Za masivními vraty pomalu chátrá trojkřídlý barokní zámek z poloviny 18. století, který stojí na návsi Liběšic. Uvnitř budovy už ale kromě pískovcových portálů, kamenných schodů a zábradlí nic původního nezůstalo.
Dnes jsou zámecké místnosti žluté, zelené či červené, koupelny obložené oranžovými nebo bílými kachlíčky a v některých oknech jsou mříže. To proto, aby z místností nemohl nikdo utéct, protože zámek řadu let fungoval jako ústav pro mentálně postižené.
Poslední obyvatelé opustili ústav před dvěma lety, kdy se jej Ústecký kraj jako vlastník rozhodl zrušit. Od té doby se ho i s přilehlými pozemky snaží prodat. Do první dražby se nikdo nepřihlásil.
„Ve čtvrtek 23. listopadu proběhne druhá dražba liběšického zámku s nejnižší cenou 40,2 milionu korun,“ uvedla mluvčí kraje Lucie Dosedělová.
Zámek Liběšice
|
Vedení obce ani místní se zavřením ústavu nesouhlasí. Vadí jim, že dominanta Liběšic je ve špatném stavu a nic se s ní neděje. Mnoho místních navíc přišlo o zaměstnání.
„Došlo k tomu, na co jsem krajské zastupitelstvo upozorňovala, že až pacienti zámek opustí, už bude jen chátrat. Někteří nám letos při volbách říkali, že by se rádi vrátili. Naši obyvatelé litují, protože se jim práce tam líbila,“ přibližuje starostka Alena Knobová.
Po znárodnění domov důchodců
Zámecké sídlo si nechali v letech 1738 až 1752 vybudovat jezuité, pravděpodobně podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Po zrušení řádu v roce 1773 přešly budovy pod náboženský a studijní fond.
Téměř o sto let později je koupil Ferdinand Lobkowicz. Do dnešní podoby je upravil průmyslník Josef Schroll, který budovy vlastnil od roku 1871. Po 2. světové válce byl zámek znárodněn a fungoval jako domov pro důchodce.
„Jako děti jsme si chodili hrát s pacienty do zámku. V parku byli pávi a labutě. Dokud se o zámek staraly jeptišky, byl krásný a udržovaný. Pacienti s nimi pracovali i v zahradě. Pak je vyhnali a přišly zdravotní sestry, které se starat přestaly,“ vypráví Irena Kadlecová, která v Liběšicích vyrůstala.
V areálu je několik památkově chráněných budov. Jednou z nich je i secesní skleník, který stojí hned u vstupní brány. Památkáři v něm ani nedoporučují doplnit vypadané vitráže, protože podle jejich názoru by konstrukce nemusela tíhu skla vydržet.
„V Liběšicích žiju celý život. Pamatuji si, jak jsme s Pionýrem do zámku chodili. Hlavně se nám líbil skleník, kde se pěstovaly exotické rostliny a citrusy. Mrzí mě, v jakém stavu je celý zámek teď,“ uzavírá Vlasta Gernatová.
