První díl o začátcích špiclování mezi Ruskem a Amerikou naleznete zde.
Tchoři ve vesmíru
Družicím pro elektronický odposlech, tedy ELINT, se v americké zpravodajské hantýrce říká Ferret (česky fretka, což je druh tchoře). Začalo je připravovat americké letectvo pod krycím označením projekt 102 či 698BK, od roku 1965 pak jako projekt 770, přičemž byly součástí rozsáhlejšího projektu Samos. Je samozřejmé, že na všech těchto pracích se podílela agentura NSA.
Ferret 1, vážící asi 1 500 kg, vynesla z Vandenbergu raketa Thor-Agena 21. února 1962. Vzhledem k tomu, že se Ageně nepodařilo znovu nastartovat motor, zůstala družice kroužit po nízké dráze ve výšce 169–219 km. Dalších 15 těles tohoto typu se dostalo na plánovanou takřka kruhovou dráhu kolem 480 km se sklonem 94 ° k rovníku. Poslední letělo 16. června 1971.
V březnu 1963 začaly USA vypouštět družice pro elektronický odposlech také jako přívažek větších těles optické špionáže řad KH-7, tedy jako subsatelity označované jako Program 11 (P-11). Každá vážila něco přes 100 kg. První letěla v červenci 1964 s devátým tělesem KH-7.
Odkud a jak se špiclují Rusové a Američané. Maskují se i jako rybářiOdposlouchává se všechno, všichni a všude. Když Američané odposlechy v padesátých letech zdokonalovali, začali sledovat i signály strojů, které pracovaly na atomových a raketových pokusech. Historie špiclování našeho světa od Karla Pacnera. |
Jonathan McDowell je v časopisu Quest rozdělil do čtyř skupin. Prvních sedm těles skupiny A kroužilo v letech 1963–1964 ve výšce okolo 300 km. Subsatelity B, kterých bylo v letech 1965–1975 v provozu 26, létaly po drahách ve výšce 500 km. Skupina C představovala v letech 1968–1983 šest těles na vysokých drahách 1 200–1 400 km nad Zemí. Dalších 6 družic skupiny D pracovalo v letech 1976–1986 na drahách ve výškách 600–700 km.
Podle historika Dwyane Daye vynesly družice optické špionáže celkem 44 subsatelitů ELINT. Podle Daye měly sledovat sovětskou radarovou síť a základny s antiraketami. Získané údaje družice posílaly plánovačům raketojaderných útoků.
Během vypuštění havarovalo nejméně pět družic, přesné číslo neznáme. Patrně poslední těleso dopravil do vesmíru raketoplán v srpnu 1989.
Když odstartovali Američané 21. prosince 1964 družici FTV 2355 (OPS 3762), zdálo se, že patří do rodiny špionážních snímkovacích družic Corona. Avšak její dráha na to neukazovala. Teprve na sympoziu historiků kosmonautiky v roce 1995 prozradil generál David D. Bradburn, že tento let byl úspěšný a trval čtyři dny. Z další dokumentace vyplývá, že družice nejspíš sloužila k odposlechu rádiových hovorů a že měla jedno výsadkové pouzdro. Nicméně není vyloučeno ani to, že zachycovala infračervené paprsky vyzařované právě zkoušenými raketami podobně jako tělesa projektu Midas.
Při hodnocení významu zachycovaných signálů v roce 1969 si specialisté CIA uvědomili v plné šíři, jakou mravenčí práci vlastně dělají. Pouze 1 % přinášelo informace o sovětských raketových pokusech, 99 % údajů se týkalo pozemní kontroly, elektronického rušení a podobně. Ze všech odposlechů bylo užitečných pro vědu a techniku 5 %, zatímco 94 % z nich byly nejrůznější příkazy a 1 % neobvyklé signály. A přitom analýzy z tohoto mraveniště umožňovaly americkým politikům a vojákům často prvotní a někdy i zásadní pohled na sovětskou vojenskoprůmyslovou mašinerii.
Na vysokých eliptických drahách
Druhou řadu odposlouchávacích družic Ferret vypouštěli Američané v letech 1988–1992. První vynesla 5. září 1988 raketa Titan 2 ze základny Vandenberg. Tento typ nosiče dopraví do vesmíru náklad necelých čtyř tun. Těleso se dostalo na dráhu ve výšce 786–794 km se sklonem 85 °. Druhá družice se do vesmíru nedostala. Třetí se 22. dubna 1992 usadila na kruhové dráze ve výšce 800 km.
Ještě záhadnější je projekt Jumpseat, zahájený startem stroje na velmi protáhlou eliptickou dráhu 328–39 000 km nad Zemí 21. března 1971. Tento typ dráhy, při níž je perigeum nad severní polokoulí, umožňuje zpomalit nad touto oblastí rychlost, zachycuje podle Richelsona telemetrii sovětských a čínských raket a odposlouchává cizí komunikace, patrně včetně družic. Naproti tomu v apogeu, které je nad víceméně pustou jižní polokoulí, letí poměrně rychle.
Do dubna 1983 vypustili Američané těchto družic sedm, druhá však havarovala. Poslední startovala 31. července 1983.
Mark Wade je ve své internetové astronautické encyklopedii popisuje jako krabice o hraně 2 m krát 2 m krát 4 m, těžké 700 kg, opatřené párem velkých slunečních panelů a gigantickou parabolickou anténou pro odposlech. Informace předávaly stanicím v Pine Gapu v Austrálii, v Bad Aiblingu v Německu, v Menwith Hillu v Británii a v Misawě v Japonsku.
Následovaly družice Trumpet či Advanced Jumpseat. První vynesl Titan 4 dne 3. května 1994 do výšky 537–518 km se sklonem 55.1°. Tento pětitunový kolos stál přes 1,5 miliardy dolarů bez ceny za start. Třetí v pořadí se dostal do vesmíru 8. listopadu 1997. Potom přišla druhá generace těchto elektronických zvědů – v červnu 2006 a v březnu 2008. Všechny mají vzhledem k maximální výšce dráhy 39 000 km životnost až desítky let.
Nejasná zkratka POPPY
Až do 12. září 2005 veřejnost nevěděla, že tento GRAB měl bezprostředního následovníka. Ten den vystoupil ředitel NRO Dennis Fitzgerald spolu se zástupci Námořní výzkumné laboratoře na shromáždění v centrále v Chantilly, aby oznámili, že se nazývá projekt POPPY. V jeho rámci vypustili z Vandenbergu sedm družic určených ke sledování sovětských vojenských plavidel – první 13. prosince 1962, poslední 14. prosince 1971. Nicméně spousta otázek zůstala na této oslavě nezodpovězená – včetně vysvětlení zkratky POPPY. Také o velikosti těchto těles se odborníci dohadují – zdá se, že to byly malé a lehké válce patrně o průměru 61 cm a váze od 23 do 700 kg. Ostatně všechny byly vynášeny jednou raketou ve svazku dalších družic.
Mezitím postavili odborníci z NRL nový typ družice o hmotnosti 23–40 kg. První družice pod zkratkou FTV 2312 (Flight Test Vehicle) letěla 18. června 1962, devátá v září 1969. Letectvo je vypouštělo raketami Thor-Agena ze základny Vandenbergu v Kalifornii na dráhy zpravidla ve výšce 553–1 347 km. Pravděpodobně měly zachycovat rádiové hovory a depeše sovětského a čínského námořnictva. Oficiálně sloužily ke zpřesnění gravitačního gradientu, tedy nepatrných přirozených výchylek přitažlivosti – tyto údaje potřebovali odborníci k přesnému zamíření raket na cíle. Avšak to byl spíš vedlejší úkol. Ani půl století po skončení jejich činnosti tedy není jasné, čemu tyto družice sloužily, rovněž tak jejich kódové označení chybí, takže američtí novináři, kteří se o ně zajímají, občas tápají. Obvykle se označují jako NRL Elint.
V srpnu 1968 začalo americké vojenské letectvo umisťovat družice Canyon o hmotnosti 700 kg na vysokých drahách blízkých geostacionárním. Geostacionární dráhy leží ve výšce 35 810 km nad rovníkem, takže se tam tělesa pohybují stejnou rychlostí, jakou se otáčí planeta pod nimi. Mají tu výhodu, že odtud lze sledovat takřka třetinu zeměkoule, ale hlavně – neustále stejnou část. Jinými slovy: tři geostacionární družice prakticky pokryjí celou Zemi s výjimkou pólů. Třebaže je to obrovská výhoda, na druhé straně vyžadují vysokou spolehlivost a dlouhou životnost, takže musí být robustnější a těžší. Canyony byly určeny k odposlechu radiotelefonických hovorů. Předpokládá se, že měly síťové antény o průměru 10 m.
Sovětský odposlech stavěný na Ukrajině
Sověti se pokusili poprvé vyslat těleso ELINT v prosinci 1965 pod označením Kosmos 103 z kosmodromu Bajkonur. Tato pokusná družice pro elektronický průzkum Celina-O představovala válec o průměru 2 metry a délce 1 metr, vybavený čtyřmi panely slunečních baterií, vážil 875 kg. Palubní magnetofon odvysílal získané údaje při přeletech pozemních stanic.
Družice stavěli ve Zkušební a konstrukční kanceláře OKB-586 v Dněpropetrovsku na Ukrajině, kterou založil vynikající konstruktér Michail Jangel. Dnes se toto středisko nazývá Južnoje.
S další družicí havarovala v listopadu 1966 raketa. Jako třetí startoval 24. března 1967 Kosmos 151. Další katastrofa proběhla v červnu v Plesecku. Následovalo dalších 14 úspěšných startů. Až do března 1982 se dostalo na dráhu dalších 26 těchto těles, poslední byl Kosmos 1345.
Než se Sovětům podařilo dostat na dráhu první Celinu, vystřídali Američané ve vesmíru 48 družic typu ELINT.
Družice létaly ve výškách okolo 600 km, životnost měly asi půl roku. Jestliže jimi chtěli Sověti kontrolovat celé území Severní Ameriky a západní Evropy, museli jich mít vzhledem k jejich poměrně nízké výšce v činnosti několik současně.
Mezitím nasadili druhou generaci nazvanou Celina-D. Prototyp pod označením Kosmos 389 létal od prosince 1970. Družice těžká 2,5 tuny měla tvar válce o průměru 1 m a délce 3,5 m, energii dostávala z panelů slunečních baterií. Není vyloučeno, že na žádost vojenských meteorologů navíc nesla i fototelevizní kameru pro snímkování zemského povrchu. Kroužila po dráze ve výšce okolo 550 km.
Až do prosince 1976, tedy šest let, byl tento systém ve zkušebním provozu. Konstruktéři museli překonávat mnoho obtíží způsobených nespolehlivostí elektroniky. Jakmile fungovala tělesa Celina-O a Celina-D, vzájemně se doplňovala.
Svou první družici pro ELINT vypustili Číňané 26. července 1975. Nazývala se Ťu Šu Š‘-jen Wei-sing, má anglickou zkratku JSSW. Celosvětově byla přibližně 125. v pořadí.
Sověti na kruhových drahách
V březnu 1980 vybuchla v Plesecku během předstartovních příprav raketa, která měla vynést Celinu-D. Zahynulo 48 lidí a další desítky byly zraněny. Byla to největší katastrofa od října 1964, kdy na Bajkonuru exploze rakety R-16 zabila stovku pracovníků. Příčiny vyšetřovala zvláštní komise, ale její přesné závěry na veřejnost neunikly. Přesto už v červnu vypustili z jiné rampy tohoto severního kosmodromu další odposlouchávací družici.
Do jara 1993 pracovalo pro GRU 64 družic tohoto typu, pokud je americké zpravodajské služby přesně zaregistrovaly. V té době Sověti už deset let zkoušeli třetí generaci těchto těles – Celinu-2. Její vývoj posvětil Kreml v březnu 1973. Tradičně ji vyrobili v Dněpropetrovsku, elektroniku dodal Ústřední vědecko-výzkumný radiotechnický ústav (Centralnyj naučno-issledovatělskij radiotěchničeskij institut) v Moskvě. Antonín Vítek ve své encyklopedii Space 40 uvádí, že „tvar družice a její rozměry nejsou známy“, nicméně hmotnost má přes 6 tun, pozdější verze jenom poloviční.
Celina-2 poprvé startovala jako Kosmos 1603 na dráhu ve výšce okolo 800 km 28. září 1984 z Bajkonuru. Není však jasné, kdy dokončili její zkoušky a předali ji vojákům. V letech 1990–1992 třikrát po sobě havarovaly jejich nosiče. U Kosmosu 2333, vypouštěného v září 1996, upozornil známý kosmický komentátor Mark Wade, že se jedná o družici nové třídy ELINT. Poslední – v pořadí asi 22. – se dostala na dráhu 29. června 2007 pod označením Kosmos 2428.
Podle charakteru vysílaných signálů, které zachycují americké odposlouchávací stanice, se specialisté NSA a CIA domnívali, že se údaje na palubě předběžně zpracovávají a třídí. Družice Celina-2 se pohybovaly po takřka kruhových dráhách asi 850 km okolo Země, přičemž drobně manévrovaly, aby mezi sebou udržovaly správný rozestup.
Odposlech z geostacionární výšky
Vytvoření nové generace amerických odposlechových družic inspiroval Albert „Bud“ Wheelon. Když se koncem července 1963 dostala spojová družice Syncom 2 poprvé na geostacionární dráhu, uvědomil si náměstek ředitele CIA pro vědu, že odtamtud je nádherný výhled na Sovětský svaz a Čínu. Snímky bychom z téhle výšky pořizovat nemohli, ty by nebyly k ničemu, ale mohli bychom zachycovat telemetrii a odposlouchávat všechna zkušební raketová střediska komunistických států, rovněž tak rádiové depeše vojáků a politiků. Analýza telemetrických signálů sovětských a čínských raket je klíčem k určení jejich strategických schopností. Dvě družice by nám nahradily stanice v Turecku, Íránu, v Japonsku a na Aleutských ostrovech.
Wheelon diskutoval o svém nápadu s pracovníky odposlouchávací služby NSA a úřadu speciálních činností CIA. A potom požádal o radu přítele Billa Perryho, který vlastnil firmu Electronic System Laboratory v San Jose. Perry ho upozornil, že to nebude jednoduché. Vždyť ve vzdálenosti 36 000 km se neobejde bez velmi dokonalých aparatur, které tyhle signály zachytí, a potom se musí vyloučit rozsáhlé rádiové pozadí včetně televizních signálů. Družice proto musí mít obrovské kruhové antény a údaje, které bude vysílat, nejlépe zachytí stanice umístěná v Austrálii. „Debatovali jsme o zpracování signálů, jaké do té doby nikdo nedělal,“ vzpomínal později Perry.
Několik měsíců zkoumal Perry možnosti postavení takové družice. Nakonec Wheelonovi oznámil: „Existují tady určité technické problémy. Ale nejsou tak ohromné, aby se nedaly vyřešit.“
Wheelon poděkoval a požádal Lloyda K. Lauderdalea, který měl doktorát z elektronického inženýrství, aby tento projekt řídil. Kvůli jeho utajení dostal postupně několik označení: program číslo 720, potom 472 a nakonec Rhyolite, kódové označení Argus. Když dva pracovníci továrny prozradili tento projekt Sovětům, dostal v roce 1975 nový název – Aquacade.
Firma TRW postavila pro CIA odposlouchávací družici Rhyolite. Vynesla ji raketa Atlas-Agena D 19. června 1970 na geostacionární dráhu nad Indickým oceánem. Vážila 700 kg a po vypuštění se rozvinula síťová anténa o průměru 18 m a dva sluneční panely, které ji zásobovaly elektřinou. Další letěly v letech 1973, 1977 a 1978. Měly kontrolovat dodržování smlouvy SALT 1, především pak raketové pokusy mezi Ťuratamem a Kamčatkou. Jejich životnost se odhadovala na 5–7 let.
Pro odposlech z geostacionární dráhy musely NRO, CIA, NSA a vojenské letectvo vybudovat rozsáhlou síť pozemních zařízení na odlehlém místě v Pine Gap poblíž Alice Springs v Austrálii. Ve Fort Meade v Marylandu na okraji Washingtonu, v takzvané Oblasti 58, vzniklo řídící středisko. Když jeden z místních operátorů prozradil, co se v Pine Gap dělá, přesunula NSA příjem tajných družicových signálů na stanici Menwith Hill na britských ostrovech, samozřejmě ve spolupráci s partnerskou agenturou GCHQ.
Rovněž družice Chalet dostaly obdobný úkol jako Canyon, u kterých se rozvinovala anténa o průměru 40–50 m. Chalet 1 vážící 820 kg vynesl Titan 3 z mysu Canaveral 10. června 1978 na dráhu blízkou geostacionární. Když se o tomto názvu zmínil deník New York Times, přejmenovali další těleso na Vortex. Na podobnou dráhu se dostal Vortex 2 v říjnu 1979. Další dvě tělesa však létala v letech 1981 a 1984 na nižších drahách. U páté družice se nezapálil poslední stupeň, takže i její dráha byla nižší. Zato Vortex 6 v květnu 1989 byl zřejmě opět úspěšný.
Někteří pozorovatelé tvrdí, že Vortexy měly rovněž televizní kamery, které ukazovaly pohybující se předměty o velikosti 2 m. Staly se tedy ideálním prostředkem ke sledování přesunu nákladních aut, obrněnců, tanků a raketometů, případně pohybu lodí a letadel.
Stometrové antény na dráze
Čtvrtá generace těchto těles pro elektronický průzkum se nazývá Mercury anebo také Advanced Vortex. První těleso vážící 4,5 tuny odstartovalo z mysu Canaveral 27. srpna 1994 na dráhu ve výšce 35 784 km. Podle raketového specialisty C. P. Vicka mělo rozvinovací anténu ze síťoviny o průměru asi 100 m a dva panely slunečních baterií. Život družice byla prakticky neomezený. Mercury 2 o hmotnosti 4 tun se dostala na obdobnou dráhu v dubnu 1996. S Mercury 3 havarovala v srpnu 1998 nosná raketa.
Mezitím Američané vypustili nový typ kosmického špiona určeného k registraci telemetrie cizích raket a družic čili TELINT. Vznikl v rámci projektu Magnum, později ho přejmenovali na Orion.
Několik dnů před vypuštěním raketoplánu Discovery v lednu 1985 ředitel tiskového odboru Ministerstva letectví generál Richard F. Abel americké novináře nezvykle varoval: „Neopovažujte se spekulovat o poslání družice, kterou posádka raketoplánu vynese na dráhu. Ministerstvo obrany by okamžitě zahájilo vyšetřování, odkud jste získali informace.“ Ovšem reportéři si tohle vyhlášení přečetli po svém: „Teď vypustíme přísně tajnou družici.“ A novinářští vlčáci nebrali tuto hrozbu vážně. Poslání družice Magnum 1 odhalila redakce vlivného deníku Washington Post hned po 24. lednu 1985, kdy ji kosmonauti vysadili do vesmíru.
Po několika dnech doplula tato třítunová družice pomocí dvoustupňové rakety na dráhu ve výšce 341–34 670 km nad Borneem. Tam rozvinula dvě obrovské antény, podle novináře Desmonda Balla o průměru 100 m, takže mohla zachycovat vysílání na velmi krátkých vlnách, mikrovlny radarů a veškeré rádiové vysílání. Potom měla družice doputovat na geostacionární dráhu, jejíž parametry Američané neoznámili. Měla mimořádně dlouhou dobou životnosti, asi 4–6 let. Magnum 2 vyvezl do vesmíru na dráhu ve výšce okolo 220 km raketoplán v listopadu 1989. Toto těleso mělo rovněž krycí název Mentor, který se však už jinde nepoužil. Magnum 3 startoval o rok později.
Třetí generaci družic ELINT nazval McDowell Advanced Orion. První těleso vynesl na geostacionární dráhu Titan 4 v květnu 1995, druhou o tři roky později a třetí v září 2003. Kupodivu skutečné označení tohoto projektu američtí novináři a odborníci dosud nezjistili. Wade píše, že by tato tělesa mohla následovat družice Rhyolite ze sedmdesátých let.
Chytré větve a kameny, které odhalily SaddámaV osmdesátých letech zdokonalili američtí inženýři odposlouchávací a vysílací techniku takovým způsobem, že mohli vytvářet drobné automaty, které posílaly získané zprávy na družici v okamžiku jejího přeletu. Přitom aparatury měly tvary obyčejných předmětů – větví, kamenů a podobně (kamufly). Obsah jejich paměťových schránek zachycovaly specializované družice, které nad nimi prolétávaly a probudily je k vysílání. Američtí diplomaté a obchodníci je trousili poblíž zajímavých objektů v sovětských městech a na venkově. Trvalo dlouhou dobu, než kontrašpionáž KGB na tyto sledovací prostředky přišla, nejspíš je prozradil některý bohatě placený informátor z CIA. Kamufly rozhazovali Američané a jejich agenti rovněž v jiných zemích. Vyšlo najevo, že například na příchod iráckého diktátora Saddáma Husajna do jedné restaurace v Bagdádu neupozornil místní vyzvědač, nýbrž kamufl zachytil Sadámův hlas, předal informaci pomocí družice do centrály a tam ho chytrý počítač poznal. Proto tuto restauraci americké letectvo bombardovalo. Ovšem kvůli zakrytí akce se tvrdilo, že informaci o jeho příchodu podal agent. |
Místo snímků číslice
Přenosová technika je hotová, jenom se ji musíme naučit využít. To si uvědomil Wheelon, když jedno nedělní odpoledne koncem roku 1963 seděl ve svém domě ve Virginii a sledoval televizní přenos fotbalového zápasu. Druhý den zavolal náměstek ředitele CIA mladého Leslieho Dirkse, vědce, který absolvoval MIT a britský Oxford a do agentury přišel rok před ním. Vysvětlil mu svou představu a potom dodal: „Budeš dělat jenom na tomto úkolu, všechno ostatní necháš plavat. A dostaneš tolik peněz, o kolik si řekneš.“ Nicméně oba se shodli na tom, že zatím nevědí, jak tenhle problém rozlousknout.
Shodou okolností právě tehdy dokončovali poblíž Langley v Bellových laboratořích v New Jersey revoluční objev dva vědci. William S. Boyle a George E. Smith při zkoumání křemíkových polovodičů zkonstruovali miniaturní snímače schopné zachytit a převést obraz do digitální podoby – odborně se tomu říká nábojově vázaný prvek, vžila se pro to anglická zkratka CCD. Každý snímač velký asi jako nehet představuje miliony bodů seřazených do řádků a sloupců, z nichž každý přesně zaznamená, kolik na něj dopadlo světla, a toto množství převádí na čísla. Například silný světelný bod má vysokou hodnotu a označuje se číslem 255, kdežto černý tunel má hodnotu takřka nulovou.
Wheelon se o téhle převratné novince dověděl od šéfa Bellových laboratoří Williama O. Bakera, který působil jako vědecký poradce mnoha prezidentů. Když zajeli do New Jersey, domluvili se na počátečním utajení detektorů CCD. Na veřejnost se dostaly až po sedmi letech, v roce 1970.
Cesta od objevu detektorů CCD do vesmíru trvala dlouho – 13 let. První americkou družici KH-11 osazenou detektory CCD vynesla raketa Titan 19. prosince 1976 na dráhu do výšky 246–531 km se sklonem 96,7 ° k rovníku. Tento sklon umožňoval, aby těleso přelétávalo každý den ve stejnou hodinu takřka stejnou oblast – analytici tedy dostávali každý den snímky s lehce pozměněnými stíny, což jim usnadňovalo práci.
Novou družici opět stavěli v závodě Lockheed Martin v Sunnyvale v Kalifornii. KH-11 Kennan byl válec o průměru 3 m, délce 19,5 m a o hmotnosti 13 500 kg. Měl motory, jejichž pomocí měnil podle pokynů řídícího střediska dráhu. Jeho srdcem byl optický dalekohled o průměru 2,3 m, vyrobený firmou Perkin Elmer v Danbury (dnes Hughes Danbury Optical Systems) ve státu Connecticut.
Poprvé v historii špionážních družic se záběry nepořizovaly klasickou fotografickou cestou, nýbrž pomocí elektronických snímačů CCD, které podávaly celkový obraz. Jeden snímek každých pět sekund. Díky tomu mohla soustava těchto družic neustále kontrolovat 42 000 cílů, z toho polovinu mimo komunistický svět – to bylo dvakrát víc než předtím. Pomocí aparatury Kennan se pak údaje přenášely v číslicové čili digitální podobě do pozemního střediska ve Fort Belvoir ve státu Virginia v takzvané Oblasti 58, 30 km jižně od Washingtonu, kde se zpracovávaly.
Optoelektronické kamery, které pořizují digitální snímky, mají nižší rozlišovací schopnost než klasické kamery s filmem. Vadí jim silná a tetelící se vrstva ovzduší. Američtí specialisté proto vynalezli metodu adaptivní optiky – pomocí počítače tyto poruchy vyrovnávají a ruší. Díky tomu se podařilo získávat snímky s podrobnostmi 10–15 cm. Ve stejné továrně později postavili Hubbleův kosmický teleskop, jímž astronomové pozorují blízké i vzdálené končiny vesmíru.
Tyto družice měly manévrovací motorky, takže mohly podle potřeby měnit dráhy. První tělesa spolehlivě pracovala dva až tři roky, nejnovější létala okolo Země bez obtíží pět let, jedna dokonce skoro deset let. V roce 1982 dostali tihle kosmičtí vyzvědači nové krycí jméno – Crystal.
Když začali kosmičtí špioni vysílat údaje rádiem, měli na to pouze 1–2 hodiny denně – v okamžicích, kdy letěli v dosahu přijímací stanice. Navíc jim delší dobu vysílání neumožňovaly malé solární panely, které dobíjely elektřinu. Až pozdější typy mohly posílat informace kdykoliv prostřednictvím vojenských spojových družic.
Do srpna 2013, kdy odstartoval poslední KH-11 Crystal, jich vypustili celkem 15.
Revoluce v kosmickém zpravodajství
Dvě družice KH-11 byly prakticky schopné kontrolovat celou Zemi. Pracovaly velmi operativně. Například když v červnu 1981 bombardovala izraelská letadla jaderný reaktor Osirak v Iráku, nařídil ředitel CIA Bill Casey, aby jedna z družic změnila obvyklou trasu nad sovětským územím, pořídila snímky zásahu a centrála je poslala do Tel Avivu. Během šesti hodin měli izraelští zpravodajci na stole záběry zničené atomové továrny.
Nicméně tělesa KH-11 operovala několik let společně s družicemi řady KH-8 a KH-9. Existenci této nové generace CIA dlouho utajovala, takže přístup k jejich záběrům měl pouze velmi omezený počet zpravodajců. Naproti tomu armádní velení je poskytovalo velkému množství vysokých důstojníků.
Takřka okamžitý přenos vyvolal zvrat ve zpravodajství a v systému varovné výstrahy před útokem cizích raket. Byla to doslova revoluce. Analytici v pozemních střediscích dostávali snímky hodinu po jejich pořízení. Digitální podoba záběrů umožnila, aby je počítačově zpracovávali.
V gigantických počítačích začaly vznikat databáze a obrazové banky, které se brzy rozrostly do obludných rozměrů. Je to však nezbytné, protože jenom porovnáním čerstvých údajů se starými okamžitě vyplouvají na povrch změny, ke kterým v poslední době došlo. Tyto analýzy probíhají automaticky a odborníkům už jenom stačí, aby zhodnotili jejich význam.
„Národní zpravodajský systém, který nyní mají Spojené státy, je skutečným diamantem na naší koruně,“ prohlásil ministr obrany William Perry v roce 1984. „Jeho kořeny vytvořil v šedesátých letech svou vynalézavostí Bud Wheelon.“
Snímky s deseticentimetrovými podrobnostmi
Na Nový rok 1997 čtenáři deníku Washington Times žasli. Reportér Bill Gertz, známý svými nadstandardními vztahy s tajnými službami, uveřejnil článek doprovázený snímky z KH-12 Improved Crystal, nástupce KH-11. Poprvé v historii dostala veřejnost možnost prohlédnout si záběry, na kterých mohou být zřetelné dokonce až deseticentimetrové podrobnosti – byť otištěné fotografie takovou předností neoplývaly.
Hlavní záběr ukazoval mateřskou letadlovou loď Varjag rozestavěnou ze tří čtvrtin v ukrajinských loděnicích v Nikolajevu na Černém moři a určenou pro ruské loďstvo. Na palubě byly vidět rampy pro vystřelování protiletadlových raket (SA-N-9) a speciální radar. Část lodi přikrývala plachta, aby uchránila interiér před korozí. „Rusko je schopné vyrábět pouze menší letadlové lodě pro kolmo přistávající letadla a helikoptéry,“ citoval Gertz z tajné zprávy CIA.
Čtvrt roku nato Gertz pokračoval. Otiskl další snímek z KH-12 – velký čínský bombardér, v USA označovaný jako B-6D, který se přestavoval na tanker. Autor citoval admirála Josepha W. Pruehera, velitele tichomořské flotily, který mluvil o zvětšujícím se potenciálu loďstva komunistické Číny. Také američtí činitelé začali některé záběry uveřejňovat.
První KH-12 či KH-11B zvané též Improved Crystal, kódové označení Dragon (Drak), vysadila posádka raketoplánu Atlantis do vesmíru 28. února 1990. Avšak po třech týdnech se družice rozpadla nad Pacifikem, zřejmě se dostala na špatnou dráhu. Škoda za miliardu dolarů.
KH-12 jsou komplexní špioni. Válec s aparaturou je dlouhý 15 m, hmotnost se pohybuje od 14 do 18 tun. Snímky zemského povrchu a infračervené záběry v noci pořizují dalekohledem o průměru 2,4 m se senzory CCD. Už dřív prozradil senátor George Brown, že na jejich fotografiích mají být zřetelné podrobnosti o 10 cm. Zachycují rovněž rádiové signály ELINT a TELINT.
Každá družice nese sedm tun pohonných látek pro orientační motorky, takže může za letu měnit jak výšku, tak sklon dráhy. Řídicí středisko ji navádí nad oblasti, které jsou zajímavé a důležité.
Další družice KH-12 vynášely rakety Titan. Těleso o hmotnosti 16 tun se dostalo na dráhu ve výšce 256–911 km se sklonem takřka 98 ° dne 28. listopadu 1992. Poslední známý kosmický špion tohoto typu – celkem pátý – začal kroužit okolo Země 19. října 2005.
Francie vstoupila do klubu kosmické elektronické špionáže 18. prosince 2004. Ze základny Kourou ve Francouzské Guyaně vypustila raketou Ariane 5 svazek čtyř družic Essaim, každá o váze 120 kg, na dráhy ve výškách přes 680 km. Informace, které předávají, se zpracovávají ve středisku elektronické rozvědky Centre d'électronique de l'armement (CELAR) v Bruzách u Reneše. V prosinci 2011 nahradily tuto čtveřici družice Elisa 1–4, váha a výška jsou obdobné.
Hlídač ponořených atomových ponorek
Čím jsou kosmičtí špioni čerstvější a modernější, tím méně o nich víme. To je přirozené – jejich tajemství se mohou odkrývat, až odejdou do výslužby. A proto pozorovatelé, kteří se jimi zabývají, tápají.
Nová generace odposlechových průzkumníků amerického námořnictva dostala název NOSS 2. Skládá se ze čtveřic, avšak mnohem těžších než dvoutunové z první generace, protože Titan 4, který je do vesmíru dopravuje, má nosnost 15 tun. Přitom každá družice se dostává na jinou dráhu – například po prvním startu 8. června 1990 létalo hlavní těleso na dráze ve výšce 250 km, zatímco trojice subsatelitů asi 920 –1 300 km nad Zemí. Následovala další čtveřice v listopadu 1991 a potom dva jednotlivci v letech 1993 a 1996.
Družice námořního průzkumu umí sledovat nejen lodě na hladině, ale i ponorky včetně atomových, které se skrývají v hloubkách 200 – 400 m. Donedávna se zjišťovaly ponorky pouze akusticky – podle hluku motorů a aparatur i hlasů námořníků. V osmdesátých letech začali američtí vědci vyvíjet metody neakustické detekce podmořských plavidel. Používají k tomu speciální radarové družice, které rozvinují gigantické antény.
Třetí generace NOSS 3 měla premiéru 8. září 2001. Tentokrát je vynáší raketa Atlas, družice létají pouze ve dvojicích, dohromady váží asi 5 tun. Zatím jich vypustili šest, poslední v dubnu 2011.
Ani o tělesech Singleton, které patří NRO, není mnoho známo. Slouží k odposlechu, ale není vyloučeno, že mají na palubě i nějakou zobrazovací aparaturu. Vynáší je Titan z Vandenbergu na parkovací dráhu v malé výšce, odkud se dostávají vlastním pohonem do výšky okolo 800 km se sklonem 85 °, takže zasahují daleko na sever. Wade je zařadil do kategorie Space Based Wide Area Surveillance System (volně přeloženo Kosmický systém dohledu široké oblasti).
První taková družice startovala 5. září 1988 a měla vojenské označení USA 32. Druhá letěla 6. září 1989 jako USA 45 a třetí 25. dubna 1992 jako USA 81.
Sedmá sovětská generace
Avšak ani předcházející družice sovětským zpravodajcům nestačily. Pošilhávali po komplexních nebeských špionech typu amerických KH-11: „Chceme obdobu americké KH-11! Ta nám pořád chybí!“
V roce 1980 začali odborníci z několika konstrukčních kanceláří s jejich zkoumáním. Do vývoje se pustily dva podniky – Progress v Kujbyševě (dnes Samara) a Lavočkinova OKB-301 v Chimkách. Zakázku dostane ten, kdo bude lepší. Leningradský optický závod pracoval na mohutném teleskopu pro obě verze.
V Kujbyševě museli dát přednost raketoplánu Buran. Vyhráli inženýři z Chimek. V lednu 1998 jim nařídil Kreml, aby družici pod krycím názvem Arkon rychle postavili: Letové zkoušky musíte začít za dva roky!
Když však Sovětský svaz zkolaboval, samostatné Rusko si vytyčilo jiné priority. Na tyhle projekty nezbyly peníze. Konstruktérům odsunutí termínu nevadilo, pořád nebyli hotovi. Testování se přesunulo na rok 1997.
Arkon 1 či také Araks otevřel sedmou generaci ruských-sovětských optoelektronických kosmických vyzvědačů 6. června 1997 startem z Bajkonuru pod hlavičkou Kosmosu 2344 na raketě Proton. Podle moskevského tisku se zpozdil nikoli z technických důvodů jako obvykle. Prý – kupodivu – nebyl připraven na příjem informací GRU. Těleso vážilo jenom asi 2,5 tuny, ale silný nosič byl nezbytný proto, že ho zpravodajci vyslali na takovou dráhu, odkud bude mít větší přehled na severní polokouli, byť za cenu horšího rozlišení. A to umožňuje eliptická dráha 1 500–2 700 km při sklonu 63 °. Za den obkrouží Zemi jedenáctkrát a z každého místa může posílat snímky. Komentátor M. Tarasenko se v časopisu Novosti kosmonavtiki radoval, že konečně mají konkurenta amerických KH-11 a KH-12.
Na podobnou dráhu vyslali Arkon 2 jako Kosmos 2392 koncem června 2002. Obě družice manévrovaly v roce 2004. Další těleso havarovalo 10. srpna 2003.
Konstruktéři v Kujbyševě se pustili v roce 1979 do vývoje ještě dokonalejšího kosmického špiona pod názvem Persona-Quartz. Kvůli nedostatku peněz ho však nedokončili. V roce 2012 se firmy Eněrgija a Lavočkin k tomuto projektu vrátily. Prototyp vypustili jako Kosmos 2441 dne 28. června 2008. Avšak za rok oznámil deník Rossijskaja gazeta, že družice selhala.
Když začali připravovat start dalšího tělesa, ukázalo se, že jsou potíže s palubními aparaturami. Nakonec odstartovalo jako Kosmos 2486 dne 7. června 2013 na dráhu ve výšce 187–703 km se sklonem 98,3°. Po dvou dnech ho motory vynesly do výšky 721–703 km. Avšak ani toto těleso nedokázalo vyslat informace.
Jako náhradu postavili v Samaře špionážní družici řady Kobalt, kterou vypustili jako Kosmos 2495 z kosmodromu Pleseck 6. května 2014 na dráhu ve výšce 176–285 km se sklonem 81,4°. Předcházející Kosmos 2480, který představoval stejný typ zvěda, fungoval 130 dnů.
GRU vystřídala velké množství družic schopných elektronického odposlechu. Američané tvrdí, že od roku 1967 jich bylo přes 200. To ukazuje, jak obrovský význam kosmickému elektronickému odposlechu přikládají.
Americká NRO má v provozu obvykle 6–7 družic pro vizuální sledování a 9–11 pro ELINT. Většina má životnost okolo sedmi let, někdy delší.
Podle přehledu, který uveřejnila Claude Lafleur na internetu, bylo od léta 1960 do loňska v provozu celkem 301 družic elektronického sběru informací. Kromě SSSR-Ruska a USA je používají rovněž Čína a Francie. Největší počet startoval ze sovětských kosmodromů Ťuratam-Bajkonur a Pleseck – vzhledem k potížím s palubní elektronikou vydržely v činnosti poměrně krátkou dobu, takže je museli častěji vypouštět. Nicméně některá sovětská tělesa tam chybí, takže jich bylo ve skutečnosti asi 310.
Podle klíčových slov
Každý satelit je schopen zprostředkovat pozemním stanicím až tři miliony hovorů, faxů a přenosů dat za minutu. Stejně výkonné jsou antény pozemní sítě. Denně roztřídí počítače v centrále NSA ve Fort Meade nazvané příznačně Dictionaries (slovníky) podle klíčových slov odposlechnuté obsahy asi 50 milionů telekomunikačních spojení do různých námětových elektronických záznamových přihrádek. Klíčovými slovy pro zaznamenání do paměti počítače mohou být názvy organizací, jména osob, místní názvy, témata, ale počítač vybere a nahraje telekomunikační spojení podle volaného telefonního nebo faxového čísla nebo e-mailové adresy. Vyvolávání z paměti počítačů je pak srovnatelné s funkcí internetových vyhledávačů. Systém identifikuje automaticky volající i volanou stanici.
Subsystém CARNIVORE (masožravec) čte zase e-maily a sleduje internet, další nazvaný CLASSIC STORY, je schopný identifikovat hlas určité osoby v odposlechnutém telefonátu podle barvy hlasu. Nicméně problém se zpracováním obrovského množství takto zaznamenaných hovorů, faxů a přenosů dat zůstává.
Dálkový odposlech SIGINT patří mezi technicky nejvyspělejší metody špionáže. A také mezi nejdražší. Například americký úřad pro kosmickou rozvědku NRO, kam náleží i optická a radarová pozorování, měl loni rozpočet přes 10 miliard dolarů – patří tedy mezi nejdražší ze šestnácti amerických zpravodajských služeb.