V prosinci hektického roku 1989, kdy se hroutilo sovětské panství ve východní Evropě, napsal jeden z nejznámějších ruských disidentů Andrej Sacharov do Washingtonu prosbu o pomoc. Nositel Nobelovy ceny míru ale nepsal z pozice disidenta, ale jako fyzik světového formátu. Žádal hlavního administrátora NASA, aby Spojené státy podpořily projekt nakonec známý jako RadioAstron: plán na stavbu vesmírného teleskopu v oblasti rádiových vln.
Do své smrti se odpovědi nedočkal. USA svůj souhlas oznámily až v březnu 1990. Úspěch by Sacharova mohl těšit, postup samotných prací na projektu už méně. Sonda Spektr R, postavená v rámci projektu RadioAstron, do vesmíru vyrazila až tento týden: před půl šestou ránou našeho času v pondělí 18. července 2011. Přes dvacet let po Sacharovově dopisu. Přesto je to událost, která nejspíše změní astronomii.
Dlouho zatracovaný, nakonec protežovaný?
Spektr R v rozloženém stavu v hale výrobce (Lavočkinovy konstrukční kanceláře). Jeho anténu tvoří celkem 27 dílů.
Odklady má na svědomí především finanční situace po pádu SSSR. Projekt sice podporuje NASA a řada dalších organizací, včetně evropské agentury ESA, ale hlavní díl práce se musel udělat v Rusku a v ruských podmínkách. "Posledních dvacet let byl neustále pět let před dokončením," shrnuje frustraci nad postupem prací Ken Kellermann z americké NASA pro časopis NewScientist.
Nejasnosti dlouho panovaly i kolem úspěšného pondělního startu z Bajkonuru. Sondu Spektr R vynesla raketa Zenit, kterou měl původně zamluvenou soukromý dopravce pro vynesení telekomunikační družice. Její start byl ovšem o několik měsíců odložen, aby se Spetrk R dostal do vesmíru. Důvody jsou nejasné. Spekulovalo se i tom, že roli v tom měla sehrát ruská vláda, která zatlačila na soukromou firmu, aby s odkladem souhlasila. Všechny strany takovou domněnku popřely.
Komentář odborníka k události si můžete přečíst zde |
Ať to bylo jakkoliv, v této chvíli už je satelit na oběžné dráze. A to na neobyčejné oběžné dráze. Družice se pohybuje kolem Země po velmi zploštělé elipse. V nejbližším bodě bude naši planetu míjet zhruba ve vzdálenosti deset tisíc kilometrů. V nejvzdálenějším bodě od ní bude 350 tisíc kilometrů. To je mnohonásobně výše, než činí oběžná dráha většiny satelitů a jenom pár desítek tisíc kilometrů od oběžné dráhy Měsíce.
Elipsa dráhy se bude navíc v průběhu letu dále "protahovat" působením gravitace Měsíce. Maximální vzdálenost od Země stoupne během plánovaných pěti let provozu až na 390 tisíc kilometrů, tedy na úroveň Měsíce.
Spolu jsme... přesnější?
Podivná "provozní trasa" má zlepšit funkci satelitu. Ten totiž fakticky pracuje tím lépe, čím dále je od Země. Na palubě Spektr R je desetimetrová anténa pro příjem rádiových vln. Deset metrů není mnoho: pozemské radioteleskopy se měří na stovky metrů. Ten největší, v Portoriku stojící Arecibo, má průměr dokonce 305 metrů. A Čína například chystá více než půlkilometrovou "mísu".
Satelit Spektr R znovu u výrobce (v Lavočkinových závodech). Takto složený byl umístěný do nákladového prostoru rakety
Desetimetrová anténa na palubě Spektr R přitom bude nečekané přesná. Bude zhruba stokrát přesnější než Hubbleův teleskop, který byl jen čtyřikrát menší (a pracoval samozřejmě v jiných spektrech). Je to dané tím, že anténa na palubě nebude měřit sama. Bude spolupracovat s radioteleskopy na Zemi.
Jde o postup, který se běžně používá i mezi teleskopy na naší planetě a nazývá se interferometrie. "Vzdálenost mezi anténami zlepšuje schopnost úhlového rozlišení," říká Jan Palouš z Astronomického ústavu Akademie věd. Společným měřením tedy mohou dva různé teleskopy dosáhnout větší přesnosti měření než každý zvlášť. Jejich maximální přesnost je ovšem omezena jejich maximální vzdáleností, a tedy rozměry Země. Vyslání jedné antény mimo naší planetu toto omezení překoná, řekl Technetu český vědec.
Není to poprvé, co vědci sáhli k takovému postupu. V roce 1997 se do kosmu dostala japonská družice HALCA, která fungovala velmi podobně. Zemi ovšem byla zhruba desetkrát blíže, než bude v nejvzdálenějším bodě své dráhy Spektr R. Podrobnosti si můžete přečít v článku Marcela Grüna dostupném zde.
Změří pohyb kontinentů i hranice černé díry
Výsledky satelitu mají posloužit mnoha oborům. Mohly by zpřesnit měření pohybu zemských desek, což by uvítali geologové a geofyzici. Nebo ještě zpřesnit údaje o pohybu Země vůči Slunci a zbytku sluneční soustavy, což by mohlo pomoci třeba klimatologům. Fyziky bude také zajímat další přesnější měření pohybu vzdálených galaxií vůči Zemi. Mohli by tak například přesněji předvídat, jak skončí náš vesmír nebo co ho vlastně tvoří.
Pohled na anténtu sondy Spektr R během poslední kontroly před dopravou do Bajkonuru
Ještě exotičtější výsledky by mohlo přinést sledování extrémních vesmírných dějů. Podle některých vědců by mohla sonda nahlédnout velmi hluboko do oblastí kolem černých děr téměř až k horizontu událostí. To je hranice, ze kterou už i světlo "padá" do černé díry.
Odborníci ale budou mít co dělat, aby údaje ze sondy stačili projít. Sonda je bude k Zemi "chrlit" rychlostí až 144 megabitů každou sekundu po většinu svého provozu. Záplava dat z kosmu přináší jeden problém, na který upozornil časopis NewScientist.
Vesmírné sondy mají kvůli hmotnostním omezením a nehostinnému prostředí obecně problém s ukládáním dat. Spektr R není výjimkou. V podstatě všechny naměřené údaje musí okamžitě přeposílat na Zemi, jinak jsou data nevratně ztracena.
Zatím je ovšem určeno jediné středisko, které má údaje ze satelitu přijímat, a to v ruskému Puščinu. To ale nemůže být se satelitem ve spojení neustále, protože satelit se nepohybuje jen nad jednou částí oblohy. Tým doufá, že se podaří brzy uzavřít jednání s dalšími ústavy, aby spojení se satelitem bylo pokud možno kontinuální. Vzhledem k zajímavosti údajů ze Spektr R ale o zájemce zřejmě nebude nouze.
