Nejprve navrhl poněkud dobrodružnou variantu uskutečnění rozhovoru. „Pozítří ráno chci letět helikoptérou na jednání do Olomouce. Odpoledne pak zpátky. Připojte se. Zažijete můj pracovní den a stihneme si i popovídat,“ plánoval Vlastimil Sedláček.
Republiku jsme spolu ale nakonec nepřeletěli. O den později, když uviděl předpověď, volal, že plány zhatí počasí. Pak, než jsme našli další vhodný společný termín, se začal povážlivě rozpínat koronavirus. Nakonec proto došlo na povídání po internetu, které tak nemohlo začít jiným tématem.
Promítá se koronavirus do vašeho byznysu?
Zatím nás neovlivňuje. Jsem rád, že nedělám nic pro automobilový průmysl, čemuž jsem se vždy bránil. Dnes se nám to vyplácí. Sice se dnes prakticky nelétá, ale objednací termín na dopravní letadlo je dnes více jak dva roky, proto téměř všichni výrobci stále fungují. Na parní turbíny je pak doba objednávky jeden rok. Do té doby se snad vrátí vše zpět.
Letecký průmysl se nyní nenachází v nejlepším období i kvůli jiným důvodům. Mám teď na mysli různé kauzy, jako například ty s odstavenými Boeingy 737 Max.
To se nás dotklo, ale ne nějak zásadně. A v létě už budou tyto modely zase létat. Tedy snad. Máme v současné době kontrakty téměř se všemi výrobci leteckých motorů. Právě letecký byznys se nám rozjíždí skvěle. Letecký průmysl nám teď tvoří zhruba padesát procent obratu (ten byl v roce 2018 asi 800 milionů, pozn. red.). Chceme se na něj orientovat ještě víc na úkor energetiky.
Jak se vám povedlo vyšlapat si cestičku k výrobcům motorů?
Je hodně těžké se do tohoto oboru dostat. A když se vám to podaří, zjistíte, jak náročné je se v něm udržet. Musíte disponovat perfektní kvalitou, včasností dodávek a spoustou dokumentů v podobě certifikátů, auditů a dalších věcí. Musíte to milovat, chtít pracovat, obětovat se. Já jsem s podnikáním začal hned po revoluci. Našel jsem i málo známou technologii a po dvou letech vyběhal úvěr na skoro pět milionů, za které jsem koupil obráběcí stroj. Zastavil jsem domy a garáže v celé rodině a začal. Upřímně, prvních pět let bylo šíleně krutých. Snažit se dávat o sobě vědět, shánět potencionální partnery, učit se programovat a hlavně platit bance. Nikdy nezapomenu svým synům, jak se k tomu postavili. Bylo jim deset a dvanáct let. Naučil jsem je stroj ovládat a já se díky tomu mohl třeba v neděli odpoledne chvíli vyspat. V roce 1997 jsem dostal nápad, jak vylepšit parní turbínu. Nechal jsem si to patentovat a obletěl s tím celý svět. Od parní turbíny není daleko k leteckému motoru. A když jste inovativní a spolehlivý, máte otevřené dveře. Když se na to podívám takhle zpětně, máme docela hezký příběh, že?
To jednoznačně. Přesto, prošli jste někdy krizí?
Menší nás postihla v roce 1998, větší pak o čtyři roky později poté, co v New Yorku zaútočili na Dvojčata. Tehdy jsme zrovna založili v Olomouci pobočku na díly do letadel a obor padl úplně na nulu. Dokázali jsme ale přežít. V roce 2008 jsme měli několik slabších měsíců. Všechno se nám vždy podařilo překonat. Troufám si tvrdit, že dnes s námi jen tak něco nezamává. Klepu na desku stolu.
Vaše firma má pobočky v několika různých zemích. Když porovnáte podnikatelské prostředí, kde je z vašeho pohledu nejlepší?
Já ze svých dosavadních zkušeností musím říct, že se mi nejlépe podniká v Česku. Třeba kvůli nízkým daním oproti jiným zemím. Ale víte, ono podnikat v zahraničí je samozřejmě vždy o něco složitější. Musíte se naučit jejich kulturu, zákony, jazyk a pochopit jejich mentalitu. Pak můžete být úspěšní. V Brazílii jsme nyní jediná česká výrobní firma. Zkoušelo to tam mnoho Čechů, ale nevydrželi. Vždy, když zakládáme novou firmu, dbáme hlavně na to, abychom našli partnera, se kterým si budeme rozumět v práci i mimo ni. To se nám daří, ale poznáte to až po několika letech. Všichni ředitelé poboček jsou našimi rodinnými kamarády, se kterými jezdíme i na dovolenou. Nejhorší prostředí je v Indii. Je tam velká bída. Když vidím, jak tam lidé žijí, je mi jich až líto. Přitom je tam strašně draho. Pozemek je tam stejně drahý jako v Paříži. Nicméně je tam velká budoucnost, a proto tam jsme.
SEKO group
|
Zmínil jste nutnost pochopit mentalitu. Předpokládám, že zaměstnanci k práci všude přistupují jinak.
Přesně tak. Třeba právě v Indii seženete lidí, kolik chcete. Když vědí, že nejste místní, chtějí u vás pracovat, protože cítí víc peněz. Indové jsou učenliví a velice pracovití bordeláři... Podobné je to v Brazílii, kde je neustále velká inflace a spousta firem tam krachuje. A třeba v Německu jsem vydržel rok a pak přestěhoval firmu do Loun. Koupil jsem společnost v Norimberku. Dva šéfové byli Němci a dělníci pocházeli z Turecka, Řecka, Afriky. Když něco nestihli a já jim řekl, že musí zůstat přesčas, hned přišel předák odborů, které tam mají neuvěřitelně silné, a říkal mi, že něco takového si nemůžu dovolit. Pořád marodili, tak jsem se namíchl a během měsíce si všechno odstěhoval sem.
Jste hodně náročný a přísný šéf?
Musím se přiznat, že dokážu člověka z fleku seřvat, ale taky umím jít příkladem. Klidně si vezmu montérky a jdu ukázat, jak se co má dělat. Myslím, že celkově jsem už větší kliďas a trochu odnaučený workoholik. Ale jedna věc zůstává: Miluji techniku a inovace, proto se pořád snažím něco posunout, vylepšit, automatizovat, robotizovat. Jsem velká zásobárna nápadů. To mám po svém tátovi. On byl hodně tvořivý. Pořád něco vymýšlel a učil mne. Mám taky rád trochu bláznivé okolí. Proto máme v Lounech zoo s velbloudy, klokany, pštrosy. Každý rok se přijdou podívat tisíce dětí. Máme tu třeba i muzeum letadel.
Prý teď stavíte solární jachtu.
Je to tak. Bude měřit jedenáct metrů. V létě ji chci dát do Prahy na Vltavu a vozit turisty. Tedy až se do města zase vrátí. Hledám, co dalšího bychom mohli v budoucnu vyrábět, a tak pořád něco zkouším. Moc takových lodí na světě není. Uvidíme. Pracuji také na projektu Afrika. Mám tajné přání rozsvítit ji. Už na tom pracuji dva roky. Dávám za tímto účelem dohromady jednoduchou turbínu, kterou si bude moci dovolit každý.
Přiznám se, že mě trochu zarazilo, když jste mě pozval na let helikoptérou. Prý je to ale váš běžný dopravní prostředek, který pilotujete sám.
Létám už opravdu dlouho a rád. Pilotní průkaz na vrtulník jsem si udělal před 12 lety, dnes mám osvědčení na několik typů. Naposledy jsem dělal zkoušky loni v texaském Dallasu na nový Bell 505. Dnes už si to bez helikoptéry neumím přestavit. Ráno obejdu firmu v Lounech a letím do Olomouce a Rychnova na Kněžnou, kde také máme pobočku. Druhý den můžu třeba do Itálie. Ještě za světla se stihnu vrátit a mám i nějaký volný čas na rodinu. Létání mě naučilo i pár věcí, které se vám v životě vždy hodí, být pokorný a umět se rychle rozhodnout. A taky rozhodlo o tom, kde budu žít. Pocházím totiž z Moravy a na Lounsko jsem se dostal v roce 1979 kvůli vojně. Po ní jsem se tu oženil. Pak jsme zvažovali, zda žít tady, nebo v Brně. Pomohl mi kopec Raná na dohled od Loun. Postavil jsem si tehdy rogalo a chtěl se učit létat. A kde jinde než na Rané. Kdybych neměl svou firmu, asi bych byl právě pilot. Moc mě to baví. Před několika lety jsem vzal všechny svoje děti na letiště, aby si to mohli vyzkoušet. Pilotní průkaz si ale nakonec udělal jen starší syn.
Když jsme u dětí, zaměstnáváte všechny tři, že?
Ano. Zatímco kluci v podstatě řídí firmu v Česku, dcera pracuje v oddělení lidských zdrojů v Olomouci. A já vymýšlím nové věci a starám se o pobočky v zahraničí. Ještě pár let bych v tomto tempu mohl vydržet... My u nás máme pravidlo, že nesmíme zaměstnávat rodinné příslušníky, výjimku však tvoří právě děti. Kdo jiný by měl firmu převzít a rozvíjet dál. U nás se to sešlo, že jsem nikoho nemusel k ničemu nutit. Všichni máme zakódované v srdci, že je to naše společné dílo. Občas někdo přijde s tím, že chce naši firmu koupit. Nabídne obrovskou sumu peněz. Svolám děti a zeptám se: Tak co, prodáme ji? Odpověď je jasná: Samozřejmě, že ne.
