Kde se v hlavě kluka ze severních Čech zrodí nápad na tak divoký podnik?
Přišel už před deseti lety, kdy jsme se s kamarádem doslechli o nějakých důchodcích, kteří obeplouvali Středozemní moře na kajaku. Přišlo nám to jako geniální způsob cestování. Máte všechny věci s sebou, poháníte loď vlastními silami a když chcete, tak zastavíte. Co takhle zkusit obeplout celou Evropu? Koupili jsme si mapu a pravítkem jsme nalinkovali cestu. A přestože se to tehdy nikam neposunulo, semínko v hlavě zůstalo a v průběhu let občas zaťukalo.
Kdy zabušilo silněji?
Asi tři a půl roku zpátky jsem měl nehodu na motorce. Tehdy jsem hodně přehodnotil priority. Řekl jsem si, proč odkládat věci na neurčito, když to neurčito vůbec nemusí nastat, a začal jsem dělat to, co chci, a hned. A došlo i na vysněnou cestu.
Musel jste kvůli cestě zpřetrhat nějaké vazby? Třeba zaměstnání...
V té době jsem žil už čtyři roky ve Švýcarsku, kde jsem se staral o farmu. Měl jsem vybudovanou pozici, dařilo se mi a mohl jsem takto zůstat třeba dalších 20 let. Chtěl jsem ale udělat další krok.
Takže jste opět sedl k mapě?
Tentokrát už k počítači. Neměl jsem vůbec představu, kolik mi cesta zabere času, tipoval jsem rok. Jak jsem ale trasoval cestu podél pobřeží, bylo mi jasné, že nestačí ani roky dva.
Měl jste s kajakařením zkušenosti?
Vůbec žádné. Sice jsem hodně sportoval, nikdy se to ale netýkalo vody. Proto to pro mě byla jasná volba, chtěl jsem dělat něco nového. Vzhledem k mým nulovým zkušenostem jsem ale zvolil trasu Vltava – Dunaj – Černé moře – Středozemní a nakonec Atlantik. Zkrátka tak, abych měl dost času seznámit se s vodou. Mohl jsem objet Evropu opačně, tedy po Labi na sever, ale to bych byl za měsíc v Atlantiku, což by mohl být průšvih.
Kajak jste z Vltavy na Dunaj převážel autem?
Kdepak, šlapal jsem pěšky. Dal jsem kajak na malý vozíček a přetlačil ho přes Šumavu do Lince. Byl to vandr s šestimetrovým kajakem. Turisté se hodně divili, ptali se, kde je tady řeka. A když jsem jim řekl, že šlapu k Dunaji, žasli ještě víc. „Vždyť je to 80 kilometrů daleko,“ říkali. Já jim odpovídal, že vím a že tam přeci pozítří budu. Hodně lidí vnímalo transport jako komplikaci, ale já jsme se na něj velmi těšil. V lodi budu sedět tři roky, kdy mohu na těch 10 dní chůze hezky vzpomínat.
Mělo vás jet více, ale nakonec jste na cestě sám. Netrpíte samotou?Pochopil jsem rozdíl mezi samotou a osamělostí. Sám nejsem, často se ke mně někdo přidá, třeba na pár dní, ale i na měsíc. Mohl bych se cítit osamělý, ale cesta přináší spoustu náhodných setkání i přátelství. Jakmile zastavím s takhle velkou lodí, hned se přihrnou lidé. Mnohahodinové pádlování je navíc fyzická meditace, kdy je člověk sám se sebou, a to není osamění. Cesta hodně učí. Člověk získává pokoru, otevírá se možnostem.
Chtěl jste to někdy vzdát?
Asi čtyři dny po vyplutí jsem doputoval kamsi v Vyššímu Brodu, kde to byl samý jez nebo přehrada. Přenášení lodě jsem ještě neměl vychytané a zabralo mi třeba půl dne. V jednu chvíli mě zaplavil takový ten pocit, jestli to mám zapotřebí. Trvalo to asi 10 vteřin a pak jsem si řekl: Ale já mám půl dne. A to byl zlom. Nic mě nemusí trápit.
Ani opravy lodi? Z vašeho blogu vím, že díry látáte docela často...
Ano. Mám kompozitovou loď, která v Řecku nebo Chorvatsku hodně trpěla. Táhnout v jednom člověku stokilovou loď několik metrů po kamenité pláži, to se na lodi podepíše. Opravuji každé dva týdny. Ale ta cesta není o lodi. Nejde o to být o 20 kilometrů dál.
Takže neplánujete trasu na týden dopředu?
To by bylo v rozporu s tím, že si chci cestu užít a že jsem otevřený všem příležitostem. Mám směr, ale plánování týden dopředu je nefunkční věc. Plánuji si den dopředu kvůli počasí a bezpečnosti.
Co máte s sebou?
Loď váží asi 25 kilo, dalších 80 je náklad. Snažím se být nezávislý, proto mám vodní filtry, powerbanky, vybavení k dokumentaci, abych cestu sdílel. Vezu si takové zázemí, že se mohu na čas distancovat od civilizace, když budu chtít. Třeba z hlediska pitné vody jsem si to ale představoval náročnější. Evropa je natolik osídlená, že jsem byl bez přístupu k vodě jen asi tři dny.
A co strava? Pádlujete i 12 hodin v kuse, to je nějaký výdej energie...
Ideální stravu na tak velký a kontinuální výdej energie jsem hledal dlouho. Dřív jsem totiž hned odpadal. Teď už vím, jak na to - snažím se jíst co nejvíce a co nejčastěji to jde. Když jsem se naučil, že do sebe musím každých 40 minut natlačit nějaký objem jídla, tak jsem přestal ztrácet váhu, začal jsem regenerovat a vše začalo fungovat.
Vyrážíte i do vnitrozemí? Třeba za památkami?
Tahle cesta není o výletech do vnitrozemí. Vím, že míjím spoustu krásných míst, ale kdybych je chtěl všechna vidět, tak se z cesty nikdy nevrátím. Místa na pevnině lze navíc snadno navštívit z pevniny. Já ale připlouvám na místa, která jsou dosažitelná jen z moře, a někde jsem první za spoustu let.
Jak taková místa vypadají? Jsou panensky čistá, nebo se topí v odpadcích?
Záleží na mořských proudech. Někde jsou to skládky, jinde je to čisté. Ale je pravda, že nejčastěji v moři nepotkávám ryby nebo jiné živočichy, ale právě odpadky. Mnohokrát jsem na nedostupných místech viděl staré rybářské sítě zaseknuté na útesech. Pořád v nich umírají ryby. Snažím se sítě likvidovat a protože mi z nich zbývá spousta malých bójek, tak mě napadlo přetvořit je v něco pozitivního. Kamarádi k tomu uháčkují obal a bude to sloužit jako přívěšek na klíče. A jejich prodej mi pomůže hradit i náklady na cestu.
Předpokládám, že nejvyšší náklady byly na počátku cesty. Na kolik přišla loď?
Je to tak, prvotní náklady byly dost velké. Loď přijde na zhruba 100 tisíc korun. Plánoval jsem ale dlouho dopředu, a tak jsem se mohl na cestu finančně připravit. Nechtěl jsem oslovovat sponzory jen s nápadem, aniž bych měl už část cesty za sebou. Teď už mám výchozí pozici jednodušší, jsou za mnou výsledky i příběh, takže spolupráce se sponzory je snazší. V Evropě je o mou cestu velký zájem a často se mi stává, že mě lidé poznají, protože mě viděli v televizi nebo novinách. Fotí se se mnou, ptají se, zvou mě na kávu, což mi také nějaký peníz ušetří.
Rok a půl přespáváte venku. Žádné špatné zkušenost s lidmi nemáte?
Ne. Došel jsem k tomu, že lidé žijící poblíž řeky nebo moře jsou otevřenější lidem, kteří přijdou z vody. Když připluji k baráku, tak jsem okamžitě pohoštěný. Když tam přijede cyklista z ulice a zazvoní, tak mu dají napít, ale to je všechno. Voda spojuje lidi, kteří ji respektují jako živel. Patří do rodiny. To se mi potvrdilo napříč všemi státy, ať už šlo o chudého rybáře přespávajícího v bárce nebo milionáře s vlastním ostrovem. Oba mě pozvali k sobě, pohostili mě a nechali přespat.
