Když v pondělí 14. května 1973 Američané vypustili pomocí rakety Saturn 5 z Kennedyho základny na mysu Canaveral orbitální stanici Skylab (Nebeská laboratoř), byli odborníci NASA a astronauti šťastni. Konečně budou mít náhradu za všechny ambiciózní programy, které musela NASA zrušit kvůli nedostatku peněz, zaviněnému nepřízní Kongresu a veřejnosti.
Jak vznikala Nebeská laboratořVše o Skylabu si můžete přečíst v našem seriálu Půlstoletí kosmonautiky od Antonína Vítka a Karla Pacnera.  vánoce 1973 na Skylabu  Pavouk Arabella usnoval během experimentu na Skylabu tuto síť  Schéma laboratoře Skylab |
Avšak vzápětí po startu se objevily nečekané obtíže, které si nikdo nedovedl vysvětlit. Nakonec pomohl Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office - NRO), který řídí provoz špionážních družic. Celá jeho akce zůstala více než dvě desetiletí utajena. Pokud se tedy o tomto pozoruhodném výkonu nedozvěděli Sověti od některého vyzvědače z amerických vládních institucí. Poprvé se o ní hovořilo na sympoziu historiků amerického vojenského letectva v září 1995. Nedávno se k tomu vrátil s různými podrobnostmi Dwayne Day, který se zabývá vojenskými družicemi.
Jen poloviční množství energie
Skylab bylo provizorium, ale nádherné provizorium. Konstruktéři k jeho vytvoření použili prázdný třetí stupeň rakety Saturn 5. Měl průměr 6,5 metru a délku 30 metrů, vážil takřka 87 tun. Nejdřív ho postupně obydlí tři trojice, které budou létat v kabinách Apollo. Poslední směna stanici zakonzervuje a nové posádky tam začne dopravovat raketoplán, na jehož vývoji se teď pracuje. To se však neuskutečnilo, protože Skylab shořel dřív, než bylo první mnohonásobně použitelné kosmické plavidlo dokončeno.
Zatímco lodi Apollo měly k Měsíci úzká startovací okna, která zpravidla trvala několik desítek minut, Skylab mohli vypustit prakticky kdykoliv. Nicméně odborníci požadovali, aby laboratoř přelétávala americké území v denní době, za vhodného osvětlení ke snímkování. A proto i tentokrát vymezili dobu pro vypuštění: každý den 30 minut od 13:30 místního času.
Stanice se dostala na přesnou kruhovou dráhu ve výšce 435 kilometrů. Mohli zahájit její uvádění do provozu. Nakonec se po stranách gigantického válce rozvinuly dva panely slunečních baterií 8 × 9 metrů, hlavní zdroj energie pro laboratoř.
Brzy nato začalo v řídicím středisku v Houstonu pozdvižení. Telemetrie ukazovala, že velké sluneční baterie po stranách nejsou v pořádku. Jedna dodávala necelých 25 wattů místo 5 kilowattů, druhá vůbec nic. Nejspíš je jeden panel nepatrně povytažený a druhý nefunguje. Co se tam proboha stalo? Naštěstí čtyři baterie, dlouhé 13 metrů a široké tři metry, instalované do kříže na velkém slunečním teleskopu zůstaly nepoškozené. Skylab tedy měl k dispozici poloviční množství energie, než se počítalo. Základní provoz stanice se dá udržet, jenže plánované experimenty by se musely drasticky omezit.
Špionážní družice: detaily 14 - 19 centimetrů
NASA požádala o pomoc Pentagon. Vojenské letectvo hlídá nebe z několika optických sledovacích stanic, které fotografují letící umělá kosmická tělesa a dostávají záběry s velkými detaily. Stanice Haleakala na Havaji pořídila první záběry, ale byly velmi neostré, lepší nezvládla.
Velitel Úřadu speciálních projektů NRO v Los Angeles generálmajor David D. Bradburn si uvědomil, že ke Skylabu se může přiblížit a vyfotografovat ho špionážní družice. Byla by to KH 8-38 Gambit 3, kterou vypustili ze základny Vandenberg v severní Kalifornii 16. května.
Vedení NRO však mělo obavu. Kdyby se tyto záběry kosmické stanice dostaly na veřejnost, Sověti si odvodí rozlišovací schopnost výzvědných družic. A to by byl malér! Přesto nabídlo kosmické agentuře pomoc. Vždyť oživení Skylabu patřilo mezi národní priority. NASA se musí zavázat, že tyto snímky zachová v nejpřísnější tajnosti.
Než přišel digitální přenos datTeprve nedávno CIA prozradila, jak z vesmíru tajně fotografovala území SSSR ještě předtím, než bylo možné poslat fotografie digitální cestou přímo do centrály. Kilometry naexponovaných filmů tehdy odhazovaly satelity nad oceánem, kde je zachycovala speciální letadla. Více o neuvěřitelně náročném, ale funkčním systému najdete v tomto článku.  Družice systému Hexagon disponovaly čtyřmi kapslemi s filmem a soupravou fotoaparátů pro stereoskopické panoramatické snímání i pro mapování |
Řídící středisko NRO dalo družici KH 8-38 povel, aby se nasměrovala na Skylab. Podle nezávislého pozorovatele družic Teda Molczana se těleso přiblížilo ke stanici 18., nebo 19. května, maximálně o den později. Vypuštění schránky se snímky bylo totiž plánováno na 21. května. V té době Američané ještě neuměli vysílat získané záběry rádiem, proto filmy odhazovali a nad Pacifikem je zachycovala letadla do sítí.
Operace se podařila. Na záběrech odborníci viděli podrobnosti od 14 do 19 centimetrů. Během navádění na dráhu se utrhl kryt, který měl sloužit jako ochrana před slunečním zářením a mikrometeroidy, jeden panel chyběl a druhý se při rozvinování do operační polohy zasekl.
Nebylo to poprvé, ani naposled, co měla špionážní družice takový úkol. Day uvedl, že později Gambit 3 vyfotografoval sovětskou družici Kosmos 1267, která se automaticky připojila k orbitální stanici Saljut 6 na jaře 1981.
Avšak záběry Skylabu z Gambitu 3 Američané dosud neuveřejnili. Přesné údaje o tom, co moderní špionážní družice vidí, pořád patří mezi citlivé informace. Zato z civilních družic se takové snímky objevují. Například francouzská družice pro dálkový průzkum Země Spot 4 vyfotografovala v roce 1998 obdobně specializované těleso Evropské kosmické agentury (ESA) ERS-1.
První posádka se zpožděním, ale se slunečníkem
Vyslání prvních tří kosmonautů, kteří se měli na stanici zabydlet hned následující den, museli odložit na neurčito. Zničení hlavních zdrojů energie a tepelné ochrany vyvolávalo další obtíže: efekt nabalované sněhové koule. Neexistence protislunečního krytu způsobila, že uvnitř stanice prudce vzrůstala teplota, telemetrie ukázala až 52 stupňů Celsia. V takovém žáru by se mohly nejen zkazit potraviny v lednicích, ale i rozložit některé laky a obložení stěn. Skylab by se stal neobyvatelným.
Východisko? Inženýři zkonstruují slunečník, který první posádka vztyčí nad stanicí, takže ji zastíní před žárem Slunce. Také se musí pokusit rozvinout zaseknutý sluneční panel, aby zvýšili výrobu energie. Astronauti museli ve vodním bazénu nacvičit výstup do prostoru, během něhož by tuto konstrukci vztyčili a zaseknutý panel opravili.
V pátek 25. května odstartovala první směna orbitální stanice v lodi Apollo. Vedl ji námořní kapitán Charles Conrad, který měl za sebou už tři starty, a s ním letěli lékař dr. Joseph Peter Kerwin a námořní poručík Paul Joseph Weitz, oba jako nováčci.
Když se Apollo přiblížilo ke Skylabu, byl na něj žalostný pohled. Weitz s televizní kamerou v ruce ho ukazoval odborníkům v Houstonu. Jeden velký panel slunečních baterií úplně chyběl, na boku stanice z něj zbyla změť drátů, druhý byl pootevřený na půl metru. Ze štítu proti Slunci a meteorům zůstal balík zmačkaného plechu přitisknutý k boku.
Druhý den přešla trojice opatrně dovnitř. Zařízení orbitální stanice se zdálo v pořádku. Bylo tam příšerné vedro přes 40 stupňů. Ale na tyto nepříjemnosti byli přece trénovaní. Nejprve postupně oživili palubní aparatury. Potom vyšli ven a vysunuli a namontovali slunečník. Teď mohli začít plnit výzkumný program.
Skylab zachránili. Taky díky špionážní družici, ale o tom svět nesměl dlouho vědět.
