Prvního zářijového dne roku 1939 překročily německé ozbrojené síly hranice Polska. Na následném relativně rychlém pádu napadeného se podepsal souhrn několika skutečností. Stály za tím především diametrální rozdíly v užité vojenské taktice a dispoziční územní situace obou stran, navíc německá armáda převyšovala tu polskou jak kvalitativně tak i kvantitativně.
Je tedy celkem logické, že Polsko nemohlo samo, bez zásadní vojenské pomoci ze strany Francie a Velké Británie, dlouho odolávat. Útok Rudé armády 17. září z východu pak už nebyl pro porážku Polska rozhodující, i když ji samozřejmě ještě více urychlil.
Vzhledem k tématu článku, kterým je nejslavnější polský tankista, se podívejme, jaká situace panovala na německé a polské straně v době zahájení války v oboru tanků. V té době Němci disponovali téměř třemi a půl tisíci tanky několika typů a z toho jich do polského tažení nasadili asi 2700.
Největší zastoupení měly lehké PzKpfw I a PzKpfw II (PzKpfw = Panzerkampfwagen). Výzbroj těch prvních tvořily dva kulomety ráže 7,92 mm a těch druhých kanon ráže 20 mm a kulomet ráže 7,92 mm, zbraně byly umístěné vždy ve věži. Oba typy, hlavně tedy PzKpfw I, neměly samy o sobě příliš vysokou bojovou hodnotu.
Názorné porovnání velikostí německého středního tanku PzKpfw IV a polského tančíku TK-3 s kulometnou výzbrojí, která zde ovšem chybí.
Skutečně hodnotnými stroji pro toto období byly první verze středních tanků PzKpfw III s hlavní výzbrojí v podobě kanonu ráže 37 mm a PzKpfw IV se 75mm kanonem s krátkou hlavní. Jejich výzbroj doplňovaly dva, resp. tři kulomety ráže 7,92 mm. Vedle toho se osvědčily i lehké tanky ukořistěné československé armádě či vyráběné následně v protektorátu Čechy a Morava, a to PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t), oba vyzbrojené 37mm kanonem (rozdílného typu) a dvěma kulomety ráže 7,92 mm. Tanků posledních čtyř uvedených typů nebyla v množině těch útočících na Polsko ani jedna pětina. Poláci však na tom byli o poznání hůře.
Polská armáda vstupovala do války s necelými devíti stovkami tanků a tzv. tančíků. Za polskou špičku můžeme považovat asi stovku lehkých sedmitunových tanků 7TP s výkonným 37mm kanonem Boffors (konstrukce 7TP vycházela licenčně z britského šestitunového Vickerse typ E), na samém dně potom stály stále používané prvoválečné Renaulty FT. Nedlouho před německým útokem přišla do Polska první padesátikusová dodávka v podstatě nepovedených lehkých Renaultů R-35.
Nejpočetnějším polským obrněným prostředkem ovšem byly tančíky TK-3 a TKS. Poláci nejprve v letech 1931 až 1933 vyrobili v licenci tři stovky TK-3, které vycházely z britského tančíku Carden-Loyd Mk.VI. TK-3 bylo 2,6 metrů dlouhé a 1,8 metrů široké slabě pancéřované bezvěžové pásové vozidlo. Jeden v Polsku (nakrátko) zajatý německý důstojník se o polských tančících vyjádřil, že do takového malého švába se z dálky těžko trefuje. Dvoučlennou posádku švába - tedy tančíku - tvořili řidič a velitel/střelec, který ovládal kulomet ráže 7,92 mm v čele korby.
V letech 1933 až 1937 pokračovala výroba upraveným typem TKS v objemu dalších téměř třech stovek kusů. Výzbroj v podobě jednoho kulometu však byla na tu dobu už směšná, a tak po nějaké době vykrystalizovalo rozhodnutí přezbrojit tančíky automatickým kanonem ráže 20 mm. Nejprve se koncem roku 1938 přestavbě pokusně podrobil jeden TK-3 a následně do německého vpádu vzniklo 20 až 25 kanonových TKS. Více se toho nestihlo, ale ambiciózní plány počítaly s přezbrojením všech TKS a následně i starších TK-3.
Polský tančík TKS ve verzi vyzbrojené 20mm kanonem
Poláci většinu svých obrněnců roztrousili do malých jednotek. Tančíky TK-3 a TKS sloužily například v eskadronách průzkumných tanků u obrněných korouhví přiřazených k pěším a jezdeckým brigádám (kavaleristé byli v podstatě jízdní pěchotou, koně používali pouze k přesunům). Nejmohutnějšími polskými tankovými jednotkami pak byly tři samostatné prapory lehkých tanků, dva měly po 49 kusech 7TP a jeden 45 Renaultů R-35.
Oproti tomu německé tanky se při útoku na Polsko nacházely v koncentrovaném množství u sedmi divizí tankových a čtyř divizí lehkých (v podstatě také tankových). Tyto jednotky představovaly během polské kampaně hlavní údernou sílu německé armády.
Edmund Roman Orlik: polský hrdina z tančíku TKS
Na úsvitu posledního kalendářního roku první světové války se 26. ledna narodil ve velkopolském městě Rogozno do intelektuální rodiny Orliků syn Edmund Roman. Území tehdy spadalo pod Německé císařství, které se už i v zázemí proklatě dlouho zmítalo vlastní vinou ve válečných útrapách. Ani Orlikovi žádné veselé období tenkrát neprožívali, se svým synem se otec Jan tragicky minul, neboť koncem roku 1917 padl jako příslušník letectva.
V září 1936, po maturitě, vstoupil Edmund Roman Orlik předčasně a dobrovolně do armády, nejprve absolvoval kurz v kadetní škole obrněných zbraní v Modlinu, následovala základní vojenská služba u 1. obrněného praporu v Poznani. Po návratu do civilu začal studovat architekturu na Varšavské technické univerzitě. Asi po roce musel studium přerušit kvůli účasti na vojenském cvičení a potom ho vlast povolala jako technického odborníka k poště a telegrafu.
Na konci srpna 1939, když už Němci netrpělivě přešlapovali u polských hranic, Polsko konečně mobilizovalo. Orlik se stal příslušníkem 71. obrněné korouhve přiřazené k Velkopolské jezdecké brigádě.
Každá polská jezdecká brigáda zmobilizovaná před válkou měla ve své sestavě zařazenu obrněnou korouhev skládající se z eskadrony obrněných automobilů o síle sedmi vozidel, z eskadrony průzkumných tanků o síle třinácti tančíků a z technicko-hospodářské čety (jde o tabulkové počty plného stavu). Osmým obrněným automobilem korouhve disponoval její velitelský roj.
Edmund Roman Orlik a Bronisław Zakrzewski u tančíku TKS
Tančíky eskadron průzkumných tanků jezdeckých brigád byly zpravidla všechny s kulometnou výzbrojí, ale 71. obrněná korouhev patřila mezi dvojici výjimek. Měla devět kulometných TK-3 a čtyři kanonové TKS. A právě na kanonovém TKS sloužil v září 1939 Edmund Roman Orlik jako velitel vozidla, druhým členem posádky a řidičem tančíku byl Bronisław Zakrzewski.
V zářijových hektických dnech se stal Orlik nejúspěšnějším polským tankistou, často se uvádí, že se stal vůbec prvním tankovým esem druhé světové války. Zdroje se liší ve kvantifikaci jeho úspěchů, na svém kontě by měl mít deset či třináct zničených německých tanků. V každém případě je však korektnější klasifikovat ty tanky jako vyřazené z boje, neboť z celkových téměř sedmi stovek v Polsku ztracených německých tanků jich bylo následně více než čtyři sta opraveno a opět uvedeno do služby.
Husarský kousek se mechanizovanému husarovi Orlikovi povedl 18. září, kdy na křižovatce v Kampinoském lese s půlčetou (tři vozidla) tančíků eskadrony průzkumných tanků 71. obrněné korouhve překvapil z boku trojici německých tanků 1. lehké divize postupující po silnici směrem na Pociechu (pancéřová vozidla se obecně slabšímu protivníkovi lépe ničí z boku a ještě lépe zezadu, protože vpředu mají nejsilnější pancíř). Nad touto akcí se vznáší několik otazníků. Nejčastěji se uvádí, že pouze Orlikův tančík byl kanonový a zbylé dva kulometné – a těm snad rozkázal, aby se trochu stáhly.
Zničený německý tank PzKpfw IV ausf B, pravděpodobně v tomto tanku zahynul kníže Viktor IV. Albrecht von Ratibor.
Orlikovi je z tohoto střetnutí připisováno zasažení všech tří německých tanků, dvou lehkých PzKpfw 35(t) československého původu a jednoho středního PzKpfw IV Ausf. B. Zatímco oba z boje vyřazené PzKpfw 35(t) Němci po polském tažení opravili, tak ten PzKpfw IV byl zničen totálně, když v jeho útrobách explodovala vezená munice pro 75mm kanon. V tomto tanku byla navíc prolita modrá krev jeho velitele knížete Viktora IV. Albrechta von Ratibor.
Největšího bojového úspěchu ovšem dosáhl o den později 19. září, kdy vyřadil z boje dokonce sedm nepřátelských tanků. Můžeme to považovat za přehnané a těžko uvěřitelné kvantum na jednodenním kontě hrdiny s 20mm kanonem, ale podstatné je, že bojoval a plus mínus nějaký zničený tank zde nehraje roli. Ostatně tenkrát při tom střílelo i polské dělostřelectvo – na druhou stranu i německých tanků tam bylo zasaženo mnohem více než těch sedm „Orlikových“.
Hned nato, když se obrana na tomto místě zhroutila, se Orlik probil se svým tančíkem do obležené Varšavy a účastnil se bojů při její obraně. Varšava padla 28. září a celé Polsko 6. října 1939.
Téměř šestiletou okupaci se Orlikovi podařilo přežít, po válce dostudoval architekturu a tomuto oboru se ve svém dalším profesním životě úspěšně věnoval.
