Vyrostla jste na české myslivosti, ale teď se vůči ní vymezujete. Proč?
Absolvovala jsem krmelce, žaludy, klasickou myslivost v duchu tradic. Pak jsem se ale dostala do USA a začala lov vnímat úplně jinak. Od české myslivosti jsem se trhla a teď chci ukázat lidem, že když chceme lovit, tak to jde i bez stejnokroje a všech těch tradic. Že přece není potřeba učit se spoustu věcí a absolvovat kurzy, abych si mohla ulovit zvíře. To může spoustu lidí odradit. Propaguji jinou cestu, ač mě za to myslivci nesnášejí. Ale cítím podporu od mladých lidí, kteří to vnímají jako já.
Jaká je tedy vaše představa?
Základní problém je ten, že myslivec se stará jen o zvířata v lese. Ale pokud se nazývám milovníkem přírody, tak musím milovat všechna zvířata včetně těch, která umírají na jatkách. Pokud se mám v příštím životě narodit jako zvíře, tak ať je to v lese a ať mě pak někdo zastřelí. To je mnohem lepší než trpět ve velkochovu. Lidé dnes platí někomu, aby za ně na jatkách zabil zvíře, které bylo týrané od narození do smrti.
Co tedy mají dělat lidé, kteří se bez masa neobejdou?
V ideálním případě by si měli část své spotřeby ulovit. Je zde spousta lidí, které baví lov, mají doma svou výbavu a dvakrát třikrát do roka by si šli za poplatek ulovit jelena, kterého by si pak naporcovali do mrazáku. Ale nemají čas nebo chuť na vše kolem myslivosti. Tenhle systém u nás sice už funguje, ale myslivci takovými lovci opovrhují. Jinde na světě to přitom běží. Někdo je myslivec, jiný je ochotný zaplatit za lov. Anebo by lidé měli aspoň kupovat zvěřinu od myslivců. Ti by ji měli propagovat, je to vynikající maso od zvířat ve volné přírodě. Od myslivce si sice koupím celý kus, který musím doma zpracovat, ale odměnou je, že dostanu to nejkvalitnější maso, a navíc snížím produkci jatek a trpících zvířat.
Michaela FialováPochází z myslivecké rodiny z Litoměřic, poprvé se účastnila lovu ve 13 letech, nyní je jí 28. Za zvířaty cestuje po celém světě, další komerční lovci si ji pak najímají jako průvodkyni po Africe a Evropě. Kromě lovu se donedávna věnovala také kickboxu, v němž se v roce 2013 stala mistryní světa. |
Říkáte, že mladé lidi už myslivost svázaná tradicemi tolik neláká. Jak tedy vypadá moderní lovec?
Jako já. V USA je mnoho loveckých celebrit. To se u nás neděje, nikdo zde neukazuje, že lze k lovu přistupovat moderním způsobem, že to mohou dělat i hezké holky nebo děti. Lidé tu žijí v přesvědčení, že prasátko nebo kapřík jsou chovaní na spotřebu, a to je v pořádku. Kdybychom více propagovali lov, tak s ním také nebude problém.
Je pravda, že lovci mají mnohem horší pověst než například rybáři, kteří vlastně dělají totéž?
Jistě, jenže co Čech, to rybář. Lidem to přijde normální. Lov tu nikdo nepopularizoval. Neříkám, že by měli mladí lovci následovat mě, jsem dost kontroverzní a lidé z mých fotek mrtvých zeber mohou zešílet. Ale v Česku chybí pár loveckých hvězd, které by k tomu přitáhly ostatní a popularizovaly zvěřinu namísto obludné stravy z fastfoodů. Jezme zvířata z přírody.
Bylo vám někdy líto špatně střeleného zvířete?
Bylo, určitě. Ne vždycky rána vyjde na sto procent, to k lovu prostě patří. Jde o to ránu si rozmyslet. Nesmíte mít horkou hlavu, protože pak by zvíře trpělo, a to se nikomu normálnímu nelíbí. Důležité je zvíře usmrtit co nejrychleji.
Kromě toho, že sama lovíte, tak v Africe také provázíte komerční lovce. Radíte jim, aby nestříleli na hlavu, protože by si poničili trofej?
Samozřejmě, střílíme na srdce. Jde o velké peníze, takže v Africe klient nedá nejistou ránu. Když zvíře postřelí a my ho pak nenajdeme, tak ho stejně zaplatí. Ránu na hlavu nedává nikdo, to je trofej. Nedělám ale jen komerční lov, věnuji se i odchytům narkotizačními puškami nebo odchytům na maso, kde se střílí na hlavu a krk.
Má vůbec masivní odlov, kdy se stádo zeber postřílí puškami z vrtulníků, něco společného s lovem, který propagujete?
Upřímně řečeno nemá. Tady se zastřelí třeba sto zeber za den. Stáhnou se, kůže jde na letiště jako suvenýr a maso putuje do Evropy nebo Ameriky. Pořád je to ale pro zebry lepší než naše velkochovy prasat. Žijí celý život v přírodě a pak přijde ten poslední, sice velmi stresový den, ale smrt je rychlá. Je to lepší než jatka. Ale to jsou fotky, které na Facebook nedávám, protože to už by lidé opravdu neunesli.
Je nějaké zvíře, které byste nestřelila? Třeba pes nebo šimpanz?
S nimi bych problém neměla, ale asi bych nestřelila slona. Kdyby přišel klient s tím, že ho chce ulovit, tak bych ho doprovodila, protože to musí být úžasný zážitek, ale sama bych tu spoušť nezmáčkla. Sloni jsou hodně podobní lidem.
Tvrdíte, že komerční lovci napomáhají k záchraně afrických divokých zvířat. Jak?
Jsou protipólem pytláků. Lidé tam žijí v neuvěřitelné chudobě a udělají cokoli, aby uživili rodinu. Nejjednodušší cesta je střelit zvíře. Nejde jen o nosorožce, na černém trhu se vyvažují zlatem třeba i lví kosti. Komerční lovec na vydané povolení zastřelí konkrétní kus a farmáři přinese pořádnou sumu peněz. Za lva klidně kolem milionu korun. Farmář si za ně nekoupí ferrari, ale investuje je do své farmy, zvířat a jejich ochrany. Kdyby na pozemku nebyla farma, tak si tam místní lidé zasadí plodiny a odstraní zvířata, která by jim je sežrala.
Co se děje s masem zastřelených zvířat?
Něco sníme my, většinu ale rozdáme místním lidem. Při masivním odlovu se míří na hlavu, takže tělo je nepoškozené a může se odvézt do Evropy, ale maso z komerčního lovu, kdy se střílí na trup, zůstává na místě. Lidé by tu zebru nebo antilopu stejně ulovili a snědli, ale nebyly by tam peníze od lovce. Takhle jsou spokojeni všichni. Lidé mají jídlo, majitel farmy dostane peníze a my máme zážitek z lovu.
Vaším snem je natáčet pro televizi loveckou show. Ta by byla v české produkci?
Spíš v zahraničí, točila bych to v angličtině. Nevím, jestli by to čeští diváci psychicky zvládli. Kdyby česká populace byla z 90 procent vegetariánská, tak se tomu nedivím. Ale 90 procent konzumuje maso, přesto jim lov vadí. Já mám naopak problém s tím, že třicetiletí lidé nikdy neviděli zemřít zvíře, znají maso jen jako hotový produkt z obchodu a teď vidí poprvé fotku mrtvého zvířete a hrozně je to pobuřuje. Přitom je to koloběh života. Je to druhá nejpřirozenější lidská činnost hned po rozmnožování. Nemám se za co stydět, lov mě baví, je to pud, který v sobě máme a který bychom neměli potlačovat, zvlášť když je to nejjednodušší cesta k získání masa.
