Ty rozdíly v přístupu jsou jaké?
Záleží, jak místní politická reprezentace dokáže tu věc uchopit. Jaká je míra vůle něco dlouhodobě, smysluplně řešit. A také pro to získat aspoň elementární podporu u lidí ve městě, což je možná vůbec nejsložitější, protože napětí ve společnosti je dnes poměrně velké. Ale ta vůle je velmi zásadní. Kde je, mám dojem, že tam funguje celá řada programů, které mohou, i když ne ze dne na den, ale dlouhodobě, situaci zlepšit.
Jiří Dienstbier na návštěvě Šluknovska
Co z těch programů je nejdůležitější?
Z mého pohledu je asi nejzásadnější starat se o děti ze sociálně vyloučeného prostředí. Z tohoto hlediska oceňuji, jak mohou fungovat nízkoprahová centra. Třeba jako to v Prunéřově. Podobné jsme viděli v Krupce. Dávají smysluplnou náplň už nejmenším dětem, umožňují sociálním pracovníkům být s dětmi v kontaktu, poznat způsob, jak přemýšlejí, nějakým směrem je vést a především je stáhnout z toho bezcílného pohybu v nějakém podivném prostoru. A tak je nasměrovat k normálnímu vzdělávání, protože na nízkoprahová centra, která mají i menší školní děti, musí navazovat řádné vzdělání. Když ho dětem ze sociálně vyloučeného prostředí nedáme, budeme sociální vyloučení přenášet do další generace.
Nehrozí naopak odpor veřejnosti, která to může chápat jako zvýhodňování jen někoho?
Jak říkal pan starosta Kadaně, většinová společnost by takové věci měla podpořit, protože to nakonec dělá i kvůli sobě. Pokud se problém nebude řešit, jen se zhorší a nakonec na to doplatí všichni. Jak ti v sociálně vyloučených lokalitách, tak většinová společnost, která nese náklady sociálního vyloučení různým způsobem.
Kadaň ta svou práci získala ocenění Gypsy Spirit. Je i podle vás dobrým příkladem?
Myslím, že ano. Jak jsme měli možnost mluvit s panem starostou i pracovníky neziskového sektoru, měl jsem z toho dobrý pocit. Neříkám, že už dnes je vše ideální. Je to práce na dlouhá léta. Ale věci, jako postupné zlepšování standardů bydlení, sociálně prostupné bydlení, pomáhají. Když se lidé snaží, mohou se dostat k lepšímu bydlení až k získání běžného bytu. A sociálně prostupné zaměstnávání pomáhá získat práci těm, kteří chtějí pracovat. Diskutovali jsme také o veřejné službě.
Ta je to pro města citelný problém. Slíbil jste nějakou pomoc?
Zástupci místní samosprávy si stěžovali, že jim tento nástroj vedle veřejně prospěšných prací chybí. Bavili jsme se o sociálním podnikání a zaměstnávání lidí tímto způsobem. Také tu padlo, že jsou příklady, kdy lidé, kteří dostali sociální zaměstnání a byli dobří, chtějí pracovat, tak získali normální zaměstnání. To jsou první vlaštovky toho, jak by měl celý sociální systém fungovat.
A ta pomoc městům?
Jednak můžeme slíbit systémovou podporu. Jsou nějaké strategie, koncepce integrace romské menšiny nebo boje proti sociálnímu vyloučení. Ani v minulosti nebyly špatné, ale příliš se podle nich nepostupovalo. Tady můžeme změnu slíbit. A pak samozřejmě jde o změnu zákonů jako takových. Chybějící veřejná služba nebo podmínky, aby ji bylo možné provádět, aby to lidi motivovalo k práci, aby dostali přiměřenou odměnu. Je tady otázka řešení toho kšeftu s doplatky na bydlení, kdy pronajímatelé bytů a ubytoven systém dávek zneužívají. To chceme řešit poměrně rychle novelou zákona o hmotné nouzi. Dlouhodobě chceme uzákonit pravidla sociálního bydlení, to nepůjde tak rychle jako řešení doplatku na bydlení. Ale nepodařilo se to vyřešit několik desítek let. My máme ambici takovou legislativu uvést do života během funkčního období současné vlády.
A když se vrátím k veřejné službě, podaří se ji nějakým způsobem obnovit?
Je reálné, že se to vrátí. Máme v plánu tyto principy podporovat. Jsou různé nástroje. Veřejně prospěšné práce, veřejnou službu, dá se to kombinovat.
Tohle ale byl první krok, který lidem v problémech pomáhal se někam posunout.
Ano. To bylo zničeno tím, že odpadla finanční motivace. Nebyl to nástroj přilepšení ale naopak, podmínka čerpání dávky.
