Jak to, že se vaší rodině na rozdíl od jiných podařilo před nacismem utéct včas?
Maminka byla v roce 1938 ve Vídni, měli jsme tam totiž tetu, která byla provdána za bohatého Žida. Zažila anšlus a viděla, co s Židy ve Vídni dělají, tak vzala tetu i s celou její rodinou, přivezla je do Čech a řekla tatínkovi, že odtud musíme pryč. Sama nebyla Židovka, ale poznala, že takhle to dál nejde; měla jenom tři třídy a její rodiče byli obyčejní dělníci, ale měla rozum v hrsti. Tak utekla celá naše rodina, rodiče se dvěma dětmi. V ústecké Beethovenově ulici číslo 29 jsme nechali dům, v němž jsem se narodila. Pořád se o něm u vás mluví jako o Adlerově vile, také ji můj tatínek Hugo Adler nechal vystavět. V privatizaci ji ovšem nějaký podnikatel koupil od města za babku. Soudila jsem se, ale mezitím zemřela maminka a oni se pořád na něco vymlouvali a pořád se ztrácela nějaká akta, tak jsem si řekla, že si přece kvůli tomu nebudu ničit život. Ať si to sežerou. Tady dům mám, co víc bych měla chtít.
Jak a kam jste tehdy utekli?
Měli jsme jet do Baltimoru, na americká víza byla ale po obsazení Československa taková fronta, že se na to tatínek jeden den vykašlal a nazítří už žádná nebyla. Byl plicním lékařem v nemocnici na Bukově specializované na léčení TBC a napsal několika lékařům v zahraničí. Odpověděl mu jeden kolega ze Skandinávie. Norská lékařská komora prý pozve do země deset mladých židovských lékařů z Československa a on zařídil, aby byl jedním z nich i tatínek. Z této skupiny přežil válku jenom on a jistý Leo Eitinger. Ostatní odvlekli nacisté do Polska (Norsko bylo nacisty okupováno - pozn. red.). Eitinger, který se koncentráku nevyhnul, se později stal profesorem psychologie v Norsku, kde se zabýval traumaty přeživších. Do Československa už se po válce nevrátil, na rozdíl od nás.
Můžete se ještě na chvíli zdržet u exilu v Norsku?
Otce zatkli a chtěli ho odvézt, ale maminka se do toho obula a oni ho nechali jít. Pak simuloval tuberu: nechal se jako pacient umístit do té samé nemocnice, kde předtím pracoval, v úplně severní špičce země u Hammerfest - a to nás zachránilo, tam nebylo gestapo. Párkrát zkontrolovali, jestli je dost zdravý, aby ho mohli transportovat - což je samozřejmě šílené, protože jakožto zdravého by ho pak zabili. To je ta akurátní německá logika. Pak ale z východu přišli Rusové a Němci celou severní část Norska zvanou Finnmark spálili. To málokdo ví, ale já u toho byla. Vojáci chodili s benzinem, z každého baráku vyhazovali lidi, řekli jim, ať jedou na jih, a zapálili jim dům.
Z jakého důvodu?
Aby Rusům nic nezůstalo, aby našli spálenou zemi. Což byla blbost, oni tam nic nehledali, je zajímalo jenom pobřeží… Na jihu by nás bývalo bylo čekalo gestapo, ale norští partyzáni nás převedli přes hranice. Bylo to uprostřed jedné listopadové noci roku 1944, už byl sníh. Švédové potichu spolupracovali s Německem, prodávali nacistům ocel na zbraně, ale ke konci války viděli, že se to obrací, tak otočili a přijímali uprchlíky. Sice nás hned internovali, ale to nevadilo: když nejde o život, tak je fuk, co s vámi dělají. Když nejde o život, nejde o nic. Ve Švédsku jsme zůstali do léta 1945.
Přemýšleli jste po skončení války o tom, že byste zůstali v cizině?
Maminka se do Československa nechtěla vracet, vzala mě do Norska, ale tam nás zastihl telegram od tatínka, že se vracíme. Měl dobrého přítele, také lékaře, v Londýně, který mu kladl na srdce, že musí zpět: že přišla spousta lidí z koncentráku, kteří mají tuberu, a tatínek je musí vyléčit - a on sám zůstal v Londýně. Tak jsme se vrátili, v osmačtyřicátém byl převrat a hned v únoru mě i bráchu vyhodili ze školy. Já byla v tercii, on v kvartě nebo kvintě a že prý jsme z buržoazních poměrů. A maminka řekla - musíme zase pryč, tady se nedá žít. Bratr šel ilegálním transportem organizovaným Židovskou agenturou z Prahy. Emigranti chodili stále na stejné pasy, bratr odplul pod falešným jménem z Constanzy v Rumunsku. Pak jsme měli jet i my, ale tatínek byl pořádný člověk a říkal, že nechce načerno, že už si toho užil dost. Tak šel k ministru zdravotnictví, kterým byl tehdy Josef Plojhar, který s tatínkem studoval medicínu a pak se dal na teologii. A on nás nechal jít na vlastní pasy. Odpluli jsme v devětačtyřicátém z Brindisi v Itálii.
Jak dlouho jste cestovali?
Asi měsíc, myslím, že loď se jmenovala Negba. Do Izraele jsme dorazili 4. srpna 1949. Před vystoupením se nás ptali na jméno, ale do dokumentů napsali, co chtěli, někdy něco úplně jiného. Já mám naštěstí jméno, na kterém nešlo moc co změnit, ale stejně mě napsali jako Chanu. Což jsem pak ovšem nikdy neakceptovala.
Kam jste šli?
Tatínek měl kolegu v Jeruzalémě. Tam ze mě chtěli udělat služku nějakého profesora. To bylo vyloučeno, já jsem posluhovat nemínila, tak jsem odjela do kibucu Ha-Ogen za bratrem, který tam byl už dva měsíce. Zůstala jsem ale jenom rok. Spíš než Češi tam byli Podkarpatští Rusové, Slováci a Maďaři a byli to hrozní levičáci: každý pátek stáli okolo ohně a povídali si o Stalinovi. Myslela jsem si, že snad musejí být padlí na hlavu! Tak já jsem do Izraele utekla před něčím, o čem tady všichni vážně a zbožně mluví!
Kam jste odešla?
Do Naharije. Tam se mi ale taky nelíbilo, tak jsem se přestěhovala do Ben Ami, kde už žiju víc než čtyřicet let. Pracovala jsem jako zvěrolékařka v kibucech od Haify na sever. Před třiceti lety zemřel můj manžel, od té doby žiju jenom s kočkami. Mám jich čtyřicet.
O manželovi jste ještě nemluvila…
Mám s ním tři dcery a devět vnoučat. Jmenoval se Krieger, pocházel z východního Polska, které po paktu Ribbentrop-Molotov (oficiální potvrzení spolupráce nacistického Německa a Sovětského svazu - pozn. red.) připadlo Rusku. Můj muž byl starší než já, taky měl rozum, už jako vyučený veterinář nečekal na Němce a utekl raději do Ruska. Tam se toulal, než dal jeho a další Poláky dohromady polský generál Władysław Anders. Část z nich bojovala v Monte Casinu, ale můj muž odešel přes Írán a Sýrii do Palestiny.
Stýkáte se v Izraeli s lidmi, kteří přežili holocaust?
Nepatřím k milieux přeživších, ale vlastně k žádnému milieux ani izraelskému: v době, kdy jsem v Izraeli začínala, si o sobě sabrové (Židé narození v Izraeli - pozn. red.) mysleli kdovíco a já jsem si řekla - do háje s nimi, nejsem horší než oni! A podle toho jsem se chovala, což se jim samozřejmě nelíbilo. Nepochybuji o tom, že bez nich by Izrael neexistoval, ale myslím si, že to nebyl důvod třeba k tomu, aby nazývali lidi, kteří přišli z Evropy, mejdly. Já nejsem ani hrdá Češka, ani Izraelka, ze všeho toho nacionalistického romantismu jde na mě hrůza: vede k strašným věcem.
