Proplešatělý Brit s huňatými licousy Henry Bessemer byl rozhodně z těch, kteří umějí udržet tajemství.
Tři otazníky
|
Když ve 30. letech 19. století vynalezl stroj, jehož pomocí se dal levně vyrábět bronzový prášek do zlatých barev, uzamkl ho pro jistotu pod petlicí do domu, do něhož v následujících 35 letech povolil vstoupit pouze pěti lidem. Měl zkrátka nejen bystrou hlavu, ale i podnikavého ducha.
Obě zmíněné vlastnosti nejvíc zužitkoval, když se vedle 128 dalších patentů zaměřil na to, jak efektivně vyrábět ocel. Ne že by ji tedy přímo objevil, o slitině železa, uhlíku a dalších prvků se vědělo už 1 800 let před naším letopočtem.
Otázka však dlouho zněla: Jak ji vyrábět v dostatečném množství a kvalitě? Než se to zjistilo, křehké litinové mosty padaly, v kolejnicích se objevovaly trhliny a hlavně - praskala též děla.
Bublající železo
Právě armádní potřeby ze všeho nejvíc uspíšily pokrok. Zkraje krymské války se Bessemer pokoušel přesvědčit vojevůdce, že díky roztočení střel v hlavni dokážou kanony pálit přesněji a dál, mohou navíc na nepřátele sypat větší nálože.
Protřelým generálům se to nezdálo, namítali, že podobně ďábelský tlak děla nevydrží. Ledaže by byla z oceli. A to přece nejde. Nejde?
Bessemer, syn člena Francouzské akademie věd, to zkusil. Na přelomu let 1855 -1856 se trpělivě věnoval vývoji tzv. konvertoru, sklopného kotle podobného hrušce, v němž roztaveným surovým železem probublával vzduch. Oxidací se zbavovalo nežádoucích příměsí, vznikala kvalitní ocel.
Snad ho vpřed hnala právě nedůvěra. To, že se to nikomu před ním nepovedlo. Jemu nakonec ano. Sláva novince, sláva průmyslové revoluci!
Šviháčtí oficíři s nakroucenými kníry najednou klepali všeumělovi z Charltonu po ramenou. S kanony z takového materiálu se bude válčit jedna radost!
Bessemerova inovace však zdaleka neprospěla jen soldátům. Z oceli se začaly stavět pevnější budovy, roku 1889 vyrostla nad Paříží uhrančivá Eiffelova věž, věhlas si získal i most Golden Gate v San Francisku, na který o půl století později padlo 83 tisíc tun materiálu z Britova konvertoru.
Ocelový šlechtic
Pro vývoj lidstva to znamenalo skutečný zlom. Bessemerova sklopná hruška dokázala z anglické rudy za pouhých dvacet minut vyrobit tolik oceli, na niž bylo dřív potřeba i tři týdny práce.
Zatímco on sám díky vynálezu utěšeně zbohatl, ocel dramaticky zlevnila, za deset let její cena klesla ze 70 na 15 liber za tunu.
Přesto to byl jen začátek další cesty, vývoj výroby oceli následně vylepšovali Andrew Carnegie, Sydney Gilchrist Thomas a hlavně William Siemens, jehož pec se nakonec prosadila díky své hospodárnosti.
Od Bessemerova postupu se definitivně ustoupilo až po sto letech, kdy jeho místo zaujal zásaditý kyslíkový konvertorový proces. To už byl muž, který uměl udržet tajemství, padesát let po smrti.
Vzpomínalo se na něj nejen jako na otce ocelového věku, ale i jako na člena Královské společnosti, povýšeného do šlechtického stavu.
