Beznadějně zastaralá česká stíhačka Avia dosáhla rekordního sestřelu

S moderními letouny se nemohla česká Avia B.534 měřit. Zastaralá byla už před válkou a v roce 1944 už doslova patřila na smetiště. Přesto se s ní právě tehdy povedl pilotovi Františku Cyprichovi rekordní sestřel nepřátelského letounu.

Ráno druhého září 1944 startuje z Budapešti maďarský vojenský dopravní Junkers Ju 52. Letoun patří společnosti MALERT, ale slouží v Maďarském královském vojenském letectvu u 102/1. transportní letky a má vojenské zbarvení a označení. Na palubě je kromě čtyřčlenné posádky skupina sedmi vojenských cestujících, z toho dva vysocí štábní důstojníci, pytle s poštou a barely s leteckým benzinem. Junkers míří do Krakova. Let probíhá klidně a posádka, běžně přelétávající vzdušný prostor "spřáteleného" Slovenska, neočekává ani tentokrát žádné velké nepříjemnosti. O povstání, které vypuklo na Slovensku před čtyřmi dny, nemá vůbec tušení.

Přibližně ve stejné době nad letištěm Tri Duby zalétává František Cyprich opravenou Avii B.534. Po několika akrobatických prvcích si pilot všimne shonu dole na letišti a dochází mu, že je vyhlášen poplach. Marně však točí hlavou do všech stran, nepřítele nevidí. Z obav, aby mu neuletěl, se rozhoduje přistát blízko okopů sloužících jako úkryty letištního personálu při náletech. Kamarádi mu ukazují směrem k letícímu Junkersu. Cyprich neváhá a hned startuje. Stejně jako Avie není ani Junkers 52 v té době žádným výkonnostním rekordmanem. A pro relativně dobrou stoupavost naší předválečné stíhačky nemá Cyprich větší problém dopravní třímotorák nakonec dostihnout.

U Banské Bystrice Cyprich na Junkerse nalétává, nejprve střílí do trupu a po druhé zteči zapaluje motor na pravém křídle. Z posádky Junkerse umírá po zásahu do zad mechanik László Széky, lehce zraněni jsou druhý pilot Nándor Vermes a radista Imre Maszlagi. První pilot György Gách se rozhoduje nouzově přistát a jen díky jeho chladnokrevnosti a zkušenostem při tom nedochází k havárii.

Beznadějně zastaralá stíhačka

V době, kdy se pístová stíhací letadla blížila svým výkonnostním vrcholům a u operačních jednotek se objevily první proudové letouny, dosáhl náš stíhací dvouplošník rekordního sestřelu.

Tou stíhačkou byla Avia B.534, standardní stíhací letoun československého vojenského letectva druhé poloviny 30. let. Již za Mnichovské krize byla pětistovka zastaralá, v čase zmiňovaného sestřelu, ve druhé polovině roku 1944, byla tato zastaralost beznadějná.

Tímto se František Cyprich zapsal do historie leteckých bojů jako pilot, který dosáhl posledního sestřelu na dvouplošné stíhačce s pevným podvozkem. Zároveň to byl první sestřel dosažený slovenským povstaleckým letectvem, snad jen tu radost Cyprichovi tenkrát trochu pokazil velitel letky Mikuláš Šinglovič s poznámkou, že mohl Junkerse raději donutit přistát a povstalci by tak získali nové provozuschopné dopravní letadlo. Ale po bitvě je každý generálem.

Přichází Avia B.534

Letos 25. května to bylo přesně 80 let, co vzlétl první prototyp československého předválečného stíhacího letadla Avia B.534. Sériová výroba začala v roce 1935 a probíhala v postupně vylepšovaných verzích až do roku 1939, kdy několik desítek dohotovených Bk.534 přebírali od výrobce již Němci. Celkový počet vyrobených pětistovek činil 566 kusů.

Avia B.534 byl jednomístný stíhací dvouplošník s pevným podvozkem. Hlavním konstruktérem byl ing. František Novotný. Letadlo mělo celokovovou kostru, potah byl plátěný, částečně duralový. K pohonu letadla sloužil licenční řadový dvanáctiválec Hispano Suiza, nominální výkon motoru byl 650 k a maximální 860 k. Díky dvouplošné koncepci měla tato stíhačka vynikající obratnost, též se vyznačovala dobrou stoupavostí.

Maximální rychlost byla 370 až 400 km/h, lišila se v závislosti na konkrétním kuse i v rámci jedné verze, dolet dosahoval 600 km. V době svého vzniku neměla Avia B.534 rozhodně špatné výkonnostní parametry, ale v kontextu s blížícím se velkým konfliktem se musela postupně jevit již jako neperspektivní. A o tom, že se válka blížila, nebylo pochyb. V Evropě sice byli i nevěřící Tomášové, jako Daladier s Chamberlainem, strkající do poslední chvíle hlavu do písku, ale na druhou stranu například Karel Čapek se svou Matkou, Bílou nemocí a mloky hrozící nebezpečí včas rozpoznal.

Slovenské Avie ve vzduchu.

Avie B.534 se dodávaly ve čtyřech mírně odlišných verzích. Nejvýraznějšími znaky nejpočetnější čtvrté verze byla kovová, na zemi stavitelná, vrtule a zcela zakrytý pilotní prostor. Standardní výzbroj se skládala ze čtyř synchronizovaných kulometů puškové ráže, letoun mohl také nést šest lehkých pum na závěsnících pod křídly. Na konci třicátých let však byla uvedená hlavňová výzbroj již nedostatečná, což si začali uvědomovat i zástupci naší armády a leteckého průmyslu. Připravovala se tedy i pětistovka vyzbrojená kanonem ráže 20 mm střílejícím dutou hřídelí vrtule, k tomu by zůstaly dva kulomety na bocích trupu. Protože však nebyly vyřešeny konstrukční problémy s instalací kanonu, dodávaly se objednané letouny, označené jako Avia Bk.534, s kulometem namísto uvažovaného kanonu. Avia Bk.534 tak měla slabší výzbroj než standardní B.534 a také menší dolet, protože kvůli přípravě instalace kanonu museli konstruktéři zmenšit palivovou nádrž.

Velkého sportovního úspěchu na Aviích B.534 dosáhli piloti Jaroslav Hlaďo, František Peřina a Jaroslav Šnobl v roce 1937 na mezinárodním leteckém mítinku ve švýcarském Curychu. Ve všech disciplínách, kterých se zúčastnili, se umístili hned za německými reprezentanty a zástupce ostatních zemí, včetně tradičních leteckých velmocí, jako byla Francie či Itálie, nechali s přehledem za sebou. (A ještě lepšími výsledky se mohla pochlubit výprava našich akrobatů soutěžících na akrobatických speciálech Avia Ba.122.)

František Cyprich

Narodil se roku 1917 ve Svrčinovci. S létáním začal v Považském aeroklubu Piešťany. Před válkou sloužil u Leteckého pluku 3 na Aviích B.534. Po rozpadu republiky pokračovala jeho pilotní kariéra u Slovenských vzdušných zbraní. Na jaře 1939 se zúčastnil Malé války s Maďarskem a na podzim téhož roku tažení do Polska. Na podzim 1941 bojoval na Aviích v SSSR. Příští rok byl s dalšími slovenskými piloty přeškolen na Messerschmitty Bf 109 a na podzim se vrátil na východní frontu. Zde si za první pololetí 1943 připsal na stodevítce 12 potvrzených sestřelů.

Po návratu na Slovensko sloužil jako letecký instruktor. Během SNP létal v kombinované letce z letiště Tri Duby a dosáhl, i když proti jinému nepříteli, dalších 2,5 sestřelů. Na B.534 sestřelil maďarský Ju 52 a na Bf 109G německý Ju 88 a ve spolupráci s Rudolfem Božíkem Fw 189. Povstání ještě neskončilo a Cyprich byl letecky dopraven do SSSR, kde se přeškolil na La-5FN. Válku dokončil v řadách 1. čs. smíšené letecké divize.

Po válce sloužil u letectva do roku 1958, potom pracoval 15 let v Leteckých opravnách Trenčín. V roce 1991 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka ve výslužbě. Zemřel 31. 1. 2009 v Trenčíně.

V době Mnichovské krize musely Avie nečinně stát rozptýlené a zamaskované na polních letištích. K boji s německým nepřítelem se dostaly až o téměř šest let později za Slovenského národního povstání. Než k tomu však došlo, uplynulo ve Váhu mnoho vody...

Logickým nástupcem v užívání Avií B.534 byl nově vzniklý Slovenský stát, jehož samostatnost byla vyhlášena 14. března 1939. Většina slovenských Avií byla dědictvím po československém Leteckém pluku 3, který sem územně patřil již od svého vzniku v první polovině dvacátých let. Další Avie se nacházely v letecké škole v Trenčianských Biskupiciach. Menší počet strojů byl později dodán z protektorátu. Celkem měly Slovenské vzdušné zbraně (SVZ) kolem devadesáti kusů B.534 a Bk.534, přesný počet je dnes těžko zjistitelný a také dostupná literatura se v těchto údajích značně rozchází.

Křest ohněm

Časně ráno 15. března začali maďarští vojáci obsazovat Podkarpatskou Rus, která předchozího dne narychlo vyhlásila samostatnost. Návrat, v tomto případě lépe řečeno ústup, jednotek bývalé československé armády směrem na Slovensko nebyl díky Maďarské anexi jednoduchý a část jednotek ustoupila do Rumunska.

23. března maďarské jednotky překročily východní hranici Slovenského státu. Maďaři chtěli tuto hranici o několik kilometrů posunout na západ, jakoby jim nestačilo slovenské území získané po Mnichovu na základě První vídeňské arbitráže. Boje trvaly pouhé tři dny, již 26. března bylo vyhlášeno příměří. 31. března byla podepsána mírová dohoda a inkriminované území připadlo na šest let Maďarsku. Tyto pohraniční boje měly omezený rozsah, ale nově vzniklé slovenské letectvo v nich utrpělo relativně vysoké ztráty.

Avie byly v Malé válce, jak je tento konflikt nazýván, používány k útokům na pozemní cíle, ke stíhacímu doprovodu Letovů Š.328 a k průzkumu. Snad nejúspěšnější akcí pětistovek bylo, když 23.3. po obědě tříčlenný roj bombardoval a palubními zbraněmi postřeloval dělostřeleckou jednotku při vykládání z vlaku na stanici Ulič. Při dalších náletech na pozemní cíle již docházelo ke ztrátám Avií palbou protiletadlové obrany a též vracející se stroje byly značně poškozeny.

Ještě větší ztráty utrpěly při bojích s maďarskými stíhacími Fiaty CR.32. Na první pohled se může zdát zarážející, že se Avie nedokázaly prosadit proti slabším Fiatům. Těchto vzdušných střetnutí se však neodehrálo tolik a vždy byla shodou okolností výhoda momentu překvapení na straně protivníka, než aby se z nich mohly vyvozovat jasné závěry porovnávající bojové výkony obou strojů či úroveň výcviku pilotů.

Proti Polákům

Německá armáda útočila v září 1939 na Polsko také z území Slovenského státu. Samotné Slovensko se na tomto tažení podílelo nevelkými pozemními i leteckými silami, přičemž vojáci měli obsadit především sporné části Oravy a Spiše. Nás zajímají dvě nasazené stíhací letky čítající celkem asi 20 Avií B.534. Ty byly používány jako stíhací doprovod německých střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka. Ke vzdušným bojům pravděpodobně nedošlo. Jednu ztracenou Avii si připsala na vrub polská protiletadlová palba ze země, pilot se po kratším dobrodružství vrátil, a druhý letoun byl i s pilotem ztracen při nezdařeném přistání na vlastním letišti.

Slovenští piloti pětistovek dosáhli dvou sestřelů polských letadel a shodou okolností došlo k oběma v okolí Prešova na Slovensku. Nejprve byl 6. září sestřelen dvoumístný průzkumný Lublin R-XIII, je to první potvrzený sestřel SVZ za druhé světové války, a 26. září se stal obětí dvoumístný neozbrojený cvičný letoun RWD-8 při úletu do Rumunska. Práce pilotů vítězných Avií byla v těchto případech více než jednoduchá.

Na východní frontě

Také bojů proti Sovětskému svazu se účastnily slovenské pozemní i letecké ozbrojené složky. Zde se sluší poznamenat, že Slováci měli i v pozemních bojích na východě relativně nízké ztráty na životech vzhledem k tomu, jakou cestu jejich jednotky musely projít. A největší dočasné početní oslabení slovenského kontingentu měly na svědomí žně, kdy v srpnu 1941 byla více než polovina vojáků odvolána z boje na frontě a poslána domů, do boje o zrno.

Ale vraťme se ke stíhačům. V roce 1941 se na východní frontě po různě dlouhou dobu vyskytovaly stíhací letky SVZ, jmenovitě 12. a 13., vyzbrojené Aviemi. Slovenští stíhači kromě doprovodů německých a slovenských průzkumných letadel také útočili na pozemní cíle. V leteckých soubojích sestřelila 12. letka bez vlastních ztrát tři Raty (Polikarpov I-16), další tři sestřely letadel blíže neurčených typů jsou nepotvrzené. Protože však bojové nasazení zastaralých Avií proti novým typům sovětských letadel, které se postupně objevovaly nad frontou ve stále větších počtech, bylo nadále neúnosné, byla část slovenských stíhačů po návratu na Slovensko poslána k přeškolení na Messerschmitty Bf 109. Byl to požadavek z německé strany, protože sami Němci počítali s opětovným nasazením slovenských stíhačů na východní frontě (a je pravdou, že 13. letka zde v roce 1943 dosáhla na Messerschmittech výrazných bojových úspěchů, ale to již přesahuje rámec tohoto článku).

Sovětský Polikarpov I-16 sestřelený J. Drličkou na Avii B.534 dne 7.9.1941.

Od června 1942 do srpna 1943 ještě působila s dvouplošnými Aviemi na východě 11. letka, ale jen v protipartyzánském boji v německém týlu. Průzkumnými a bitevními lety podporovala slovenskou Zajišťovací divizi.

Slovenští letci zažili v Rusku na svých dvojplošnících i příběhy plné dobrodružství, dá-li se to takto nazvat. 25.7.1941 doprovázely tři B.534 německý průzkumný Henschel Hs 126. Nad územím nepřítele byl palbou ze země poškozen stroj Františka Breziny. Letoun nebyl schopen pokračovat v letu a pilot musel nouzově přistát. Ihned se k němu začali sbíhat sovětští vojáci s vidinou jisté kořisti. Na ně se však ze vzduchu vrhl Štefan Martiš a částečně je paralyzoval a částečně rozehnal palbou palubních zbraní.

Potom přistál u svého nešťastného kolegy, ten hbitě vylezl na spodní křídlo Martišova dvouplošníku a pevně se chytil trupových vzpěr. To se již opět stihli vzpamatovat prve zaskočení rudoarmějci a zahájili prudkou palbu na rozjíždějící se stroj. Martišovi se podařilo s notnou dávkou štěstí odstartovat a svého kolegu na křídle bezpečně dopravit na vlastní letiště. Oba aktéři, zachraňující i zachraňovaný, byli vyznamenáni medailemi "Za hrdinstvo". Čirou náhodou se obdobný případ odehrál o pět dní později. Martina Danihela tentokrát dopravil do bezpečí Jozef Drlička.

A někdy se při dobrodružném zážitku obešli i bez nepřítele. 3. října byl protiletadlovou palbou vlastní pěchoty sestřelen František Hanovec. Jak sám posléze přiznal, když pod sebou zahlédl vojáky Rychlé divize, tak na ně jen tak pro pobavení provedl simulovaný nálet. V ten moment na rošťáka Hanovce všichni, kteří měli po ruce zbraň, snad i včetně obsluhy polní kuchyně, spustili palbu. Došlo k prostřelení chladiče a nezraněnému pilotovi se naštěstí podařilo nouzově přistát. Nakonec ještě Hanovec dostal od pěšáků vykrmené prase a něco alkoholu pro lepší trávení jako omluvu pro celou letku, když jim tedy poškodili stíhačku.

Slovenští vojáci proti Rusku

Většina slovenských vojáků byla názorově proti účasti Slovenska v bojích proti Rusku. Větší sympatie mnohdy chovali k místním obyvatelům než k německému spojenci. Projevovalo se to zpravidla i korektním zacházením se zajatými rudoarmějci. Později docházelo k dezercím na druhou stranu a tito vojáci pak vstupovali do čs. jednotek na východě. To byl ostatně i důvod, proč byly slovenské jednotky v roce 1943 z Ruska staženy.

V roce 1943 dokonce neznámý informátor působící na slovenském ministerstvu obrany hlásil do Berlína, že armáda je v rozkladu a sami důstojníci prý neustále infikují mužstvo svými nesouhlasnými názory s vedením Slovenského státu. Informátor označil slovenskou armádu za nejnebezpečnějšího vnitřního nepřítele státu a doporučoval ji rozpustit.

Konečně na správné straně barikády

Počátek Slovenského národního povstání provázely zmatky. Ne, že by se to v průběhu povstání výrazně zlepšilo, ale právě při jeho zahájení došlo díky nekoordinovaným akcím ke zbytečnému oslabení povstaleckých sil. A týkalo se to i letectva. 31. srpna 1944 odletěli slovenští letci s 26 letadly z letiště Išla na východním Slovensku do Sovětského svazu, protože nevěděli, že na středním Slovensku vypuklo povstání.

I kravka měla úspěch

Povstalci používali také dvouplošné pozorovací a lehké bombardovací dvoumístné Letovy Š.328, letci zvané kravka. 7. září napadl jednoho Letova s vidinou snadné kořisti německý Fw 189.

Pilotem napadeného Letova byl Jozef Žálik a pozorovatelem Matej Beznák, který dotěrný německý letoun pohyblivým kulometným dvojčetem sestřelil.

K úletu je dohnaly znepokojivé zprávy o odzbrojení dvou pěších divizí tzv. Východoslovenské armády určené původně k obraně Karpat proti blížící se Rudé armádě. Němci, kteří však už začali něco tušit, se rozhodli tyto jednotky odzbrojit, k čemuž skutečně 30. srpna došlo. Mezi již zmíněnými 26 letadly byly i 3 Avie B.534, 1 Bk.534, 7 Letovů Š.328 a hlavně 2 Messerschmitty Bf 109G. Kdyby s nimi letci přelétli na letiště Tri Duby, byly by platnou posilou povstaleckého letectva. Začátkem září, po složitém vyjednávání, se mohly Messerschmitty a dva Letovy vrátit povstalcům na Slovensko. Avie a ostatní Letovy si Rusové z blíže nespecifikovaných důvodů ponechali.

Povstalecké letectvo tvořila nově ustavená tzv. Kombinovaná letka na letišti Tri Duby. Jejím základem byla zde sídlící Letecká škola SVZ a hrstka dalších slovenských letců se svými letouny, kteří sem přiletěli na začátku povstání z jiných letišť. Kombinovaná letka měla ve výzbroji pestrou směsici vesměs zastaralých typů letadel. Z nich většina byla cvičných, k boji nepoužitelných, ale i pro ně se našlo smysluplné využití. Nápadně rozmístěné na travnaté ploše poblíž letiště sloužily jako návnada pro německé, na letiště často útočící letouny. Minimalizovalo se tak bombardování a postřelování zamaskovaných bojových strojů povstalců a později dokonce Lavočkinů 1. československého samostatného stíhacího leteckého pluku přemístěného na Slovensko ze Sovětského svazu na podporu povstání.

Maďarský Junkers 52 sestřelený Františkem Cyprichem 2. září 1944.

Z letadel používaných k boji měla Kombinovaná letka při svém vzniku ve výzbroji mimo jiné čtyři Avie B.534. Ráno pátého dne povstání dosáhl F. Cyprich sestřelu maďarského Ju 52, jak jsme se dočetli na začátku článku. Stejného dne odpoledne letěl J. Lupták s Avií B.534 na průzkum komunikací mezi Liptovským Mikulášem a Popradem. Když na Němci obsazeném popradském letišti uviděl stojící střemhlavé bombardéry, neváhal a při průletu tři Stuky poškodil střelbou z palubních kulometů.

Kombinovaná letka používala Avie především k bitevním náletům na německé kolony, ale například i na palebná postavení dělostřeleckých baterií. K těmto úkolům nosily lehké 10ti nebo 20ti kilogramové pumy umístěné pod spodním křídlem. A jak nakonec povstalecké pětistovky skončily? Jedna Avie byla ztracena na zemi při bombardování letiště Tri Duby, druhá narazila za špatného počasí do země, pilot Michal Iľovský nepřežil, a zbývající dvě Avie zapálili sami povstalci na konci povstání při ústupu do hor.

V německých a bulharských službách

Většina pětistovek padla po 15. březnu 1939 do klína Němcům. Luftwaffe používala zastaralé Avie především v pilotních školách k pokračovacímu výcviku a k vlekání rukávů pro cvičné střelby. Několik B.534 si v roce 1940 zahrálo v německém filmu "Kampfgeschwader Lutzow" polské stíhačky.

Zajímavější je zkoušení tří upravených Avií Bk.534 jako palubních letadel pro připravovanou německou letadlovou loď Graf Zeppelin. Avie dostaly přistávací hák a závěsy pro katapultový start. Při zkouškách se projevila nedostatečná pevnost draku pro toto použití, což se ale dalo očekávat. Navíc by byl limitujícím faktorem i nedostatečný dolet Avií. A nakonec byl stejně celý projekt výstavby německých letadlových lodí zrušen. Některé Avie sloužily pro vlek menších nákladních kluzáků DFS 230 a v této roli byly použity pro zásobování obklíčených německých jednotek u Děmjanska a pravděpodobně také ve Stalingradu.

Posledním větším uživatelem Avií B.534 bylo bulharské letectvo, které získalo 78 kusů nákupem z německé kořisti. Bulharsko se neúčastnilo útoku proti Sovětskému svazu po boku Německa, tedy ani jejich Avie neměly mnoho příležitostí dostat se do boje. Jedinou zaznamenání hodnou akcí bulharských pětistovek bylo vyslání několika těchto dvouplošníků proti americkým těžkým čtyřmotorovým Liberatorům přelétávajícím bulharské území při náletu na rumunské naftové rafinerie v Ploiesti 1. srpna 1943. Snaha Avií se samozřejmě minula účinkem a pohled z bombardérů na archaická dvouplošná letadla musel být přinejmenším zajímavý, ne-li komický. Škoda jen, že si to američtí letci, vystresovaní specifickým charakterem této bombardovací mise, asi moc neužili.

Zdroje:

• časopis Letectví+kosmonautika č 1/1971 a č 22-24/2003"
• časopis REVI č. 28, září 1999
• J. Rajlich, J. Sehnal: Slovenští letci 1939-1945. Vydavatelství Kolínské noviny, 1991
• J. Vraný: AVIA B-534. MBI, 1994
• Ing. Josef Anďal, HTmodel.sk