V oboru tankové techniky disponovala československá armáda před druhou světovou válkou pouze tanky lehkými, nepočítáme-li tedy tzv. tančíky (Tč vz. 33), jejichž bojová hodnota se limitně blížila nule. Početní stavy našich lehkých tanků v době mnichovské krize činily téměř tři stovky obrněnců LT vz. 35 zkonstruovaných ve Škodě Plzeň a padesát starších, sice velice povedených, ale tloušťkou pancíře už víceméně zaostávajících LT vz. 34 z koncernu ČKD (konkrétně z Pragovky spadající pod něj).
Československé lehké tanky byly po technické stránce nadřazeny německým lehkým tankům PzKpfw II a o PzKpfw I ani nemluvě. Dokonce lze s jistou dávkou odvahy říci, že bojová hodnota našich „eltéček“ se blížila německým středním tankům PzKpfw III a PzKpfw IV raných verzí, které měl wehrmacht na podzim roku osmatřicátého v nevelkých počtech ve své výzbroji. Samozřejmě tedy ne po všech stránkách, například PzKpfw IV se svým krátkým 75mm kanonem měl nesrovnatelně větší potenciál v boji proti pěchotě (ostatně speciálně k tomu byl původně konstruován a svou výzbrojí předurčen).
Předválečné československé střední tanky
Na základě armádní objednávky pracovaly od léta 1936 koncerny ČKD a Škoda na společném projektu tzv. pěchotního tanku továrního označení ŠP-II-b („Š“ jako Škoda, „P“ jako Praga). Práce však neprobíhala, jak si objednatel představoval a výsledný produkt byl vyloženě nepovedený. Projekt ŠP-II-b byl v roce 1939 po zkouškách jediného prototypu zrušen.
Již krátce po zahájení projektu ŠP-II-b začali v ČKD i Škodovce pracovat na „soukromých“ projektech vlastních středních tanků. Všechny tři tanky- tedy společně připravovaný ŠP-II-b, V-8-H od ČKD a Š-II-c (později přeznačen na T-21) od Škody Plzeň - si byly z externího pohledu velice podobné.
A právě tank V-8-H můžeme označit za kontumačního vítěze v kategorii středních tanků v porovnávací soutěži pro československou armádu, která se konala na přelomu let 1937 a 1938. Zbývající dva totiž ještě nebyly na takové klání připraveny. Je pravda, že V-8-H měl zatím místo věže pouze odpovídající závaží, ale jezdit mohl, což bylo v této chvíli hlavní.
V únoru 1938 se prototyp V-8-H vrátil výrobci k odstranění závad, a to především na motoru, které během zkoušek vyplavaly na povrch. Ale už od příštího měsíce zkušební jízdy opět pokračovaly, navíc s poměrně vysokou intenzitou, kdy denní penzum najetých kilometrů dosahoval úctyhodného čísla 250.
Armádní zkoušky pokračovaly až do listopadu 1938, avšak kvůli zhoršující se mezinárodní situaci uvažovalo MNO už v dubnu o objednávce na 300 těchto tanků. Na základě kartelové dohody se měly na sériové výrobě podílet ČKD i Škoda, podobně se počítalo s rozdělením dodávek pancéřových plechů mezi Huť Poldi a Vítkovické železárny. Žádná oficiální objednávka však tehdy ani nikdy potom podána nebyla, protože vojáci zodpovědní za zkoušky prototypu k takovému kroku nesvolili. Asi bylo ještě co vylepšovat.
Pak přišla zářijové mobilizace, kdy se dokonce v teoretické rovině počítalo s objednávkou rozšířenou o dalších sto středních tanků V-8-H. Po mnichovském debaklu však zájem armády o tento tank opadl. Koncern ČKD ještě toho roku dostal dobrozdání od MNO k jeho případnému exportu. Od ministerstva navíc přišla i nabídka, že hotový prototyp dodatečně oficiálně objedná pod armádním označením ST vz. 39, aby měl výrobce lepší pozici při vyjednávání se zahraničními zájemci. Byl zde však malý háček, koncern ČKD měl ministerstvu zaplatit 5 % z ceny prodané licence a 2 % z ceny každého prodaného tanku, armádě se tak měly vrátit náklady vynaložené na zkoušky prototypu. Na tuto nabídku samozřejmě přistoupeno nebylo. K exportu tanků V-8-H nikdy nedošlo.
O poznání lépe nakonec dopadla se svým opožděným typem T-21 Škodovka. Licenci zakoupilo Maďarsko, kde se po menších úpravách vyráběl jako typ 40M Turán.
První prototyp tanku Praga V-8-H
Bokorys tanku Praga V-8-H
Střední tank Praga V-8-H
Projekt tanku Praga V-8-H vznikal pod vedením hlavního konstruktéra Alexeje Surina. Konstrukčnímu týmu se podařilo navrhnout tank kvalitativně přinejmenším srovnatelný s moderními středními tanky zahraničními.
Bojová hmotnost V-8-H převyšovala 16 tun, délka tanku činila 5050 mm, šířka 2190 mm a výška 2270 mm. Tloušťka pancéřových plechů se pohybovala od 12 mm do 32 mm, přičemž samozřejmě platila standardní zásada při navrhování obrněných vozů - čím exponovanější místo, tím silnější pancíř. Těch 32 mm měl tedy čelní pancíř korby i věže.
K pohonu sloužil vodou chlazený zážehový vidlicový osmiválec o zdvihovém objemu 14 235 ccm a maximálním výkonu 245 koní. Maximální rychlost tanku na silnici byla 45 km/h a v terénu až 27 km/h. Od vidlicového osmiválce je potom odvozeno tovární označení tanku V-8-H. A to „H“ na konci znamenalo „housenkový pohon“ (tehdejší české označení pásového pohonu).
Z technického hlediska stojí za pozornost ochrana interiéru tanku proti bojových chemickým látkám. Venkovní vzduch nasávaný ventilátory byl hnán trubkovým rozvodem přes filtry a „čistý“ vypouštěn v interiéru pod mírným přetlakem, čímž se zabránilo vniknutí bojovými plyny znečištěného vzduchu netěsnostmi v konstrukci tanku. Zkoušky v prostředí zamořeném yperitem proběhly úspěšně.
Slušná výzbroj se skládala ze 47mm kanonu Škoda A 11 a kulometu vz. 37 ráže 7,92 mm v otočné věži, druhý kulomet stejného typu se nacházel v levé části čela korby před radistou.
Osádku tvořili čtyři muži, v přední části korby vpravo seděl řidič a vlevo radista, ve věži velitel (plnící i funkci střelce z kanonu) a nabíječ.
Alexej Surin (Nejvýznamnější československý tankový konstruktér) Alexej Michajlovič Surin přišel na tento svět v roce 1897 ve vsi Poličkovka nedaleko Charkova (dnes leží na severovýchodě Ukrajiny poblíž hranic s Rusem) do rodiny menšího vlastníka půdy. Agrární kariéra ho však nelákala, vrhnul se na studium techniky. Následovala vojenská škola pro dělostřelce, kterou dokončil v roce 1916, aby se mohl zapojit do zničujícího soukolí Velké války. V listopadu 1917 vypukla bolševická revoluce a následně občanská válka. Surin bojoval na straně bílých. Rudí nakonec vyhráli a pod hrozbou jejich teroru na protivnících revoluce Surin ze země pragmaticky prchl. Nakonec zakotvil v hlavním městě Československa. Vystudoval ČVUT, kdy řadu zkoušek mu uznaly z kyjevské polytechniky, a nastoupil jako pomocná technická síla v podniku Českomoravská-Kolben (pozdější ČKD). Zde se rychle vypracoval na uznávaného tankového konstruktéra. První práce v tomto oboru odvedl už ve dvacátých letech na tzv. kolohousenkách, tedy kolopásových obrněncích, které však úspěch neměly. V roce 1933 dostal za úkol vytvořit v ČKD speciální konstrukční oddělení, pod které by spadal vývoj tankové a obrněné techniky. Zde vznikl první povedený československý tank LT vz. 34 a později i výtečný TNH, potažmo LT vz. 38. LT vz. 38 se nakonec vyráběl pro Němce jako PzKpfw 38(t). Surin další vývoj šidil, co to šlo, a tanky neměly takovou užitnou hodnotu, jakou by mohly při správně odvedené konstrukční práci mít. Po osvobození si pro Surina přišli soudruzi z NKVD. Naštěstí to znamenalo pouze tři dny výslechů, poté byl propuštěn. Pomohla mu právě „sabotážní konstrukční činnost“ a k tomu asi i trochu československé občanství, které měl od roku 1932. V oboru vojenské techniky se po válce podílel na zavádění licenční výroby tanků T-34. Také působil jako poradce při výrobě obrněnců na Slovensku, kam se náš těžký zbrojní průmysl postupně situoval. |
Druhý prototyp za těžké peníze pro okupanty
Po vzniku protektorátu nejenže noví mocipáni podrobili zkouškám původní prototyp V-8-H, ale objednali si u ČKD (v roce 1940 přejmenováno na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG) ještě prototyp druhý, u kterého snad počítali s pozdější instalací výzbroje německé provenience. Druhý prototyp je znám pod označením V-8-H II.
Ten ovšem v době dodání (a ani nikdy potom) neměl finální tankovou podobu, zatím byl určen pouze k jízdním zkouškám podvozku. V nestandardním provedení byla kabinová sekce korby (resp. její horní partie) s místy řidiče a radisty, věž potom chyběla zcela a místo ní tam seděl velký betonový blok simulující pro jízdní zkoušky hmotnost věže, výzbroje atd.
Prototyp Praga V-8-H II
Možná udiví pořizovací cena tohoto „paskvilu“, na kterém nebylo třeba vymýšlet nic nového. Němci za V-8-H II dali 201 632 říšských marek. Porovnat to můžeme s cenou kalkulovanou před válkou za kompletní tank tohoto typu (tj. včetně výzbroje) z plánované sériové výroby ve výši 1 250 000 Kč. Ať už použijeme pro přepočet předválečný kurz sedm korun za jednu marku nebo kurz deset korun za jednu marku po vzniku protektorátu a umělém znehodnocení naší měny, tak se nám protočí panenky.
Zdroje:
|
