Chcete ale poodhrnout oponu a dovědět se, co přesně se dá na BMX kole dělat?
Podle typu triků a překážek se tenhle extrémní sport dělí na 4 disciplíny: park, vert, dirt a flatland.
I. Park: nejoblíbenější
Už název první z nich odkazuje na skateparky, v nichž u nás jezdí většina BMXerů. Nicméně nejen ve světě, ale už i v Česku začínají vznikat první bikeparky, které se od svých starších bráchů liší především typy a velikostí překážek: skateři mají mnohem radši menší a plytké banky (nízká šikmá plocha) než vyšší radiusy (u nich je plocha vytvarovaná do poloviny písmene U), které naopak preferují bikeři.
V posledních letech se přitom projevuje trend zabudovávat do parků překážky imitující běžnou ulici, například schody se zábradlím, hydranty nebo betonové bariéry, jaké vidíte uprostřed ulice.
Nicméně street, BMX řádění na skutečné městské ulici, má patinu autenticity, kterou stěží napodobit. Ne úplně ideální překážky, které nebyly navrženy pro BMX, ale které si prostě „přivlastníte“, denní provoz, ale rovněž třeba přítomnost policie… street je těžší než park, ale taky rozmanitější. Jsou to právě fotky a videa ze streetu, co letí.
Tahle větev, park a potažmo street, je jak u BMX, tak i u skaterů rozhodně nejrozšířenější a nejoblíbenější disciplínou. Se všemi následujícími se pojí minimálně jedna komplikace, která jejich praktikování znesnadňuje.
II. Dirt: nejrozlétanější.
V některých parcích najdete překážku zvanou funbox. Zábavná krabička zahrnuje radius, ze kterého se odrazíte, plošinu, přes níž letíte, a dopad, kam doufáte, že bezpečně přistanete.
A právě s funboxem toho má hodně společného dirt – jen se skáče na poli nebo v lese, kde se skoky (skokanský můstek) staví z hlíny nebo dalšího materiálu, který je po ruce. A právě to je trochu potíž: Protože se působením všech živlů skoky neustále rozpadají, musíte před samotným ježděním přiložit ruku k dílu, respektive lopatu k hlíně.
Udržovat dobré dirty je velmi náročné. Proto jich u nás tolik není a většina „letců“ si jde zaskákat do parku.
Trochu rozdílnou variantou dirtů jsou trailsy, které jsou mnohem prudší a náročnější na techniku, mnohem méně koncipované na triky. Skákáním si ale užíváte tak úžasný pocit, že triky není třeba přidávat.
III. Vert: nejnebezpečnější
Vertu se také přezdívá královská disciplína. Jde bezpochyby o nejnebezpečnější odnož Freestyle BMX. Biker se nejdříve učí houpat v rampě.
Je čtyři metry hluboká, nicméně nad ní se dají dělat lety až do výšky dalších čtyř metrů. Sečteno a podtrženo: když netrefíte poměrně úzkou oblast dopadu, padáte z osmi metrů na tvrdou překližku.
Problém, který se pojí s touhle disciplínou, spočívá v tom, že v Česku je dobrých vertikálních ramp velmi málo. Nicméně například v Americe je vert u diváků těžce populární.
IV. Flatland: nejvyklidněnější
Občas se mluví o tom, že flatland by se neměl řadit ke zbývajícím třem odrůdám BMX až tak těsně. A není to názor úplně neoprávněný: opravdu jde o něco trochu jiného, aspoň na pohled.
Při téhle disciplíně totiž stačí BMXerovi pouze rovná hladká země… a nekonečná trpělivost. Flatland, to jsou totiž triky založené na stabilitě, při nichž si stoupáte na všechny čtyři pegy (obykle hlinikovy nebo titanovy 'koliky'. Česky se jim říká stupačky, které vycházeji presne z osy kola.
Právě velké nároky na koncentrovanost a trpělivost jsou tím, co staví flatland zájemcům do cesty. Obvykle trvá rok nebo dva, než se naučíte opravdové základy, a následný proces osvojování si triků téhle disciplíny je celkově pomalejší.
Jak vyzrát na strach
Čtyři variace, čtyři cesty za pořádnou porcí adrenalinu. Jak se ale BMXeři vyrovnávají se strachem?
Ondra Šléz, rider, který dělá salto popředu skoro 3 metry nad funboxem, si pomáhá takhle: „Představím si, jak bych chtěl, aby trik vypadal. Pokud to jde, natrénuju ho do foampitu (skok do ohrady s molitanem, kde se vám rozhodně nic nestane) – a když to mám tak nějak na jistotu, zkusím ho natvrdo."
"Strach většinou opadne po prvním, třeba jen na půl úspěšném pokusu, a pak je to už jen lepší a lepší. Každopádně vám hodně pomůžou chrániče, a to jak doslova, tak psychicky. První pokusy o nový trik si můžete usnadnit i položením žíněnky na místo dopadu,“ vysvětluje Ondra.
Nejvíc našláplo mají USA
BMX freestyle jako sport a životní styl se u nás začal provozovat s pádem minulého režimu. Od té doby prošel výrazným rozvojem: Zvláště v posledních letech se staví řada nových parků, každý rok se jede mistrovský seriál nazvaný X-cup… a hlavně, BMXová komunita se pořád rozšiřuje.
Jak daleko jsme ale od Evropy nebo USA, kde sport funguje již několik desítek let? Michal Beran, jeden z nejlepších českých jezdců, který se tam s kolem již několikrát podíval, říká: „Evropu postupem času doháníme. Od USA se Česká republika liší především v podmínkách, které tamější jezdci mají. Není divu, že Američani jsou nejlepší na světě, mají lepší parky, ale třeba i závody."
"V Americe je širší škála typů jezdců – a je se tedy na co dívat. Předvádějí neuvěřitelné věci a také za to dostávají vysoké prize money, které jsou na našich závodech o pár řádů nižší. Je to dáno také tím, že je u nás stále ještě často pořádají sami jezdci. V USA jsou bikeři celkem známé celebrity, kdežto u nás tenhle sport ještě spousta lidí vůbec nezná," dodává Michal.
