Na nákup, do práce či na projížďku. Tam všude můžete vyrazit na jednokolce. Díky tomu jste mnohem rychlejší, než když jdete pěšky. Například Jakub Šimík jezdí do zaměstnání na jednokolce každý den třináct kilometrů.
„Pět kilometrů z toho jedu v lese, také po kamenitých polních cestách, po asfaltu a podobně,“ vypráví mi Jakub, který pracuje jako technik Alza.cz. Právě tento e-shop mi půjčil jednokolku společnosti Segway, abych se na ní naučil. Rovnou jsem se ujistil, že nevadí, pokud ji vrátím poničenou.
Protože, jak se ukázalo hned na začátku, začít na ní jezdit, aniž by mi několikrát odlétla zpod nohou, je nemožné. „Je to podobné jako chůze po laně v komibnaci s lyžováním,“ říká Jakub.
Někdo se prý naučí jezdit za deset minut, někdo potřebuje osm hodin čistého času. Já jsem nakonec první případ. Zpočátku se sice musím pořád držet technika kolem ramen, po pár minutách už však zkouším jet i sám. Jakmile zvládám jízdu po rovince, přichází další výzva – naučit se zatáčet.
Jenže první velký pád přichází, ještě když jedu po rovince. Rychlostí lehce přes dvacet kilometrů za hodinu. Netuším proč, ale najednou máchám rukama, jednokolka někam odjíždí, nechává mě za sebou a já padám na asfalt. Trochu se kutálím po zemi. Kuba přijíždí na pomoc, nic vážného se mi však nestalo.
Celkem jsem se pořádně vysekal třikrát. Své by o tom mohla vyprávět sedřená kůže na noze, odřené ruce, boule na obou stranách nohou a kotníky. A čeká mě další výzva, jet na onom stroji do práce. V Praze, za plného provozu.
Strach z řidičů i kostek
Vyrážím na trasu z Vršovic na Anděl. Čeká mě šest kilometrů. Jsem vybavený všemi možnými chrániči a helmou. A mám před sebou cestu mezi auty, po cyklostezce, po chodníku, po dlažebních kostkách, přes koleje.
„Tyto menší jednokolky jsou vhodné spíš na silnici, na chodníky, protože pneumatika nezvládá takové nárazy. A pak jsou modely ideální už i pro poměrně těžký terén,“ líčí Jakub.
Moje jednokolka jede maximální rychlostí 24 kilometrů v hodině. Jakmile ji překročím, začne pípat a naklánět mě dozadu. Což není zrovna příjemné, když vím, že za mnou jedou auta. Mimochodem, chápu, že řidiči ztrácí trpělivost, když v úzkém prostoru nemají šanci mě předjet. A já tam, kde oni mohou jet padesátkou, brzdím dopravu svou dvacítkou.
Nejhorší jsou však chodci a červené na semaforu. Zastavovat a znovu naskakovat je můj největší strašák. Když nastoupím špatně, například když není noha uprostřed šlapky, potřebuju naskočit znovu. A vysvětlete to řidičům za mnou.
Naštěstí se dá s jednokolkou jezdit i po chodníku, kde je větší klid. Ovšem jen rychlostí chůze, což není ideální.
Nakonec se do práce dostávám po 33 minutách. Tedy za podobný čas, jako když jdu na tramvaj, jedu v ní a pak dojdu ze zastávky pěšky. Cesta tramvají je rozhodně klidnější, na jednokolce je však víc zábavy, tedy včetně adrenalinu. Navíc jste i atrakcí pro kolemjdoucí.
Musím přiznat, že zpočátku jsem si říkal, že jsem to rád zkusil, ale jednokolku bych si nekoupil. Vadilo mi hlavně to, jak jsem byl otlučený. „Spousta lidí s tím sekne po prvním týdnu, protože zjistí, že musí obětovat víc než jednu dvě jízdy, aby se na ní naučili,“ popisuje zkušenosti Jakub Šimík.
Měl jsem to v podstatě taky tak. Každým dnem jsem jí však začal přicházet na chuť. Například cesty do obchodu se mi krásně zrychlily. Samozřejmě, nevýhodou je ji pak nosit. Ta malá, na které jsem jezdil, váží dvanáct kilo. Existují však i mnohem těžší. Po týdnu ježdění musím říct, že její pořízení zvažuju.
