„Na likéry máme tradiční receptury, které vyžadují určitý sortiment bylinek. Všechno to jsou rostliny, které je možné vypěstovat v našich podmínkách. K léčivkám sbírám i černý bez,“ líčí sestra Benedikta, jež se o produkci stará.
Jako vystudovaná zdravotní sestra, která musí mít znalosti z chemie a biologie, k tomu má dobrou průpravu. „Přírodní medicína mě vždy zajímala,“ dodává řeholnice, jež se pro život v klášteře rozhodla v roce 1991.
Z vypěstovaných bylin vyrobí sušenou směs, která se převeze do firmy v nedalekých Židovicích. „Ta z toho udělá macerát, z něhož se v likérce pod mým dohledem vyrobí likér. Líh v klášteře nevyrábíme,“ poznamenává s úsměvem Benedikta.
Ročně dva tisíce lahviček
Jako každý podnik, který se zabývá zemědělskou výrobou, i klášter podléhá kontrolám. „Máme živnostenský list a musíme splňovat všechna zákonná kritéria. Kontrola byla v našem klášteře už dvakrát,“ podotýká řeholnice.
Ročně v Doksanech vyrobí dva tisíce lahviček likérů dvou druhů. Adelaidu tvoří směs jarních bylin, Beatrix je z letního mixu. Oba názvy odkazují na jména prvních sester doksanského kláštera z 12. století.
Byliny, které sestra Benedikta nespotřebuje do likéru, použije do čajů. „Máme osvědčené kombinace. Čajové směsi obsahují mátu, meduňku, dobromysl, mateřídoušku, listy jahod či malin, květ černého bezu, šalvěje, třezalky nebo yzopu v různých poměrech,“ vysvětluje řeholnice.
Ani o čajích se nedá říct, že by šlo o nějakou velkoprodukci. „Loni jsem udělala 600 balení. Nabízím je v Doksanech a dalších třech klášterech. Mimo kláštery je lze koupit pouze v jednom obchodě v Litoměřicích,“ doplňuje Benedikta.
Státní statek tu měl kravín
Historie doksanského kláštera je dlouhá a pohnutá. „Byl založený roku 1144 Vladislavem II. a jeho ženou Gertrudou jako protějšek premonstrátského mužského kláštera v Praze na Strahově. První sestry sem přišly z Kolína nad Rýnem,“ uvádí Benedikta.
Po více než šesti staletích klášterní život v Doksanech ukončil Josef II. roku 1782. Objekt následně střídal majitele, až v roce 1945 připadl státu.
Po pádu komunistické totality odkoupil řád od českého státu severní část bývalého konventu a začala se plánovat rekonstrukce. „Nebyla to žádná restituce. Ruiny musel klášter od státu odkoupit,“ zdůrazňuje řeholnice.
Do obnoveného kláštera v Doksanech přišly v roce 1998 nejprve dvě sestry z Krakova a dvě z Radvanova u Tábora. Prostory původního kláštera byly tak zdevastované, že zpočátku musely bydlet na faře.
„Tady všude byly stáje. Z původní obytné části kláštera udělal státní statek kravín. Na klášterní zahradě byla skládka, ze které jsme donekonečna vybíraly kameny,“ říká Benedikta.
V klášteře pracují pět hodin denně
V současné době žije v doksanském klášteře sedm sester. „Jsme kontemplativní řád, to znamená, že nechodíme do zaměstnání mimo klášter, ale pracujeme pouze uvnitř. Hlavním smyslem našeho života je modlitba,“ upřesňuje řeholnice.
Sestry se věnují práci, která odpovídá charakteru jejich života. Protože to musí být práce v klášteře, má jedna sestra šicí dílnu, kde se šijí bohoslužebné oděvy pro kněze. Další sestra se stará o úklid a výzdobu kostela.
„Velkou starost dá také zajistit chod domu včetně přípravy jídel, protože k nám přijíždí řada hostů. A já se starám o bylinky. Celkem pracujeme pět hodin denně, ale někdy to musíme natáhnout,“ podotýká Benedikta.
Běžný den v doksanském klášteře vypadá tak, že řeholnice vstanou ve 4.45 hodin a v 5.15 hodin jim začíná ranní blok modliteb, který je zakončený mší svatou.
Po snídani má každá sestra až do půl dvanácté své zaměstnání. Po půlhodinové osobní modlitbě je společný oběd, po kterém se celá komunita setká ke vzájemnému půlhodinovému rozhovoru.
Informace čerpají i z internetu
Po chvíli osobního volna začíná ve čtvrt na tři doba zaměstnání, která trvá do půl páté. Poté následuje večerní blok modliteb a po něm společná večeře.
„V půl osmé začnou hodinové večerní modlitby, ve kterých se přimlouváme za lidi, kteří nás poprosili o modlitbu. Spát chodíme nejpozději v deset hodin,“ přibližuje život v klášteře sestra Benedikta.
Klášterní stěny opouštějí sestry zřídka. „Z kláštera vycházíme k lékaři nebo na úřady. To jsou hlavní důvody opuštění klauzury. Na návštěvu ke své rodině můžeme jet jednou za dva nebo čtyři roky, nebo častěji, když je někdo nemocný. Také jezdíme na řádová setkání,“ doplňuje řeholnice.
Před informacemi zvenčí však sestry uvnitř kláštera nejsou zcela uzavřené. „Sdělovací prostředky sledujeme, ale máme na to určitá pravidla, aby se nerušil charakter našeho života, který má být především v tichu a mlčení,“ zdůrazňuje Benedikta.
Komunikují přes e-mail a používají internet, když to z pracovních důvodů potřebují. V rádiu sestry poslouchají nejčastěji krátké zprávy, aby věděly, co se děje. A přirozeně sledují také církevní média.
Lidé si sem chodí popovídat
Sestry premonstrátky se neuzavírají ani před osobními kontakty. Na klášterní bohoslužby v kostele mohou přicházet lidé zvenčí.
Ranní mše je sice už v 7 hodin, ale jedna slečna z Doksan chodí pravidelně každý den. Na večerní páteční nebo na sobotní ranní bohoslužby přichází více lidí a v neděli je tu plný kostel.
Přijíždějí nejen lidé z okolních obcí, ale také z Litoměřic nebo z Prahy. „Jednak se jim tu líbí a jednak jim vyhovuje čas začátku bohoslužeb, které začínají v 11 hodin. To oceňují zejména rodiny s malými dětmi,“ poznamenává Benedikta.
S mnoha lidmi se sestry dobře znají a po bohoslužbách si s nimi povídají. „Lidé vědí, že nás mohou oslovit, když něco potřebují,“ dodává premonstrátka.
„Obracejí se na nás ti, kteří přicházejí na bohoslužby, i ti, kdo do kláštera přijíždějí na vícedenní pobyt, kdy mají možnost si o svých otázkách či problémech s řeholnicemi promluvit.
„Někteří sem dokonce přijíždějí pravidelně a počet zájemců stále stoupá,“ uzavírá své vyprávění Benedikta.
