Podle přeborníka disciplíny Trulse Tropa na onen excentrický, bizarní, bláznivý a především nebezpečný sport nemohli přijít nikde jinde na světě. „Takoví my Norové jsme. Totálně šílení,“ říká Trop na serveru Visit Norway.
Bazén jako kontrakultura: fu*k off bohatým čtvrtím
Pravdou je, že velký díl šílenství chlapci, kteří onu zábavu vymysleli, museli mít. Zrodila se v populárním bazénu Frognerbadet v Oslu, kde se mladíci rozhodli dělat dojem na dívky bizarní a bolestivou skokanskou kreací. Z desetimetrového skokanského můstku hupsali dolů naležato s nohama a rukama do kříže, ve tvaru mořské hvězdice. V ní se snažili jako by ignorovat, porazit gravitaci, v pozici ztuhnout a vytrvat co nejdéle.
Těsně před dopadem na hladinu bazénu se stočili do klubíčka, aby se však před dotykem s vodou stačili zase rozbalit – a udělali co nevětší cákanec. Přirozeně, byl to souboj s nervy, vyžadovalo to pečlivé načasování. A obnášelo to souboj se strachem, protože skokan věděl, že dopad bude tak bolestivý, jak de facto placák z deseti metrů dovede být.
„Potřebujete mít pevné nervy,“ říká Morten Falteng, který byl u samých začátků bláznivé disciplíny. To on a čtyři jeho kamarádi v roce 1972 s placákovými skoky ve Frognerbadetu začali. A přiznává: „Nijak moc jsme o tom nepřemýšleli, chtěli jsme se jen bavit. Potápěli jsme se, skákali jsme, chtěli jsme dělat něco nového, jiného. A pak tam bylo těch pět holek, vždycky přišly a dívaly se na nás.“
Nešlo však jen o přilákání pozornosti dívek, dødsing měl i kontrakulturní aspekt, jak vysvětluje přispěvatel Phunkstar na síti Reddit. Byl to políček mládeže z dělnické třídy naškrobené a namyšlené eleganci hochů z bohatých čtvrtí. „Oslo je město, které je v mnoha ohledech rozdělené. Dělnická třída na východní straně, bohatí lidé na západní,“ popisuje a objasňuje, že skoky do vody patřily spolu s tenisem a golfem bohatým. Byly to vybrané sporty, elegantní, uhlazené, se striktními pravidly.
Přivlastnit si skoky do vody, a dokonce v adrenalinovější podobě, ignorovat všechna pravidla, a navrch neotesanou, syrovou formou skoků do vody mnohem víc zaujmout slečny, to byl opravdu nepřehlédnutelný vztyčený prostředníček směrem k vyšším společenským třídám.
O šíleném aspektu norské mentality a troufalosti dødsing možná opravdu svědčí, protože u hazardérského naparování se chlapců před slečnami nezůstalo. Extrémní disciplína totiž došla do podoby opravdových závodů a dokonce turnaje, který se honosí titulem světový šampionát.
Pravda, i tyto krůčky dødsingu nesou stopy dělnické neučesanosti a drzosti. První „závody“ spočívaly v tom, že se partičky opilé mládeže vkrádaly po nocích na tazích z barů a hospod do veřejných bazénů a dělaly na skokanském můstku vylomeniny. A první „světový šampionát“ se uskutečnil jen proto, že jeden z party měl za rodiče imigranty. Konal se v roce 2008 a od oné doby hostí bazén Frognerbadet mistrovství každé léto.
Nakonec však opravdu získalo veřejnou, oficiální podobu se zaplněnými tribunami. Stále se ho prý účastní i pan Falteng.
„Popřít“ gravitaci
Nejrychlejší míčový sport světa pelota dokáže bolet Opravdu to není sport pro citlivky. Není to pinkání si s míčkem. Když je odpalován speciálním prohnutým košíkem, létá rychlostí kolem dvou set kilometrů v hodině a může zabíjet. Když míček hráči posílají vzduchem samotnou dlaní, zatraceně to bolí. Baskická pelota, nejrychlejší míčový sport světa, je drsná. |
Kromě klasické podoby dødsingu se na závodech skáče i Freestyle. Spočívá v co nejkreativnější, nejoriginálnější, nejbláznivější skokanské póze. Porotci hodnotí styl, načasování, ale i sebevědomí skokanů. To hraje podle šampiona Torpa velkou roli: „Na desetimetrovém můstku musíte vypadat vyrovnaně, sebejistě. A musíte ukázat, jak při skoku ve vzduchu situaci ovládáte.“
Španělský účastník letošního mistrovství světa, které se konalo 30. srpna, říká, že je obtížné popsat přesně, co se mu na dødsingu tak líbí. „Miluju pocit letu a volnosti. Je to, jako kdyby aspoň na vteřinu neexistovala gravitace,“ líčí.
A šílené skoky do vody už nejsou jen doménou mužů, poslední dva roky je mistrovství otevřené i ženám. „Tento sport vždy dělali mí bratři a já vždycky dělala to co oni. Nikdy jsem nechtěla být horší,“ uvedla pro list The Local dvaadvacetiletá Miriam Hambergová, která přijela ze Švédska.
A Truls Torp, který na YouTube provozuje kanál věnovaný dødsingu, dodává, že pořád jde o partu: „Cestujeme po Norsku, objíždíme dødsingové festivaly a soutěže, kde fakt cítíte, že patříte k partě kámošů. Že jste jeden z nich.“
Dodává však, že dødsing opravdu dokáže i bolet. „Pokud se smotáte příliš pozdě, voda vás zasáhne do břicha, a to hodně bolí. A nejhorší je, když vás udeří do šourku,“ vzkazuje mužům.
