„Nejdůležitější je vždy zachovat chladnou hlavu – a nejlepším řešením je častokrát nic nezkoumat a ujet,“ směje se Petr Tůma, český účastník Old Spice Africa Expedition.
První díl rozhovoru, který vás provedl pouští i masivem Kilimandžáro, najdete tady.
Deníkové záznamy Petra Tůmy o sjíždění Zambezi i o tom, jak odmítl samburskou nevěstu, která by bývala přišla jen na osm velbloudů, 5 tisíc šilinků a troje šaty pro rodiče, si můžete přečíst zde.
ZDE SI PŘEČTĚTE ČÁST DENIKU Z AFRICKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ.
Říkal jste, že jste studoval africkou faunu… Jak vaše setkání s ní proběhlo na místě?
V Africe vstupujete do obýváku divokých zvířat – není to safari. Teritorium patří jim, vy jste vetřelec a oni si své území chrání. To je třeba respektovat.
Například hroch, ač vypadá jako neohrabané přerostlé prasátko, způsobí každoročně nejvíc smrtelných nehod ze všech zvířat. Brání zkrátka svůj prostor: když člověk překročí kritickou hranici, rozšlape ho, případně stáhne pod vodu a utopí či rozžvýká.
Vy jste se během expedice hrochovi z očí do očí podíval?
Při splouvání Zambezi. Hroši totiž tráví většinu času v meandrech podél břehu, takže se může stát, že se vám vynoří u člunu – a to se přihodilo nám. Udělali jsme jedinou rozumnou věc, změnili směr a co nejrychleji od něj odjeli.
Není potřeba dělat žádnou paniku, ideální je říct si „jo, je tady hroch“ a pláchnout. S chladnou hlavou, spořádaně. (smích) Protože se hroch drží ve skupinách, mohlo se stát, že i kdyby se k naší lodi nedostal on, začali by se vynořovat další. A skončit ve vodě, poté, co vám jeden z nich nadzvedne člun, by nijak milé nebylo.
Imperativ chladné hlavy jste udržel předpisově, panika nehrozila?
Byl to okamžik, kdy člověk nedumá, ale koná. Buď dobře, nebo špatně. My jsme se naštěstí zachovali správně... a zůstali jsme celí. Možná i díky tomu, že se snažím studovat zvyky zvířat a mám to snad zafixované v podvědomí.
Bylo to jediné blízké setkání s nebezpečnými obyvateli Afriky?
K dalšímu došlo ještě na Zambezi. Ta řeka je plná nástrah, od vodních válců přes víry – a jeden z nich nás prostě vysypal z kajaku. Uprostřed řeky, která je domovem spousty krokodýlů. Nejčastější chybou v takové situaci bývá snažit se dostat na břeh.
Ta řeka je totiž široká pět set metrů, má velmi silný proud – a krokodýl pak bývá rychlejší. Takže jsme loď rychle obrátili a počkali, až nám kluci přivezou pádla, která pochytali... a informovali nás, že když jsme se plácali ve vodě, několik krokodýlů se vydalo směrem k nám.
KOUKNI, TÁTA ULOVIL HADA!
Jak časté byly kontakty expedice s místními obyvateli?
Záleželo, kudy jsme projížděli. Ve střední Africe, v tropických oblastech s dostatkem vláhy, jsou vesnice rozesety poměrně nahuštěně, v pouštních pásmech hodně na jihu či naopak na severu kontinentu jsou od sebe příbytky vzdáleny stovky kilometrů. Tam jsme jeli dva tři dny, aniž bychom kohokoli potkali.
Skladba obyvatel kontinentu je přitom neskutečně pestrá, žije tam snad více než 600 etnik! V Namibii jsme potkali Křováky, lidi hubených, malých postav scvrklých od slunce, v Zambii udělané, rozložité lidi, v Etiopii či Tanzanii vytáhlé, vysoké Masaje a Sambury.
Představa, že tradiční vesnicí projíždí skupina sportovců s nejmodernějším vybavením má nicméně lehce bizarní nádech…
… z tohohle pohledu to bylo setkání dvou světů, ale proběhlo bez problémů. Tamní domorodci jsou ohromně přátelští a pohostinní. Civilizační syndrom, kdy si každý zamyká dům a peníze si rozděluje na čtyři hromádky do čtyřech kapes, ten tam schází.
V naprosté většině nás vítali, mávali, nosili ovoce, ukazovali všechno možné… květiny, zvířata. Trochu morbidní bylo, když nám děti přinesly ukázat hada, kterého nějaký domorodec ubil, protože se mu snažil sníst kuře. Had visel na klacku a ten napůl sežraný opeřenec mu plandal z tlamy.
Přesto to pro místní lidi muselo být zvláštní neobvyklé: krajinou se žene skupinka na kolech…
Pozor, když pominu oslíky a velbloudy na severu kontinentu, je v Africe kolo nejrozšířenějším dopravním prostředkem! Pravda je, že to byl střet věků: my jeli na ultramoderních kolech, odpružené vidlice, kotoučové brzdy … zatímco oni na kolech dvacet let starých, která se tam předávají z generace na generaci. Protože oni něco takového v životě neviděli, hrozně nadšeně nás na svých strojích s jedním převodem, které ještě brzdí protipohybem pedálu, doprovázeli.
To bylo strašně vtipný a hezký: jeli třeba někam sekat trávu, s mačetou a hráběmi, ale nadšeně se k nám připojili a snažili se s námi udržovat tempo do sousední vesnice.
V Africe je nicméně řada konfliktních oblastí, jeli jste přes nějakou takovou?
Keňu u hranic s Etiopií jsme museli přejet na kamionu s ozbrojeným doprovodem, protože tam operuje hodně domorodců ozbrojených puškami, pistolemi, samopaly… Jediný konflikt jsme měli v severní Etiopii. Projížděli jsme vesnicí, kde byl dvousethlavý agresivní dav, který šel hned do nás. Metal kameny, hrozil mačetami, holemi.
Jak to dopadlo?
Nebyl čas ptát se, vysvětlovat. Tentýž případ jako s těmi hrochy: nejrozumnější je prostě ujet. (smích) Odnesli jsme si nakonec jen pár modřin na rukou a nohou, protože většinu kamenů pochytaly helmy a camelbacky na zádech, tedy baťohy s rezervoárem s tekutinou, z něhož je vedena hadička, abyste mohl pít za jízdy. Byla to výjimka a šlo o nějakou mýlku, ze které bych nedělal vědu. Přijeli jsme do sousední vesnice – a tam bylo chování lidí o sto procent jiné.
ZPÁTKY DO CIVILIZACE
Když se člověk z takové expedice vrátí domů… nemá pocit, že životu v Praze něco schází?
Rozhodně. Aklimatizace do civilizace je vždycky mnohem horší než aklimatizace na ty divočejší podmínky. Na necivilizovaný svět se před cestou jsem schopen psychicky připravit, ale když se vrátím zpátky, to je velký nápor.
Všude kolem davy aut, továrny, kouř, lidi uzavření do sebe – vítejte v civilizaci! Ve srovnávání civilizovaného a necivilizovaného světa u mě civilizace prohrává. Jejím plusem jsou výdobytky pokroku, ale pokud jde o prostředí pro život a o to, jaký má vliv na vztahy mezi lidmi, v tom je pro mě méně přijatelná. A myslím, že podobně to cítí většina cestovatelů.
Otázku jsem myslel spíše tak, že poté, co jste si sto dnů sahal na fyzické i psychické dno, je život v Praze, kde je nejadrenalinovějším zážitkem přejít silnici na červenou… tak trochu nuda, ne?
Jasně, procházka Průhonickým parkem je něco o dost jiného než cesta přes poušť. Ale Česko je nádherné, jsou tady lesy, řeky, hory, jezera… všechno. To, že tady sednu na kolo a projedu se lesem, to nic nenahradí! Není to extrém, nepřináší to adrenalin, ale radost ano. V tomhle smyslu to nuda není.
Jaká byla první věc, kterou jste po návratu udělal?
Dal jsem si velkou sprchu a naložil se nadlouho do vany. Kvůli nedostatku vody jsme se při expedici častokrát pět šest dnů nemyli. Civilizaci příliš rád nemám, ale některé věci ocenit dokážu… a vana či sprcha mezi ně patří. (smích)
Jak by zněla závěrečná bilance, co vám expedice dala?
Mnohé. Setkání s divokými zvířaty v jejich přirozeném prostředí. Seznámení se s místními lidmi a pochopení, v jaké realitě žijí: v chudých oblastech lidé skutečně dědí oblečení, takže jsem se rozhodl poslat na adresy, které jsem si tam vzal, aspoň balík starých šatů, protože vím, jak potřeba tam takové věci jsou. A samozřejmě, posunul jsem si fyzické a psychické hranice.
Vím, že bych vylezl i o kousek výš než na Uhuru Peak, vím, že do běhu přes pouť se nijak nepohrnu, protože to je pro mě peklo. Díky africkým zkušenostem vím, na co si troufnout příště.
… a taky se s nimi dá vytahovat v hospodě, ne?
No, to asi jo, ale to můj styl vážně není. (smích)
