Historické kořeny fyzicky náročného sportu sahají k nomádským tureckým kmenům, které mezi desátým a patnáctým stoletím migrovaly na západ z dnešní Číny a Mongolska. Buzkaši je národním sportem Afghánistánu, zná ho však i Kazachstán, Kyrgyzstán a Turecko, hrají ho Tádžikové, Uzbekové i Číňané, kteří mají vlastní verzi s jaky.
Dobrým jezdcem až po čtyřiceti
Hra existuje v mnoha variacích, dvě její formy jsou však základní. Při tudabarai vyhrává ten jezdec, který mrtvolu prostě ukořistí a povede se mu prchnout od ostatních. Při qarajai musí nejprve objet vlajku či vyznačený bod na jedné straně hřiště – aby se poté prodral na jeho druhou část a kozla prohodil takzvaným kruhem spravedlnosti.
Není to lehké, čelí skrumáži desítek, někdy i stovek jezdců, kteří na něj i jeho koně útočí biči. Mimochodem, koně jsou speciálně cvičení, leckdy až pět let, aby v případě pádu dokázali svého jezdce ubránit vlastním tělem. Jsou cennější než jezdci. A ti je vlastní málokdy, pronajímají si je od bohatých majitelů.
Moderní Afghánská olympijská federace buzkaši usměrňuje, kodifikovala pravidla, čtvercové hřiště má po stranách měřit 400 metrů a dva týmy po deseti jezdcích hrají na dvě pětačtyřicetiminutové poloviny. Většinou se však jezdci drží svých vlastních, buzkaši navíc existuje v mnoha variacích. Častokrát není hřiště přesně vymezeno. „Říkali nám, že jsou jezdci, kteří šplhají po horách, aby se vyhnuli svým konkurentům,“ líčí na serveru FarWestChina cestovatel Robert Warneford-Thomson, který buzkaši zažil v Číně. Leckdy není stanoven počet hráčů, hraje jich tolik, kolik jich přijede. Hra může trvat hodiny, ale i celé dny.
Hráči obvykle nosí těžké pláště a boty, aby se chránili před biči a botami konkurentů. Chapandaz, jezdec, se nedostane do formy před čtyřiceti lety svého života, vyžaduje to hodně zkušeností, posilování a otužování. Hřiště na konci drsných zápasů opouštějí zkrvavení, mnohdy se zlomeninami a vykloubenými údy, dodává server FarWestChina.
Buzkaši je hra náročná na fyzičku, mrtvola telete či kozla bývá totiž vycpána pískem, aby byla těžší. Kromě toho se čtyřiadvacet hodin před hrou ponoří do studené vody, aby ztvrdla a přečkala a zuřivé přetahování se jezdců.
Společenský rozměr: jde o prestiž a moc
Buzkaši však není jen rychlá a nebezpečná zábava, například v Aghánistánu má i společenský význam. „Klíčovou postavou v buzkaši je sponzor. Muž, který vyhlašuje hru, zve hosty, organizuje velkolepou hostinu, věnuje peníze na výhry a navíc, a to je největší zkouška, dokáže se tři čtyři dny věnovat pouze hře samé,“ vysvětluje na serveru TheCultureTrip antropolog Whitney Azoy, autor knihy Buzkashi: Game and Power in Afghanistan.
Sponzor sám se hry účastní jen ojediněle. Sedí, sleduje a vydává rozkazy. A cítí, jak jeho společenský status expanduje. „Muž, který dokáže buzkaši organizovat, získá enormní prestiž. O jeho úspěchu budou lidé mluvit ještě několik let. Bude proto znám jako někdo, kdo drží v ruce dirigentskou taktovku, dosahuje svých cílů, vnáší svůj řád do okolního chaosu. Jednoduše druh muže, jehož podpoříte v reálném světě,“ líčí Azoy. Nezastírá však, že ne vždy se to vyvede. Leckdy končí hra plná emocí rvačkou: „Sponzor je tak veřejně zneuctěn.“
Buzkaši v Afghánistánu neuniklo perzekuci tálibánského režimu. Jako nemorální sport ho zakázal. Po jeho pádu se však v místních komunitách buzkaši ihned znovu objevilo.
