Na Šluknovsku živoří desítky dětí, záchod neznají a papíry hází z okna

O čtyři desítky dětí, které vyrůstají v žalostných a ve 21. století těžko uvěřitelných podmínkách, se stará Schrödingerův institut ve Šluknovském výběžku. Bez pomoci romských spolupracovníků by ale neměla instituce šanci.

Tyto děti doma žijí v rozpadlých objektech bez dveří, oken a topení. Jejich rodiny vaří (pokud vůbec) na sudu, v němž hoří dřevo a na roštu je hrnec.

Do vody se dá instantní polévka a někdy třeba jen hladká mouka s papírem místo špaget a pak se to zalije kečupem. Na Šluknovsku řada rodin žije v děsivé chudobě, nejen ekonomické, ale i sociální.

„Z našeho pohledu je to středověk. Lidé živoří a přežívají z hodiny na hodinu. Nemají vůbec nic, minulost ani budoucnost,“ říká Gabriela Doušová, ředitelka Schrödingerova institutu, který se snaží takovým rodinám pomáhat.

Institut vznikl před deseti lety, jeho zřizovatelem je litoměřické biskupství a dnes funguje ve Varnsdorfu, Rumburku, Dolní Poustevně, Velkém Šenově, Krásné Lípě, Vilémově, Mikulášovicích, Starých Křečanech a Jiříkově.

Právě v Jiříkově, městečku pár metrů od hranic, je situace nejsložitější a chudých, převážně romských rodin, je mnoho.

V klubu se i učí mýt ruce

Město institutu pro středisko volného času pronajalo bývalý špitál vedle kláštera svatého Karla Boromejského. „Dělají úžasnou práci, je tu spousta kroužků a v létě na zahradě příměstské tábory,“ přiblížil starosta Michal Maják.

Do tamního klubu Koťátko pro předškoláky od dvou let dnes chodí 9 dětí. Od 8 do 12 hodin se jim zde věnují Romky Alena a Jana. Hrají si, čtou pohádky, dělají svačiny... A děti učí základním návykům, které nemají z rodin.

„Učíme je nejzákladnější věci jako mýt si ruce, jít na záchod a spláchnout. Doma mají v rohu kýbl nebo chodí ven za plot, pro vodu na vaření jdou na hřbitov,“ popisuje Doušová. „Kdo nemá zájem, toho nutit nemůžeme.“

„Některé děti u nás poprvé viděly splachovací záchod a byly v šoku. Když zjistily, že se tam dá hodit papír a po použití se tedy nehází z okna, s radostí tam házely všechno, i kostky na hraní,“ líčí Doušová v jiříkovském klubu Koťátko, kde si právě hrálo pět dětí.

Problematika Jiříkova

V roce 1914 měl Jiříkov více než 10 tisíc obyvatel a byl větší než Šluknov, dnes je na 3 800, z nich je 300 až 400 sociálně slabých. Z toho 170 je podle starosty nezaměstnatelných. „Dokud sociální dávky budou vyšší než mzdy a politici nebudou mít vůli to změnit, zůstane vše při starém,“ popisuje starosta Michal Maják situaci ve městě, které se snaží nezaměstnané zapojit aspoň do veřejné služby.

Schrödingerův institut je proto pro radnici naděje. Ostatně sám starosta se do jeho činnosti zapojuje. S dětmi, které do institutu docházejí, například vyráží na cyklovýlety. „Jenže už dvě generace nevědí, co je práce, a rodiče by byli nejraději, aby děti co nejdříve přestaly chodit do školy a byly na pracovním úřadu,“ krčí rameny starosta města.

Jiříkov není ghetto typu mostecký Chanov či ústecké Předlice. Extrémně chudí lidé bez zájmu o práci zde žijí v několika domech rozesetých po celém městě. Představu o životě mají zvláštní. „Tak třeba pan Sivák, jehož rodina zdevastovala dům, přišel a od města chtěl nový se zahradou. Pak přišla paní ze sociálního odboru, že rodině Siváků máme dát nový byt. Přitom Sivákovi dům vlastní, ale má ho 12 sourozenců. Všechny jsme je pozvali a i jedna ze sester sama prohlásila, že brácha si za stav může sám. A radnice nikdy nebude majiteli nemovitosti dávat nový byt,“ prohlásil starosta.

Pomáhat se zde snaží i sociální pracovnice z rumburské radnice. „Sociálně slabých je tady opravdu hodně. Pomáháme finančně i s potravinovou pomocí přes terénní pracovníky. Kdo ale nemá zájem a nespolupracuje, toho nutit nemůžeme,“ řekla Marie Píchová.

Jiříkov má i další problém – černé skládky, které zakládají lidé, již do Německa jezdí pro nepotřebné věci, které Sasové zanechali na ulicích v době svozu odpadu. „Naše sběrny peníze posílají na účty, které chudí nemají. Ale každý tady má auto a jezdí do Německa. Tady pak odpad rozebírají. Kovy pak odvážejí do sběren v Německu, kde dostanu eura na ruku. Ze zbytků u nás vznikají černé skládky,“ posteskl si starosta.

Mezi prvními zde byly děti Sivákových, kteří bydlí ve zdevastovaném domě v Jiříkově. Polovina střechy je propadlá, místo dveří má rodina prkna, místo oken deky a igelitové pytle, ze střechy padá břidlice. Uvnitř je nesnesitelný zápach (zřejmě z nefungujících kamen) a nepořádek.

„Táta s rodinu se posledního ledna odstěhoval do Šluknova. Já tu čekám, až odstřihnou elektřinu. Nemůžu odejít, protože by se sem každý dostal a máme tu ještě nějaké věci a nábytek,“ líčí v temné místnosti, kterou ozařuje jen velká televize, čtyřiadvacetiletý Ludevit Sivák.

Z domova znají jen pokyny

Rodin, žijících v podobných podmínkách, kde je před mrazem zahřeje jen postel zakrytá dekami a hadry, je ve Výběžku mnohem víc.

„Situace dětí je tragická. Jsou to takové vlčí děti, znají jen pokyny jako vypadni a drž hubu. Nevědí, co je normální rodina, jak funguje, nikdo si s nimi nepovídá, neznají pohádky nebo barvy,“ vysvětluje Doušová.

„Třeba jeden, jmenoval se Samuel, když k nám v pěti letech přišel, vůbec nemluvil, byl hladový a zmrzlý. Když si pro něj maminka přišla, dostal záchvat, že nechce domů. O takových dětech společnost neví a objeví je až při zápisu do školy a chce po nich něco, čeho nejsou vůbec schopné,“ říká ředitelka.

Dostat zanedbané děti do střediska není vůbec jednoduché. Daří se to díky romským pracovníkům, kteří vytipované rodiny donekonečna obcházejí, prosí a přesvědčují. „Bílý“ by neuspěl.

„Je to stejné, jako kdyby k vám přišla žena v burce, že jí máte svěřit dítě. Stejně nepředstavitelné je to pro Romy, kteří bílým nedůvěřují. A také mají strach, že se z dětí stanou gádžové, což nechtějí,“ objasňuje ředitelka.

Do klubovny si právě přišla pro vnoučata jejich babička Věra Balážová. „Dětem se tu líbí, mají tady hračky a teplo,“ spokojeně pokyvuje hlavou.

Centrum také hledá rodičům práci

Jednou z cest k důvěře je to, že rodiče se mohou kdykoli přijít na děti podívat a centrum se jim snaží pomoci najít i práci. Třeba otcové pracují na opravě nedaleké kaple, za což mají obdiv dětí.

„Některé matky zase pomáhají s úklidem. Někdy to ale nejde, protože neumějí chytit ani koště. Neznají to, doma mají hliněnou podlahu,“ krčí rameny Jana.

Kromě klubu Kočička nabízí Schrödingerův institut spousty kroužků. Z těch sportovních například basketbal, volejbal, cyklistiku, softbal. Děti mohou chodit za 200 Kč ročně na kolik kroužků chtějí.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Této možnosti využívají stovky ratolestí. Těch z opravdu problematických rodin je pár desítek. Hlavně pro ně existuje i Kočičí akademie. Když skončí vyučování, lektoři si děti z 11 škol ve Šluknovském výběžku odvedou do kluboven a píší s nimi úkoly.

„Doma často nemají ani stůl, kde by si úkoly napsaly. A bohužel okolo jen devastující okolí, rodiče, kteří jsou už druhou generaci negramotní, vzdělání nepotřebují a nemají o něj zájem. A my jen koukáme, co s tím. Je to cesta, není lehká, ale každý změněný osud stojí za to,“ poznamenává Doušová.