VIDEO: Musíte mít rychlost, sílu, ale i štěstí, říká sportovní dřevorubec

  • 0
Šest disciplín, a to velmi mužných. Timbersports, sportovní dřevorubectví, je náročnou aktivitou, vyžaduje fyzickou sílu i perfektně ovládnutou techniku a dobrou psychiku. „Je to sport se vším všudy. Klasický dřevorubec z lesa by v něm bez přípravy neuspěl,“ říká Martin Komárek, držitel evropského rekordu.

Timbersport organizovaně vznikl v roce 1985, jeho kořeny jsou ale mnohem delší, je to tak?
Sahají do doby osidlování Nového Zélandu, Ameriky, Austrálie. Tehdy se muselo masově kácet, dřevo byla potřeba na lodě, domy, mosty… Práce dřevorubce byla velmi těžká a chlapi se mezi sebou chtěli porovnávat, kdo ji zvládne lépe, rychleji… Tak vznikly první závody. Jako silově dovednostní sport složený ze šesti disciplín vznikl timbersport v roce 1985.

Dá se vlastně porovnávat s tím, co dělají klasičtí dřevorubci v lese? Je to tak, že když člověk kácí denně osm hodin stromy v lese, má tím pádem natrénováno?
Dřív to tak bylo, ale dnes je to na úplně jiné úrovni. Závodník se musí speciálně připravovat jako v atletických disciplínách nebo prostě jiných sportech. Fyzická práce v lese vůbec nestačí, je to naopak, lidi, kteří pracují manuálně, mají z práce často zlozvyky. A je při sportovním dřevorubectví znevýhodňuje.

Celý rozhovor v pořadu Drive na Óčku

Martin Komárek bude jedním z hostů pořadu Drive na televizi Óčko v neděli 30. prosince ve 22:00 hodin. Povídal si s ním Jakub Buba Ouvín.

Dá se tedy říci, že klasický dřevorubec by nemusel být ideální sportovní dřevorubec?
Ano, dá, to v žádném případě neplatí. V timbersportu mohou být dobří i lidi z kanceláří, kteří mají promyšlený trénink, dělají i jiné sporty, jsou všestranní. Musíte být rychlý, musíte perfektně znát techniku a umět ji, tu sekeru tam samozřejmě musíte narvat hluboko, a to nejde bez síly, takže potřebujete i fyzičku. A k některým disciplínám je třeba i štěstí.

Jak a kdy jste se ke sportovnímu dřevorubectví dostal vy?
Poprvé jsem to viděl u kamaráda na satelitu, z Ameriky. Bylo to něco, co mě vždycky bavilo, těžká fyzická práce a zároveň sportovní výkon. Protože jsem z vesnice, znal jsem sekeru, při škole jsem dělal závody s motorovou pilou, i když ty jsou totálně jiné… Když jsem dostal v roce 2001 možnost jet na vůbec první tréninkový kemp v Evropě, využil jsem ji. A vstoupil jsem do timbersportu jako jeden za dvanáctky lidí, co byli na prvním závodě.

Měl jste své mentory? Předávaly se zkušenosti, nebo si je lidi spíš střežili a na vše jste si musel přijít sám?
Za mě to bylo totálně jiné než dnes, kdy si přes sociální sítě a kontakty dokážete spoustu technik okoukat. I dnes však pořád platí, že nahoru vás může dostat jen nejlepší šampion, lidi, kteří vás chtějí posunout. Já měl to štěstí, že ti lidi se mnou vycházeli, viděli ve mně něco nezištného a chtěli mi pomoci. První byl trenér z Ameriky, ten mi nabídl, že mě v Americe bude měsíc trénovat. Byl jsem tam v roce 2002. O rok později jsem na velkém závodu v Německu potkal šampiona z Nového Zélandu, který mi nabídl to samé. Udělal to tedy v noci, v dobré náladě, ale byl to chlap, který držel slovo – když jsem se mu po půl roce se svou špatnou angličtinou ozval, řekl, že to platí. A já letěl na Nový Zéland a tam jsem prostě makal. Tam mě to úplně nakoplo, seznámil jsem se tam s absolutní legendou, Jasonem Wynyardem, který svolil k tomu, aby mě trénoval. Z toho těžím dodnes.