„Chceme inspirovat všechny děti, které vzhlédnou k Měsíci, a také všechny snílky, kteří touží po světle. Sami, pozdě v noci, když zírají do mléčné oblohy, vydávají se mimo hranice času a prostoru.“ Takto začíná věnování Lunární knihovny. Což je pro tento podivný článek stejně dobrý úvod, jako kterýkoli jiný.
V příběhu o odolných „nesmrtelných“ miniaturních želvuškách, které americký nadšenec spolu s vlastní krví poslal v zataveném disku jako vzkaz, jenž má na Měsíci vydržet miliardu let, je totiž těžké vypíchnout ten nejpřekvapivější moment.
Tím v žádném případě nechceme říci, že vytváření knihovny pro příští generace (nebo pro návštěvníky z jiné planety), není fantastický nápad. Naopak, je to fascinující myšlenkový experiment, který má šanci sem tam posunout technologický pokrok. Chceme jen předeslat, že toto bude tak trochu jiný článek. A to, že jej zakončíme krátkým odstavcem o exkrementech Neila Armstronga, nám snad odpustíte.
Želvušky Malí „medvídci“, kteří přežijí mráz i vakuum
Začít musíme želvuškami, už jen proto, že jsou tu už hodně dlouho. Dochovaly se ve zkamenělinách starých 530 milionů let. Jde o možná nejodolnější živočišný druh, který zatím biologové objevili.
Želvuška (Milnesium tardigradum) pod 700násobným zvětšením.
Poprvé želvušku popsal německý zoolog Johann Goeze, který tohoto půl milimetru velkého živočicha uviděl pod mikroskopem v roce 1773 a pojmenoval jej „malý vodní medvěd“. Kmen se však jmenuje Tardigrada, podle latinského označení pro pomalou chůzi.
Řadí se mezi „mnohobuněčné bezobratlé živočichy“, ale nejsou nijak primitivní. Mají vyvinuté svaly a pohybují se podobně jako živočichové vyšší. Jen je jejich pohyb velmi pomalý. O to jsou odolnější, dokážou přežít prakticky ve všech extrémech, které vás napadnou.
Želvuška (Milnesium tardigradum) pod 300násobným zvětšením.
Vroucí voda? Želvušky přežijí teplotu až 150 °C. Mráz? Jedinci odolají teplotám -272,8 °C (necelý stupeň od absolutní nuly). Radioaktivita? Želvušky přežijí záření o síle 570 tisíc rentgenů (člověka zabije 500 rentgenů). Vakuum? Želvušky vydržely 12 dní ve vesmíru bez známek poškození.
Všechny tyto neuvěřitelné rekordy zvládly díky zvláštnímu stavu zvanému kryptobióza (též anhydrobióza). Jde o jedinečný způsob, kterým se tito „medvídci“ vyrovnávají s hrozící dehydratací. Tělo želvušky se zavře do sebe, čímž se zmenší povrch těla a zamezí ztrátě vody.
„V tomto stavu mohou želvušky přečkat řadu měsíců nebo i let a po přidání vody se vrátí do aktivního života,“ popisuje bioložka Michaela Czerneková (PDF). Během anhydrobiózy je zastaven metabolismus a tedy i stárnutí. V tomto stavu podle výzkumu živočichové nepotřebují kyslík a prakticky dokonale utlumí svůj metabolismus. Želvušky jsou zkrátka experti na výdrž.
Lunární knihovna Jak uložit vzkaz, aby vydržel miliardu let
Nova Spivack, zakladatel ARCH Mission Foundation
Výdrž je něco, co už od malička leží na srdci Nova Spivackovi, americkému investorovi a podnikateli. „V dětství jsem míval sen – a to doslova, zdávalo se mi to, když jsem spal – že jsem stavěl archivy po celé Sluneční soustavě,“ vzpomíná Spivack, kterému je nyní padesát a své sny začíná proměňovat v realitu.
Jeho cílem – a cílem neziskové organizace ARCH Mission Foundation – není nic menšího než „záloha“ lidské civilizace. Taková záloha, ze které dokážou i za milion nebo miliardu let příští generace (nebo třeba mimozemšťané) vyčíst, co se tady na Zemi v 21. století dělo, co jsme věděli a čím jsme žili. Důvody Spivack popsal v roce 2015 na svém blogu:
- Český překlad
- Anglický originál
Existuje mnoho důvodů, proč se pokusit o takovýto projekt. Kdyby nic jiného, je to inspirativní myšlenka. Ale věřím, že může pomoci budoucím generacím na Zemi.
Jedna výhoda je funkce planetárního pojištění - záloha našich nejdůležitějších znalostí - pro velmi nepravděpodobný, ale ne nemožný případ, že dojde k události na úrovni zániku lidstva (vyberte si: dopad komety, dopad meteoru, globální termonukleární válka, náhlý vulkanický skleník, globální pandemie, bioválka, nanotechnologická apokalypsa, obří sluneční erupce nebo galaktický výbuch částic s vysokou energií, událost EMP ve velkém měřítku nebo nástup zlých robotů nebo umělé inteligence, která vyhubí lidi atd.).
Naštěstí ale tento projekt přináší výhody i pokud svět nekončí. Například se může časem rozvinout v rozsáhlou databázi napříč Sluneční soustavou pro ukládání a přístup k datům.
V krátkodobém horizontu může také sloužit jako vzdělávací projekt, inspirace a katalyzátor pro zvyšování povědomí o našem křehkém ekosystému. Může přinést mnoho cenných příspěvků k poznání lidstva napříč kulturami. Například studenti, učitelé a odborníci z celého světa mohou spolupracovat na přidávání znalostí do archivu a archiv může být přístupný on-line všem.
There are many reasons to attempt a project like this – for one thing, it’s an inspirational idea if nothing else — but beyond that it could be of benefit to future generations on Earth.
One benefit is as a planetary insurance policy – a backup of our most important knowledge – in the extremely unlikely but not impossible case that an extinction-level event takes place (take your pick: comet impact, meteor impact, global thermonuclear war, sudden volcanic greenhouse, global pandemic, biowarfare, nanotechnology grey goo apocalypse, giant solar flare or galactic high energy particle burst, large scale EMP event, or the rise of evil robots or AI that terminate the humans, etc.).
But fortunately this project also has benefits if the world does not end — for example, it can evolve over time into a solar system wide area storage network for storing and accessing data in orbital and locations.
It can also serve as a near-term educational project, inspiration and catalyst for bringing awareness of our fragile ecosystem and the many valuable contributions to humanity’s knowledge across cultures. For example, students, teachers, and experts around the world can collaborate to add knowledge to the archive, and the archive can be accessible online to anyone.
ARCH Mission Foundation obsahuje své dvojité poselství už v názvu. ARCH je zkrácené slovo archive, tedy archivovat, odkazuje se na knihovnické tradice. Ale čte se „ark“, což v angličtině zní jako archa, jasný odkaz na biblickou archu Noemovu, která pomohla přenést život do světa po globální katastrofě.
Jenže nechat vzkaz příštím generacím není jen tak. Nemůžete použít běžně dostupná média, protože toho moc nevydrží. Papír lze spálit a je celkem těžký, sklo se rozbije a tesat Wikipedii do kamene by nejspíš trvalo právě tu miliardu let. Spivack však se svým týmem rozvinul několik způsobů, o kterých si myslí, že by mohly přežít hodně dlouho. Hlavně když budou mimo dosah lidí. Nejlépe ve vesmíru. Archivy, které jsou na Zemi, by totiž mohly být zničeny nebo poškozeny, ať už nehodou, náhodou nebo úmyslně.
Muskův kabriolet Tesla Roadster s figurínou Starman se vznáší ve vesmírném prostoru nedaleko Země. (7. února 2018)
První vesmírnou zálohu poslala nadace už v roce 2018. Pokud ji někdy někdo najde, bude to opravdu neobvyklé místo: skrývá se totiž v přihrádce pro spolujezdce pod přístrojovou deskou auta Tesla Roadster, které vyslal Elon Musk do vesmíru. Spivack si místo pro svůj 5D disk de facto vyprosil. Jeho tweet se dostal k Elonu Muskovi a ten souhlasil se zařazením miniaturního disku, který obsahuje digitální kopie knih Isaaca Asimova z jeho slavné série Foundation (Nadace). Text je uložený na 5D krystalickém disku vyrobeném na University of South Hampton týmem profesora Kazanskyho.
První „solární knihovna“ se skrývá v červeném kabrioletu Tesla Roadster, nyní asi 300 milionů kilometrů od Země
Při ukládání na nosiče, které mají přežít miliardu let, je potřeba vyřešit řadu problémů. Materiál pochopitelně musí být dostatečně odolný a stálý. ARCH používá tenoučké niklové disky zalité v syntetické pryskyřici (epoxy resin).
40 mikronů tlusté niklové fólie s analogovými obrazovými informacemi (Nanofiche)
Umístění niklových disků v Lunární knihovně
Dalším zásadním problémem je způsob uložení informací. Asimovy knihy byly na 5D disku uloženy digitálně, v textovém formátu. To zní celkem rozumně, ale pro případné čtenáře v budoucnu to vyžaduje hodně práce. Stačí si uvědomit, jaké problémy byste měli, kdybyste od někoho dostali data na osmipalcové disketě, které byly běžné v druhé polovině 70. let. Nemluvě o nějakých děrných štítcích. Většina současných médií nepřežije ani pár desítek let. A když už byste dekódovali jedničky a nuly, museli byste ještě trefit správný formát, správnou dekódovací tabulku atd.
Pro Spivacka je to připomínka toho, jak pomíjivá jsou naše digitální data: „Jediný způsob, jak spolehlivě zajistit, že budou data dostupná i v budoucnosti, je jejich záloha speciálním způsobem. Tak, aby bylo možné přečíst tato data i bez speciálního vybavení, elektroniky a počítačů,“ píše ve zprávě k projektu Lunární knihovny. Proto jsou první čtyři disky plné analogových obrázků, čitelných pouhým mikroskopem.
Bruce Ha, vynálezce systému ukládání informací Nanofiche, pokládá závěrečnou niklovou vrstvu Lunární knihovny. Nikl byl zvolen i kvůli odolnosti vůči radiaci.
Uspořádání lunární knihovny - horní vrstvy obsahují analogové záznamy, spodní záznamy digitální. Celkem knihovna obsahuje 25 disků, každý disk je 0,04 mm tlustý.
Lunární knihovna tak obsahuje nejen informace, ale i návod na jejich přečtení, v podstatě takový slovník s obrázky a diagramy. I v případě, že by nálezce nemluvil anglicky, měl by tedy s pomocí přiložených záznamů textu alespoň teoreticky porozumět.
Co je součástí Lunární knihovny? |
Spivack ví, jak si získat pozornost publika a zájem investorů. Kromě „nudných“ encyklopedických informací obsahuje knihovna řadu „tajných“ sdělení, které organizace plánuje postupně odhalovat v následujících padesáti letech. Zatím se ví, že Lunární knihovna obsahuje virtuální trezor s tajemstvími triků legendárního iluzionisty Davida Copperfielda.
Improvizace Živou tkáň přidali až na poslední chvíli
Lunární knihovna měla být první z mnoha plánovaných „kešek“, archivů, které ARCH plánuje rozmístit po celé Sluneční soustavě. Analogové obrázky, digitální data... a kde jsou ty želvušky? Ve stostránkové průvodní zprávě, která je jinak velice detailní, se o nich nic nedočtete. Podle vyjádření Spivacka pro magazín Wired šlo totiž o nápad na poslední chvíli. Původně plánoval archivaci DNA až v pozdějších misích.
Jen pár týdnů před dokončením nákladu však přišel s nápadem přidat do pryskyřice, ve které jsou zalité tenké niklové disky, vzorky DNA. Konkrétně jsou teď na Měsíci kapky Spivackovy krve, spolu s krví 24 dalších (prozatím nejmenovaných) lidí, kteří tvoří „pestrý průřez lidským rodokmenem“. Dále tam Spivack přihodil „několik tisíc“ želvušek v jejich pověstném hibernovaném stavu.
Tým ARCH Mission Foundation umísťuje lunární knihovnu do sondy Berešit před odletem na Měsíc (2019)
„U želvušek je naděje, že by je z jejich hibernace teoreticky někdo v budoucnu mohl probudit,“ myslí si Spivack. Je to hodně odvážná hypotéza, kterou nebudeme moci hned tak otestovat. Tak je to u projektů ARCH skoro vždy: jsou navržené tak, aby přečkaly vše možné a nemožné, nicméně jejich tvůrci nebudou nikdy vědět, zda se jim jejich záměr podařil. Z jejich pohledu to nevadí, jde jim o životní pojištění na planetární úrovni.
Náraz Havárie cestou na Měsíc byla nečekaná
Izraelská sonda Berešit měla být první soukromě financovaným plavidlem, které přistane na Měsíci. Měla hmotnost pouhých 150 kg (585 kg i s palivem) a její start stál celkem 100 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun). Izrael se měl 11. dubna stát teprve čtvrtým státem, kterému by se (po Sovětském svazu, USA a Číně) podařilo měkké přistání na Měsíci.
22 kilometers from the Moon!
#IsraelToTheMoon #SpaceIL #Beresheet https://t.co/uw1wAFmt0S
Namísto toho se Izraelcům neplánovaně podařilo pouze přistání velice tvrdé. Krátce před dosednutím v Moři jasu selhala komunikace a motory. Krátce na to modul narazil do měsíčního povrchu. Náraz později potvrdila NASA, jejíž družice LRO zachytila místo dopadu.
Srovnání záběrů z Lunar Reconnaissance Orbiter Camera před a po havárii sondy Berešit
„Byl to naprostý šok,“ přiznává Spivack, který přistání sledoval z Los Angeles. „Tak nějak jsme čekali, že to bude úspěch. Věděli jsme, že je to riskantní přistání, ale nevěděli jsme, že to riziko je tak významné.“ Když se vzpamatoval, oslovil poradce, kteří na projektu spolupracovali, s otázkou, zda mohla knihovna náraz přežít.
Jak moc exaktně to počítali, není bohužel jasné. Možná skutečně dělali matematicko-fyzikální simulace, jak uvedl Daniel Oberhaus pro NPR, možná jde spíše o poučený odhad. Každopádně Spivack se domnívá, že „Lunární knihovna je s největší pravděpodobností v pořádku a je zcela, nebo úplně netknutá“.
Samozřejmě to nyní nemůže nikdo potvrdit ani vyvrátit. Spivack uvedl, že teplo generované nárazem by nemělo stačit na roztavení niklových desek, které byly navíc odstíněny vnějšími vrstvami blokujícími radiaci. I kdyby se deska rozlámala (a průvodní zpráva mluví o tom, že rozlomit ji není až tak těžké), pořád by bylo možné přečíst některé informace vyryté na analogových discích.
Výsledný disk s Lunární knihovnou před vložením do sondy Berešit
Pro Spivacka je měsíční mise symbolická: „Matka mi vyprávěla, že mě kojila a dívala se u toho na přistání na Měsíci,“ řekl ve starším rozhovoru pro Newsweek. Není to zdaleka poslední projekt jeho organizace. Naopak, další mise má rozplánované na několik set let dopředu: napřed oběžná dráha, pak Měsíc, pak liberační centrum mezi Zemí a Měsícem, pak další planety.
Cílem je rozmísti velké množství těchto knihoven (planetárních záloh), postupně je zlepšovat, jak se bude zlepšovat technologie zápisu, a doufat, že jednou budou někomu užitečné, ať už jako zdroj informací, nebo svědectví o časech dávno minulých.
„Čím více takových archivů umístíme, tím větší je šance, že je jednou někdo najde,“ píše organizace. Spivack však zdůrazňuje, že – podobně, jako vesmírný výzkum obecně – přináší jeho organizace i okamžité výsledky, které jsou užitečné pro nás, současné obyvatele Země: „Naštěstí je samotný proces tvorby těchto archivů velmi plodný a užitečný, bez ohledu na to, zda tyto knihovny někdo v budoucnu objeví.“ Přirovnává to ke stavbě pyramid nebo katedrál, které ve své době vedly k technologické vynalézavosti a tvorbě nových postupů.
„Protože děláme něco, co ještě nikdo nezkusil, narazíme na mnoho otázek. Je to pole plné potenciálních inovací. Mnoho těchto technologií bude mít důležité, praktické a komerční využití i dnes,“ věří Spivack (a zároveň tím tak trochu uklidňuje investory, kteří jeho projekt podpořili). Jako příklad uvádí Nanofiche, 5D optický zápis dat nebo molekulární zápis informací do DNA, což jsou technologie, jejichž rozvoj ARCH Mission Foundation podporuje nejen finančně.
Právě do informací zakódovaných do DNA vkládá Spivack hodně nadějí. Příští želvušky, které někam pošle, už by tak mohly nést ve svých genech nějaké informace.
Otázka Kdo dovolil neziskovce zamořit Měsíc životem?
Není však samotné „zamoření“ Měsíce pozemským životem problém? Je to skutečně tak, že „odolní živočichové se vydali ovládnout Sluneční soustavu“, jak v nadsázce píší někteří novináři? A kdo jim to vůbec dovolil?
Je potřeba říci, že kupříkladu NASA si dává velký pozor, co pošle do vesmíru. Má na to dokonce vlastní oddělení: Kancelář pro bezpečnost a zajištění misí (OSMA). A součástí je i oddělení planetární ochrany, které má na starosti – trochu překvapivě – ochranu ostatních planet před životem ze Země.
„Většina lidí si myslí, že naším úkolem je chránit Zemi před asteroidy. Ale to je omyl,“ vysvětluje Moogega Strickerová, ale vzápětí uklidňuje, že i tím se NASA zabývá. „Mým úkolem je zajistit ochranu ostatních planet před lidmi a před pozemským životem. Když zkoumáme ostatní objekty, neměli bychom tam zanést život, ani mikrobiální život, ze Země. Zvláště pokud by už mohl život na té planetě existovat.“ Nejvíce ji nyní zaměstnává zajištění mise na Mars.
Měsíc je v tomto ohledu trochu jiný. Nemá pravidla tak striktní, protože jeho prakticky neexistující atmosféra a nízká teplota znamenají, že pozemský život nemá příliš šanci Měsíc zamořit. Dohoda OSN z roku 1979 (PDF) navíc dává všem státům stejnou možnost zkoumat Měsíc. Zakazuje ovšem jakékoli vlastnictví nebo vojenské využití Měsíce.
Do budoucna to každopádně vzbuzuje otázky: kdo má právo určovat, co se bude, nebo nebude dít na ostatních planetách a tělesech Sluneční soustavy. Má v tomto ohledu soukromá firma stejná práva,jako národní a mezinárodní organizace? A co na nás vypovědí želuvšky, až je někdo po milionech letech probudí?
Apollo 11 |
Ostatně, kdybychom hledali případ zamoření Měsíce bakteriemi ze Země, našli bychom jej už u mise Apollo. Astronauti, počínaje Neilem Armstrongem a Buzzem Aldrinem před 50 lety, nechali na Měsíci téměř sto pytlů s vlastními exkrementy. Ty by totiž tvořily nepotřebnou zátěž při návratu na Zem. Většinu hmotnosti tohoto biologického odpadu tvoří bakterie. (My jsme sice zatím odolali pokušení napsat o tom článek, ale když koukáme na ty dvojsmysly, které se novinářům píšícím o exkrementech na Měsíci naskýtají, možná to ještě zvážíme.)
Až se budete příště dívat na Měsíc, můžete si vybrat. Můžete snít o tom, že na lunárním povrchu leží knihovna obsahující to nejdůležitější z lidského poznání. Spícími želvuškami střežený trezor, který obsahuje záhadná tajemství čekající na objev za tisíce, miliony nebo miliardy let...
A nebo si vždycky vzpomenete, že z Měsíce se vrátilo dvanáct lidí, ale zanechali tam mrazivému osudu celé kolonie bakterií.
