„Neměli jsme dva roky prázdnin, ale ani jsme se nedřeli. Během několika prvních týdnů naše žití přešlo v jiný druh,“ říká Ladislav (o výjezdu cestovatelského páru jsme psali zde).
„Cestu jsme začali vnímat jako život v pohybu, byly to dva roky žité naplno, v trochu jiném režimu, než jaký mají lidé doma. Chvíli to bylo jako dovolená, chvíli jako dřina,“ říká Ladislav.
Oranžová škodovka se jim stala domovem na kolech. Byla i ložnicí, kuchyní a koupelnou. „Na střeše jsme měli barel s vodou, to byla sprcha. Na jihu to bylo dobré, to jsme měli pořád teplou vodu, ale na Špicberkách jsme z toho měli kostku ledu,“ vypráví se smíchem Ladislav.
Peníze na cestu měli přesně rozpočítané, na jídlo měli 400 korun denně pro oba. Někde si žili jako králové, jinde museli škudlit. Nakonec se do sumy vešli i díky tomu, že dávali přednost pouličním trhům a stravování se s domorodci.
Vedle finanční úspory to mělo navíc výhodu přímého kontaktu s lidmi. „To bylo většinou pro nás to nejlepší. Když si vás v Africe domorodci fotí, jak s nimi snídáte na obrubníku, je to k pousmání,“ líčí dvojice.
Za levnou stoličku nožík rybička
„A jedli jsme naprosto všechno, hlavně to tradiční v dané zemi. Ochutnali jsme tak steak z bizona, žirafu, ale i červy a smažené kobylky. A všechno to byly bašty,“ tvrdí shodně oba cestovatelé, kteří tvoří partnerský pár.
Nápad objet zeměkouli se v jejich hlavách nevylíhl ze dne na den. Prý to bylo vyústění jejich předchozích cest. Zároveň cestu pojali i jako propagaci České republiky.
„Oba jsme patrioti, máme rádi české věci a myšlenka samotná, udělat to ryze česky, se nám zamlouvala. Takže proto škodovka, proto botasky. I legendární nůž rybička byl samozřejmý,“ říká Ladislav, který před cestou pracoval jako obchodní ředitel mikulášovického Mikovu, jenž slavné nožíky vyrábí.
Populární jsou dodnes, firma slaví úspěchy i s jejich luxusními variantami. A tak bylo logické s sebou tyto malé nožíky vzít – sloužily po cestě jako dárky.
„Jeden jsem daroval domorodci v Etiopii za to, že mi prodal za směšné peníze svou krásnou dřevěnou stoličku, na které sedával u cesty,“ popisuje Ladislav, jak získal jeden ze suvenýrů z cesty.
Česko stále jako Československo
Kateřina coby suvenýry sbírala zejména kabelky. „Mám jich hodně, musela jsem je cestou posílat domů napřed, aby nám nezabíraly v autě místo,“ směje se mladá žena.
Oba prý překvapilo, jak moc lidí ve světě Česko zná, a to i na místech, kde by to leckdo nečekal. Byť mnohdy republiku pamatují ještě jako Československo. To jim však cestovatelé nezazlívali.
„Lehce trapné naopak bylo, když třeba celníci v Peru neměli Českou republiku v systému, a tak auto vstupovalo jako československé. Že to neví strejda někde ze vsi, to se dá pochopit, ale že to neregistrují oficiální úřady, je k zamyšlení,“ kroutí hlavou Ladislav.
„Ale vnímají nás všude velmi pozitivně, znají naše sportovce, Václava Havla i některé výrobky a vzpomínají na doby socialistické spolupráce. Vtipné bylo prohlášení hlídače na parkovišti v Tatarstánu: Češi? To je normální národ,“ směje se Ladislav.
Negativních zážitků mnoho nemají, ale o napínavé okamžiky nouze nebyla. Patří k nim pozorování divokých lvů, kteří se usalašili pouhé čtyři metry od auta, skoro srážka s nosorožcem či zatčení na hranicích, kdy nevěděli, co s nimi bude.
Překvapivě přátelský Súdán
„Známí nás odrazovali od Súdánu, že nás tam někdo sejme, že jsou tam lidé nepřátelští, takže jsme tam jeli trochu s předsudky. K našemu překvapení tam ale lidé byli velmi přátelští, troufáme si říct, že hodnější jsme na cestě nepotkali,“ říkají oba.
Často sklízeli i obdiv za svou odvahu vydat se na takovou cestu autem. „To nás celou dobu nezradilo. Nějaké běžné opotřebení samozřejmě bylo, někde si špatně zvykalo na kvalitu benzinu, ale jinak šlapalo jako hodinky. Největší problém bylo rozbití předního skla, ale i to jsme vyřešili,“ pochvalují si.
Zemi, která je nadchla nejvíce, nechtějí určit ani jeden. „Někde jsme byli ohromeni přírodou, jinde lidmi, tradicemi, památkami nebo třeba zvířaty,“ říkají jednohlasně.
Big Trip Ladislava Bezděka a Kateřiny Dvořákové bude zapsaný do knihy rekordů jako nejdelší cesta zdolaná v osobním automobilu.
Oni dva se teď postupně vrátí do běžného života. Jak a kdy zatím nevědí. Co prý ale mohou říct s určitostí, je to, že cestovat po světě budou i nadále.
