polovině trestu byl propuštěn a dal se na stavebnictví, s manželkou Franziskou vlastnili až 15 firem. Po pádu železné opony odešli do městečka Kahla v Duryňsku, kde norimberský rodák strávil dospívání a odkud v padesátých letech utekl na Západ. Hoffmannovi úspěšně pokračovali v renovování bytů a kanceláří a v roce 2004 si pořídili zámek s přilehlým hospodářstvím, kde dnes Hoffmann pěstuje bio prasata plemene mangalica.
Zatímco Hoffmann seděl, pokračovali jeho druhové v „osvobozovacím boji“. Například Odfried Hepp a Walter Kexel spáchali pět přepadení bank a několik útoků na americké posádky v Německu, mimo jiné s autem naplněným výbušninou. V prosinci 1980, tedy ještě před zatčením Hoffmana, zavraždil jiný bývalý člen jeho WSG Uwe Behrendt předsedu norimberské židovské obce a jeho ženu. Vražedná beretta patřila Hoffmanovi a na místě činu se našly brýle Franzisky. Manželům se ale nic neprokázalo a Behrendt utekl do Libanonu, kde si o tři čtvrtě roku později vzal život.
Do blízkovýchodní země se stáhlo celé tvrdé jádro WSG Hoffmann, jejíž šéf měl dobré kontakty na Organizaci pro osvobození Palestiny. Náckové z Německa dostali k dispozici část výcvikového tábora Palestinců jižně od Bejrútu. Chtěli tam plánovat a nacvičovat teroristické útoky na půdě Spolkové republiky, které měly vést k jejímu svržení a nastolení národovecké diktatury. Těžko říct, jak vypadal život hoffmanovců na okraji pouště doopravdy, Behrendt některé ze svých mužů údajně týral a dokonce mučil. Jeden z nich, jistý Kay-Uwe Bergmann, během pobytu v táboře beze stopy zmizel.
Také ti členové WSG Hoffmann, kteří v Německu zůstali, si v boji proti nenáviděnému zřízení dokázali najít překvapivé spojence. Již zmíněný Odfried Hepp od roku 1981 donášel Stasi, která mu po atentátech na americké vojáky pomohla utéct do NDR. I soukmenovec Peter Weinmann byl mezi lety 1968 a 1986 agentem Stasi a zároveň informantem kontrarozvědky Spolkové republiky.
Už tehdy se množily výtky, že jsou úřady „na pravé oko slepé“, že jsou ve srovnání s bojem proti ultralevici v postupu vůči krajní pravici méně důsledné až laxní. Potvrdily se v listopadu 2011, když se provalilo, že v zemi po třináct let řádil trojlístek s názvem Nationalsozialistischer Untergrund, přičemž v jeho příběhu hráli velmi pochybnou roli státní agenti. Trio stačilo zavraždit deset lidí včetně jedné policistky, dvakrát odpálit bombu a zranit desítky lidí v centru Kolína a vyloupit čtrnáct bank. V reakci na to začaly německé úřady ultrapravicovým radikálům věnovat větší pozornost a mimo jiné znovu otevřely případ útoku na Oktoberfest v roce 1980.
