Rozpad středověkého sídla je viditelný. Během uplynulé zimy upadly velké kusy zdiva přímo ze stěny hradního paláce. Jedna po druhé se také propadají klenby bývalých oken.
Na zákazové ceduli je uvedeno, že jde o výsledek místního šetření za účasti zástupců města Třebenic, obce Jenčice, Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem a majitelů.
„Vůbec nevím, že tam nějaká cedule se zákazem vstupu je. Hrad ale není v dobrém stavu,“ uvádí Eva Hajná, starostka města Třebenice, odkud na hrad vede turistická značka. Radnice Třebenic však ceduli instalovat nenechala a místní městská policie ani pokuty za případné porušení zákazu nevymáhá.
Překvapen tabulí se zákazem vstupu je i starosta Jenčic Karel Gutwirt. Hrad leží právě na katastru obce. „My jsme tam žádnou ceduli nedali. Pokud tam je, asi ji tam dal majitel,“ poznamenal starosta. „Zdi se tam bortí historicky, před časem spadla zase jedna okenní klenba. Snaha o nějaké opravy by byla, ale je to na soukromém pozemku, my s tím nemůžeme nic dělat,“ říká Gutwirt.
Stezka Zemí hradů aneb Českým středohořím za krásnými zříceninami |
Podobně mluví i Věra Brožová, mluvčí Národního památkového ústavu.
V současné době a po složitých majetkových transakcích jsou hrad a okolní pozemky ve vlastnictví tři lidí – seniorky, jejíž rodina pozemky i s pevností získala v restituci, muže žijícího ve Spojených státech a pana Petra Pazdery, který třetinový podíl koupil před zhruba sedmi lety.
Petr Pazdera, s nímž jediným se redakci podařilo spojit, má za to, že ceduli tam nechal dát některý z dalších majitelů. Zákaz chápe.
„Říkal jsem, že i když tam nějaká cedule bude, lidé jí zničí. Stejně tam budou chodit a lézt na hradby,“ říká Pazdera. Podle něj je hrad v havarijním stavu.
„Nechal jsem si udělat rozpočet na nějaké zabezpečení, aby destrukce dále nepokračovala. Se spolumajiteli jsem se nedomluvil a sám do toho investovat nechci,“ poznamenal s tím, že i jen nejjednodušší zabezpečení by vyšlo v řádu vyšších milionů korun.
 |
Takto to přitom dopadnout nemuselo. Ještě dnes jsme mohli obdivovat gotické okenní oblouky středověké stavby. Zájem o péči o Košťálov totiž byl.
Už koncem osmdesátých let se o hrad Košťálov chtěla postarat parta několika nadšenců. Domluvili se s odborníkem z památkového ústavu z Ústí nad Labem, který si zříceninu prohlédl a poradil, jak by se mohlo zpevnit zdivo. Byly však potřeba peníze.
Podařilo se je sehnat, když se někteří milovníci Košťálova, kteří sem jezdili na konci „osmdesátek“, rozhodli své první peníze vydělané v porevolučním podnikání věnovat právě na tuto opravu. Zašli za rodinou, která pozemky i s celým kopcem Košťálov získala v restituci, a nabídli, že zříceninu hradu odkoupí za 100 tisíc. Majitelé zprvu souhlasili, ale pak cenu zvyšovali a zvyšovali – až na půl milionu korun. Milovníci hradu byli však ochotni jít maximálně na 200 tisíc, víc neměli.
Osobní vlastnictví musíme ctít
Později nadšenci našli i dotace, které by mohli na opravu hradu použít a chtěli alespoň souhlas majitelů. Když se majitelé o hrad stále nestarali, požádali ti, kterým hrad ležel na srdci, starostu Třebenic, aby ho legálně převedl na město. Starosta však převod neuskutečnil se zdůvodněním, že osobní vlastnictví dnes musíme ctít, protože čtyřicet let bylo potírané.
Kolem hradu bujelo křoví a časem vypadal jako z pohádky o Šípkové Růžence. Stěny se dál drolí a kameny ze zdiva postupně vypadávají. Dost tomu napomáhají i vandalové, kteří zkoušejí, které balvany jsou uvolněné, a pak je hází z hradu dolů.
Mimochodem, podobně na tom byl před revolucí i Hazmburk, stejně ikonický hrad Českého středohoří jako Košťálov. Tady však působila se souhlasem památkářů parta nadšenců-turistů z Ústí nad Labem.
Hrad díky 6. turistickému oddílu z Krajského domu pionýrů a mládeže a přátel, kteří se kolem oddílu pohybovali, získal základní zabezpečení, postaven na přespání tu byl domek, kde je dnes kasa a probíhal tu i archeologický výzkum pod dohledem odborníků. Velké zabezpečovací a stavební investice pak po listopadové revoluci udělal národní památkový ustav.
