Dokázal byste žít bez lezení?
Něco bych vymyslel. Přizpůsobím se situaci, horolezci musejí často improvizovat. Zatím o tom ale nemá cenu přemýšlet.
Ptám se proto, že jste před necelým rokem přišel při expedici na Annapurně o osm článků na prstech nohy.
Byla strašná zima, lehce mě tlačily nohy a boty jsem měl promoklejší, než bylo zdrávo. Tamní doktoři říkali, že to bude dobré. Není, nevím ale, jestli nastala chyba v léčbě. Každopádně následoval ztracený rok, několik amputací. První měsíc to byl šok, každý převaz byl horší a horší. Byl to nepěkný pohled.
Nakonec vás to stálo kus prstů. Vzaly vám hory ještě něco?
Co se týká zdravotních záležitostí, tohle je první následek pohybu na skalách.
A třeba po lidské stránce?
Hned v začátcích jsem přišel o svoji holku. Bylo mi dvacet, ona zahynula pod lavinou v Tatrách. Já u toho nebyl, byl jsem na druhé straně Tater. Na domluvený sraz už nepřišla.
To musí člověkem otřást.
Připraví vás to na to, jak to na světě chodí. Víte, že už nic moc horšího se vám nestane, to vás psychicky vybaví. Je to tragédie, ale zocelí vás to.
Jak to, že se vám vážnější zranění vyhýbala? Štěstí? Opatrnost?
Připravenost a štěstí dohromady. Byly okamžiky, kdy na nás padala lavina, ale na poslední chvíli ji zastavil hřeben. To bylo velký štěstí. V rámci možností ale musíte jít štěstí naproti, musíte být připravený na všechno.
Ženský fungují jinak
Co se v okamžiku, když na vás letí lavina, honí člověku hlavou?
To bylo v roce 2005 na Nanga Parbatu. Byli jsme tam dva. Viděli jsme, jak se utrhla, fotili jsme ji, pak nám došlo, že jsme na špatném místě ve špatnou chvíli. Nedalo se utéct. Smetla nás tlaková vlna, sníh jsme měli všude, málem jsme se udusili. Byl to asi jeden z nejdramatičtějších okamžiků na horách.
Vysvětlete mi tohle: Právě na Annapurnu jste lezl s kamarádem Honzou Trávníčkem, nakonec jste však šel na vrchol každý sám, proč?
Kvůli tempu. Když lezou dva lidé, kteří nejsou srovnaní, šlape každý sám. Když je jeden v táboře o sedm hodin rychleji než druhý, nemá cenu, aby se mu přizpůsoboval čekáním. Rychlost totiž v horách znamená větší bezpečnost. V Himálaji se tak leze, v nižších horách už ne.
Podle čeho si vlastně vybíráte, s kým půjdete? Musíte ho dobře znát?
Je to ideál, ale není to tak úplně pravda. Kolikrát se navzájem neznáme, potkáme se třeba na nějakých sezeních nebo jednáních a společných víkendech na skalách. Asi musíte mít intuici a čuch na lidi. Je to jak v hospodě, taky si nesednete s každým.
Se ženou byste lezl?
Dvakrát jsem lezl a tehdy jsem si řekl, že už nikdy. Pak jsem malinko ustoupil a vzal jsem do expedice dvě Polky. V Himalájích je to ale, popravdě, problém.
Dcera je kavárenská povalečkaHorolezcem chtěl být už v šesti letech. "Táta byl vzpěrač, máma judistka, já hrál fotbal, volejbal. S tátou jsme ale byli často na horách, chodili jsme po hřebenech," vzpomíná. "Byli jsme parťáci. Hodně jsme toho spolu zažili, sedli jsme si." Na skály bral své děti i Radek. "Lezly se mnou, pak už jsem je ale nenutil. Syn studuje, dcera je typická kavárenská povalečka, jak o sobě sama říká. Mně to ale nevadí. Je umělkyně, scénáristka." |
Proč?
Ženská a mužská psychika je prostě jiná. Když je problém, chlapi si to vyříkají, zanadávají si. Ženský to takhle neřekneš, proto se nepročistí vzduch. Když jí vynadáš, omlátí ti to za týden o hlavu. Ženský fungují jinak. A ani fyzicky nebude dobrá jako chlap. Navíc budeš mít tendenci se o ni starat, a tím budeš ohrožovat ostatní.
Cílem není vrchol, ale návrat
Zdolal jste bez použití kyslíku téměř všechny osmitisícovky. Chybí vám K2.
Chtěl jsem ji dát letos v červnu, či červenci, ale nestíhám, budu po operaci prstů na noze. Za tak krátkou dobu se už nedám dohromady.
Dosud nad vámi pokaždé vyhrála, kolikrát jste ji zkoušel zdolat?
Byl jsem tam čtyřikrát, z toho jednou jsem vůbec nelezl. Zranil jsem se v základním táboře. Někdy si říkám, že už toho bylo dost. Vydám se na ni příští rok, snad už naposledy.
Štve vás to, že kvůli odkladu nemusíte stihnout být čtrnáctý na světě, komu se podařilo získat skalpy všech osmitisícovek?
Svět se kvůli tomu nezboří, musím to brát takhle.
Koho vůbec napadlo, dát je všechny?
Vyplynulo to ze situace, neplánoval jsem to. Poprvé to řekl nahlas poté, co jsem vylezl na pátou, můj sponzor. Já se tím ale nezabýval, lezl jsem dál pro radost, začal jsem o tom uvažovat, až když jich už bylo devět. Dnes mi schází jedna, příští rok mi bude padesát, mohl by to být pěkný dárek.
Říkal jste, že jednou jste na K2 ani nenastoupil. Podle čeho se rozhodnete, že do toho nejdete?
Začnete-li mít pocit, že to nejste vy, kdo ovlivňuje průběh expedice, rozezní se alarm. Několikrát jsem to otočil, i když jsem byl hodně vysoko, jednou ve výšce osm tisíc metrů. Bylo to na Dhaulagiri. Na dohled od vrcholu.
Umět to obrátit těsně pod vrcholem, ukočírovat emoce, to chce silnou morálku.
Talent na blbosti jsem měl od mládí, jenže pořád žiju, takže je tam někde i rozum, který mě včas zabrzdí. Obrátit se pod vrcholem je strašně těžké, ale tady jde o život. Hrdinů jsou plné hřbitovy. Cílem není vrchol, cílem je návrat, to musíte mít celou dobu v hlavě. Na vrcholu jste teprve v polovině cesty.
Do Himalájí se vítězit nejezdí
Nelezete za pomoci kyslíku. Proč?
Je to prostě něco jiného. S kyslíkem, to je ... jako kdybyste jel Tour de France na motorce. Já kyslík neodsuzuju, ale vadí mi, že lidi, kteří si jím pomáhají, o tom často mlčí. Další věc je, zda používáš výškové nosiče: my lezeme sami.
Jde slézat Himaláje bez toho, že bych lezl po skalách?
Je to případ spousty lidí, není to problém. Himaláje jsou jako maraton. V atletice ho můžete běhat, aniž byste před ním dělali krátké sprinty. Samozřejmě je ale lepší být komplexní horolezec všeuměl.
Pominu-li fyzičku a techniku, co musíte mít, když chcete lézt v Himalájích?
Rozhodně lásku a pokoru k horám. Teprve tam pochopíte, jak je člověk malinký a nicotný. Tam se nechodí vítězit ani vytahovat.
Přesto se lezení hodně změnilo. Otevřelo se leckomu, je masové. Kam to spěje?
Tam, kam všechno. Nikdo nečekal, že na Everest polezou davy lidí. Kdo si chce splnit svůj egoistický sen, zaplatí si kyslík a šerpy a ti ho tom už nějak dostanou.
Úspěšné výstupy na osmitisícovky
|
Když se dostanete až na vrchol, jste nejblíž k nebi. Jaký je to pocit? Co tam nahoře děláte?
Nejdéle jsem tam byl dvě a půl hodiny, to bylo na Broad Peaku v roce 2003. Nejkratší pobyt na vrcholu byl asi půlhodinový. Pokud je něco vidět, většinou fotím, filmuju. Jsem rád, že už nemusím dál. To je moje první myšlenka na vrcholu.
Co je vlastně horší, výstup, nebo sestup?
Sestup bývá kratší, ale ne snazší. Projevuje se určitá ztráta motivace, vysílení, pořád však musíte být koncentrovaní, nemůžete si dovolit žádnou chybu.
Už se tím uživím
Jste profesionální horolezec. Jak se na expedice shání peníze?
První expedice jsem si financoval z úspor. Potom jsem klepal na dveře a prosil o podporu, to byla hodně blbá pozice. Shánět peníze pro někoho jiného je snazší, než je shánět pro sebe. Od letoška mám konečně silného partnera ČP Invest s mottem "Pomáháme vám jít dál". Při mém zranění se to opravdu hodí.
Horolezectví není moc vidět, takže nezní jako atraktivní investice.
Lezu někde na druhé straně světa, bez diváků, nejsem vidět v televizi. Jsem jiný profesionál než třeba hokejista. O horolezcích se mluví, jen když se jim něco stane. Popravdě, že jsem přišel o kus prstů, mi zvedlo popularitu. O tom se píše.
Uživí vás to?
Dlouhou dobu mi to umožňovalo lézt, to je to nejkrásnější. Když mi zbylo něco na živobytí, to bylo super. Teď jsou za mnou výsledky, takže mě to i živí, k tomu ale dělám přednášky, vydávám kalendáře, knížky, zajišťuju si sponzoring. Jsem takový horolezecký živnostník.
Až budete mít splněny osmitisícovky, co dál?
Rozhodně nechci přestat. Patagonie, Indie, Afrika, je toho mraky, kam se dá lézt. Je to můj životní styl.
Co vás na tom kromě lezení baví?
Tenisti znají dvorce a haly, letiště, nic víc. Já znám celé krajiny, většinou to bývají nejkrásnější místa té oblasti. Projdete obrovská území, kde žijou lidi, kteří jsou úžasní. Obohatí vás to na celý život.
Jaká česká hora je vaší oblíbenou?
Odmala jsem chodil na Sněžku, chybí mi ale Říp. Dám ho snad letos.
