Rozestavěná německá letadlová loď Graf Zeppelin po spuštění na vodu v prosinci 1938
Rok 1935 se stal zlomovým na cestě ke druhé světové válce. V březnu byla v Německu obnovena všeobecná branná povinnost a vedle toho tam začal proces intenzivního zbrojení, protože k čemu by byli vojáci s holýma rukama. Říšský kancléř Adolf Hitler tím v podstatě roztrhal Versailleskou mírovou smlouvu z roku 1919, podle které směly mít německé branné síly maximálně 100 000 mužů a žádné tanky, těžká děla, letadla a ponorky. Ostatně nejen těžké ekonomické dopady této smlouvy (zmiňme jen hyperinflaci v roce 1923 dávanou ekonomickými historiky do přímé souvislosti s válečnými reparacemi) předtím Hitler zneužil k získání moci.
S nastartovanou militarizací přišla chuť i na letadlové lodě. Legální cesta k nim se otevřela v červenci 1935, kdy byla podepsána Anglo-německá námořní smlouva. A kdyby Versailleská mírová smlouva nebyla už tak trochu pasé, jak prozradil předchozí odstavec, tak by se dalo konstatovat, že nová námořní smlouva v daném oboru výrazně povolila uzdu nastavenou smlouvou mírovou. Jinak v roce 1935 také došlo ke změně názvu německého námořnictva z Reichsmarine, který byl zaveden v době tzv. Výmarské republiky (Německo v letech 1918 až 1933), na Kriegsmarine.
Teď mohl celkový výtlak válečných lodí německého námořnictva dosáhnout až 35 % celkového výtlaku lodí Královského námořnictva (Royal Navy), stejný poměr byl definován i v jednotlivých kategoriích lodí. I když ponorek, které v té době Britové v souvislosti s vývojem nových prostředků protiponorkového boje mylně považovali za kategorii bez budoucnosti, mohli mít Němci více s tím, že adekvátně uberou v ostatních kategoriích, aby byl zachován smlouvou daný celkový pětatřicetiprocentní podíl.
Kriegsmarine si na základě uvedené námořní smlouvy mohla pořídit až dvě letadlové lodě, pokud by se to nepřestřelilo s jejich výtlakem. V říjnu 1935 oficiálně začal program vývoje německých letadlových lodí, později označených jako třída Graf Zeppelin, jak byla pokřtěna i první z těchto lodí a jediná z nich nakonec do velké míry postavená, leč nikdy nedokončená. Pravdou ovšem je, že teoretické projekční práce na letadlové lodi začaly v Německu už v hloubce první poloviny třicátých let.
Nedlouho před vypuknutím druhé světové války Hitler roztrhal i Anglo-německou námořní smlouvu. Vznikl plán Z na další mohutnou výstavbu německého válečného loďstva. Do roku 1948 mělo být podle tohoto plánu postaveno mimo bohaté řady lehčích plavidel i deset bitevních lodí, tři bitevní křižníky a čtyři letadlové lodě. Jenže za války chyběly výrobní i materiálové kapacity, a tak z plánu Z mnoho nezbylo.
Vraťme se k první letadlové lodi pro Hitlera. Její kýl byl založen na samém konci roku 1936 a loď byla spuštěna na vodu po dvou letech, 8. prosince 1938. Při tomto aktu dostala jméno Graf Zeppelin po slavném konstruktérovi vyztužených vzducholodí, samotný slavnostní křest provedla konstruktérova dcera, hraběnka Hella von Brandenstein-Zeppelin.
Německá letadlová loď Graf Zeppelin nebyla nikdy dokončena. Snímek je z 8. prosince 1938, kdy byla spuštěna na vodu.
Asi je zbytečné připomínat, že když se taková loď spustí na vodu, ještě nebývá zdaleka dokončena. Do začátku války potom byla hotová asi z 85 procent. Potom už šly práce hodně ztuha, docházelo k jejich přerušení a opětovnému spuštění. Za velkým probuzením a opětovným zahájením prací stálo také potopení bitevní lodi Bismarck v květnu 1941, kdy na začátku přímého řetězce událostí vedoucího k jejímu neslavnému konci stálo poškození torpédem vypuštěným právě z letadla startujícího z letadlové lodě. Jinak vedle kapacitních problémů neprospívaly dokončení lodě ani problémy kompetenční mezi Kriegsmarine a Luftwaffe, největším neřádem tyto problémy vyvolávajícím nebyl nikdo jiný než hloupě samolibý Hermann Göring.
připravovaných německých palubních letadlech, nebudeme se již do žádných větších akcí s lodí Graf Zeppelin pouštět, když se k nim navíc nedostali ani Němci za války. Pouze si ještě řekněme, že v průběhu projektování značně narostla oproti specifikacím vyhovujícím dvojici lodí této třídy podle již zmiňované námořní smlouvy, a že se nejednalo o moc povedený projekt. Loď dostala slabé pancéřování a kapacitu letadel, vztaženou ke své velikosti, měla nevelkou.
A je zde ještě jedna důležitá věc, která souvisí právě s letadly pro ní. Letadla měla startovat pomocí katapultů poháněných stlačeným vzduchem. Dva katapulty byly umístěny paralelně na přední partii letové paluby. Součástí startovacího systému bylo větší množství speciálních vozíků, na které se letadla posazovala už při přípravě na hangárové palubě. Na vozících se potom letadla dostávala výtahy na letovou palubu a po speciálních kolejničkách putovala na katapulty. Po startu letadel se vozíky vracely na hangárovou palubu k dalšímu použití. Respektive takto to mělo být, kdyby se vše podle plánu dovedlo do finálního stavu.
Nedokončená německá letadlová loď Graf Zeppelin vyfotografovaná v roce 1941 v přístavním městě Štětín
Připravované německé palubní letouny
Vývoj zcela nových konstrukcí letadel přímo pro letadlové lodě by v německých podmínkách bylo zbytečným tříštěním sil. A tak se Němci při jejich návrhu zpravidla vydávali cestou konstrukcí odvozených či přímo adaptovaných z již vyvinutých nebo vyvíjených typů „obyčejných“ letadel, tedy až na jednu výjimku.
Znamenalo to především upravit konstrukci křídel (aby se dala sklápět), montáž závěsných úchytů pro katapult (již víme, že se u německých letadlových lodí počítalo právě s katapultovými starty letadel, což bylo na tehdejších letadlových lodích neobvyklé), dále montáž přistávacího háku a s tím spojenou úpravu konstrukce dotčené části trupu a případně zesílení podvozku. U typů s pevným podvozkem bylo možné tento podvozek v nouzi odhodit („odstřelit“), aby nebylo nouzové přistání na mořskou hladinu tolik nebezpečné.
Alespoň k výrobě prototypů a jejich testování bylo dovedeno celkem pět různých typů. A vzhledem k tomu, že pro ně žádná loď nakonec nebyla, tak je ta typová rozmanitost až moc bohatá.
Nejprve byla v roce 1937 vypsána specifikace na letoun torpédový-bombardovací / průzkumný. Firma Arado navrhla typ Ar 195 a firma Fieseler typ Fi 167, který byl tou zmíněnou výjimkou od nuly konstruovanou jako palubní stroj. Jednoznačným vítězem na základě letových zkoušek prototypů se stal Fieseler Fi 167, byť i zde dvouplošná koncepce s pevným podvozkem nebyla zrovna dobrým vkladem pro budoucnost.
První německá palubní stíhačka, Arado Ar 197, dojela nejen na protahování stavby nikdy nedokončené letadlové lodě, ale i na rychlé zastarávání. Jednalo se totiž opět o dvouplošník s pevným podvozkem, což představovalo zvláště pro stíhačku nezanedbatelný handicap.
Připravovaná palubní stíhačka Messerschmitt Bf 109T, adaptovaná z verze Bf 109E. Německé palubní letouny měly z letadlové lodě Graf Zeppelin startovat pomocí pneumatických katapultů.
Další typy se už do pranice hodily. V kategorii stíhaček se připravovala „navalizovaná“ stodevítka, typ označený Messerschmitt Bf 109T (písmeno „T“ znamená Träger, letadlová loď).
Se svou troškou do mlýna přišli i z firmy Junkers, týkalo se to střemhlavých bombardérů zvaných Stuka (akronym z Sturzkampfflugzeug). Nejprve se pracovalo na palubní verzi Ju 87C, která vycházela z Ju 87B a počítalo se s ní snad jako s čistě střemhlavým bombardérem podle svého vzoru, přičemž by na lodi sloužila společně s torpédovým bombardérem Fi 167. U pozdější navrhované verze Ju 87E, která zase vycházela z Ju 87D, už se počítalo i s torpédovými útoky a průzkumem, aby zastala i roli zastaralého Fi 167.
Letadlová loď Graf Zeppelin měla nést 43 letadel. V plánech pro rok 1939 se počítalo s 10 stíhačkami Bf 109T, 13 střemhlavými bombardéry Ju 87C a 20 torpédovými/průzkumnými stroji Fi 167.
V roce 1942 se už hovořilo o 15 stíhačkách Me 155 a 28 bombardérech Ju 87E. Uvedené letouny ještě připravené nebyly, ostatně plán z roku 1942 počítal s letadly až na dobu dokončení lodě, která nemohla přijít dříve než v roce 1943. Messerschmitt Me 155 se nedočkal ani stavby prototypu, jednalo se o nedotažený projekt palubní stíhačky (později transformovaný na jiné kategorie pozemních strojů, nejprve rychlý bombardér a potom výšková stíhačka proti hypotetické hrozbě v podobě amerického bombardéru B-29, o jehož vývoji Němci samozřejmě věděli).
Intenzivní zkoušky palubních letadel probíhaly ve zkušebním námořním centru Luftwaffe, na základně v Travemünde na baltském pobřeží. Od roku 1938 se testovalo přistání s hákem, kdy byl na betonové ploše (dráze) namalován obrys letadlové lodě a na patřičném místě usazen lanový brzdící systém. A od roku 1940 měli v Travemünde i pneumatický katapult, instalován byl na velkém člunu ukotveném v ústí řeky Trave. Kromě výše uvedených letadel se při zkouškách používaly i další typy, se kterými se pro službu na letadlových lodích nepočítalo, ale sloužily právě k testování daných systémů (Heinkel He 50, Arado Ar 96).
Ještě než se níže alespoň trochu blíže podíváme na jednotlivé typy připravovaných německých palubních letadel, vzpomeňme na jednu zajímavost z tohoto oboru související s československým leteckým průmyslem.
Upravená Avia Bk.534 s přistávacím hákem
Po vzniku protektorátu si Němci nechali v roce 1940 v kunovické letecké továrně adaptovat na palubní verzi tři Avie Bk.534 a dvě Avie B.534. Otázka je, co tím zamýšleli, protože pětistovky už byly za zenitem. Odpověď je jednoduchá, jen testy přistávacích a startovacích systémů pro palubní letadla, případně výcvik pilotů při používání těchto systémů. Ale při zkouškách přistání přes zádržný systém docházelo i k vytržení háku. Neříká se nám to lehce, ale to letadlo bylo zkrátka už zralé na hození přes palubu.
