Je to vlastně kombinace sprintu, skoku o tyči, jak ho známe z atletiky, a šplhu. Celé to vypadá zhruba takto: Na začátku vodní nádrže je do jejího dna zaražená tyč, s její pomocí se má závodník přes nádrž dostat. Skokan se k tyči musí co největší rychlostí rozběhnout, odrazit se a v letu ji chytit.
Poté po klátící se tyči bleskurychle šplhá nahoru. Časový prostor má, protože tyč bývá dlouhá od osmi do třinácti metrů, přitom se snaží kontrolovat její pohyb. Cílem je dostat se co nejvýše předtím, než se tyč překlopí přes nádrž na druhou stranu a závodník nebo závodnice dopadnou do písku. Cílem je přirozeně zdolat co největší vzdálenost.
Jakkoli fierljeppen vypadá jako modifikace klasické disciplíny, extrémní úprava, kterou vymyslela vynalézavá hlava sportovce, jemuž byl známý skok o tyči málo, pravda je jiná. Fierljeppen má dlouhou historii a velmi praktické okolnosti svého vzniku.
Skokan Willem
Jeho domovem je provincie Frísko na severu Nizozemska, která se nachází pod úrovní moře a je prošpikována nesčetnými vodními cestami a kanály. Pomáhat si k jejich zdolávání skoky o tyči „pollstock“ byl velmi užitečný nápad. Tamní muži a ženy hopsali přes kanály nejpozději od šestnáctého století, právě k tomuto období se váže literární zmínka o jistém Willemovi van der Meiji, který za válčení se španělským králem Filipem II. fungoval jako kurýr, přičemž mu právě tyč sloužila jako nástroj pro pohyb skrze zavodněná území i jako skrýš pro přenášené depeše.
Venkovanům se však přeskakování vodních toků s pomocí tyče hodilo hlavně pro mnohem prozaičtější úkoly. Například se tak dostávali ke hnízdům čejek, aby z nich mohli vybírat ceněná vejce, nebo ke svým obtížně přístupným políčkům.
Muži a ženy Fríska však byli též hraví a soutěživí. Seznali, že hopsání o tyči je nejen praktickou, ale též zábavnou aktivitou. Tak došlo k tomu, že se roku 1767 ve městě Baard sešli proto, aby se utkali na turnaji, který je první doloženou soutěží v disciplíně fierljeppen a který neušel zaznamenání v listu Leeuwarder Courant, dnes nejdéle vycházejících novinách Nizozemska. Přízvisko „první oficiální“ však patří závodu, který se konal v srpnu 1957 ve městě Winsum, formální fríská federace fierljeppenu byla založena o dvaadvacet let později.
Místo dřeva karbon
Z fríského venkova fierljeppenu nevymizel. „Pamatuju si, že když mi bylo devět deset let, jezdili jsme za příbuznými do Fríska. Hrávala jsem si tam s bratrancem. Dal mi ’pollstock’ a vyrazili jsme do polí. Brzy jsme přišli k prvnímu kanálu,“ vzpomíná na serveru Kooi Ink blogerka Rie Bojer Kooistra a rozplývá se, „z ničeho nic se přes něj s překvapující hbitostí přenesl. Ukázal na mou tyč, abych jej následovala, což jsem pomalu a neohrabaně udělala.“
Fierljeppen je tak do fríské tradice a krajiny stále zapsán, pokud však jde o sportovní úroveň, ta velmi poskočila. Ano, létá se do mnoha větších dálek než kdysi. Zatímco na prvních závodech rozhodčí měřili skoky kolem deseti metrů, připomíná server expatrepublic.com, dnes jsou svědky dvakrát větších vzdáleností.
Do poloviny sedmdesátých let dvacátého století se stále používaly dřevěné tyče, poté se přešlo na hliníkové, aby je kolem roku 2006 začaly nahrazovat karbonové.
A vyznavači fierljeppenu si pohrávají i s fyzikou. Čím dál od místa odrazu je tyč umístěna, tím rychleji musí závodník běžet, tím víc času má poté ve vzduchu na šplh. A tím dále dopadá, pokud udrží pohyb tyče pod kontrolou a nepřekotí se do vodní nádrže.
Výkony dnešních vyznavačů fierljeppenu jsou obdivuhodné. A naznačují, že fríským skokanům fušují do jejich disciplíny i přespolní. V kategorii mužů totiž drží rekord, dva roky starým skokem dlouhým 22,21 metru, Jaco de Groot z provincie Utrecht. Z téže oblasti je rekordman v kategorii chlapců Reinier Overbeek, v roce 2017 dolétl do vzdálenosti 19,81 metru.
Fríské barvy mezi soupisem rekordů hájí s výkonem 17,58 metru Marrit van der Walová v ženách a se skokem dlouhým 20,41 metru Joris de Jong v juniorech. Sportu se dnes věnuje údajně něco kolem šesti stovek lidí.
