První pokusný výbuch bomby se odehrál 16. července 1945 na poušti v Novém Mexiku. Nikdo z účastníků předem nedokázal odhadnout, k čemu dojde (malé bum, nebo likvidace celé planety?), ale exploze o síle 20 tisíc tun trinitrotoluenu a oslnivé světlo, které ji provázelo, překvapily všechny.
Oppenheimer později vzpomínal: „Pár lidí se smálo, pár lidí plakalo – a většina mlčela.“ Jemu samému, znalci staroindických eposů, hlavou proletěla slova z Bhagavadgíty: „Stal jsem se Smrtí, ničitelem světů.“
Vědec, ale levičák?
Impulzem pro vznik projektu Manhattan byly zprávy, že nacistické Německo o takové zbrani uvažuje, či dokonce na ní pracuje. Otázka „Kdo dřív?“ nabrala osudové podoby.
Fyzik Oppenheimer měl ve chvíli, kdy se do projektu zapojil, za sebou už významné teoretické práce z několika oborů. Myšlenkami na bombu se zaobíral od roku 1939, kdy se o uvolnění velkého množství energie při jaderném štěpení uranu-235 dozvěděl. Tehdy takřka obratem začal s propočty uranového množství nutného k vytvoření bomby a časem i s otázkou, jak řetězovou reakci, která by energii uvolnila, vyvolat.
Ale to nebyl jediný důvod, proč ho v roce 1942 k vedení vývoje atomové bomby přizvali. Sice se vědělo, že celý život bojuje s depresemi a za studií je ventiloval konflikty, ale teď přišel s jasnou koncepcí: k takovému úkolu je třeba spojit zástupce různých oborů do společné laboratoře. A jeho organizační schopnosti i charizma, s nímž si lidi získával, to dokázaly.
Pro tajnou laboratoř vybral odlehlou náhorní plošinu Los Alamos v Novém Mexiku. V areálu bývalé chlapecké školy se usadili zaměstnanci i jejich rodiny, smíření s tím, že budou vázáni tajemstvím a jejich pohyb mimo areál bude omezený.
Oppenheimer s kolegy v Novém Mexiku, kde jeho tým testoval atomovou bombu.
Hned na začátku Manhattanu se objevil problém: Oppenheimerovy minulé levicové sklony a kontakty s americkými komunisty včetně bývalé milenky Jean Tatlock a stejně založené manželky Mary Ellen. Navzdory námitkám FBI si ho ovšem vedoucí projektu, generál Groves, prosadil s poukazem na jeho nepostradatelné odborné schopnosti. Obstál a neúnavně dovedl bombu do finále. Přesto ho FBI s podezřením ze špionáže nespustila z očí.
Bylo to nutné?
V roce 1945, kdy byla bomba připravena, už nacistické Německo očividně spělo k porážce, aniž by stejnou zbraň dokázalo vyvinout. Hrozbou zůstávalo Japonsko, které stále nelítostně válčilo.
Tři otazníky
|
Před USA stála otázka: není čas zastavit japonské řádění definitivně novou bombou, byť by přinesla ztráty mezi japonským obyvatelstvem? K otázce se vyjadřovali také vědci, a byl to i Oppenheimer, který se k využití bomby jako nevyhnutelné akci přiklonil.
V srpnu 1945 dopadly na Hirošimu a Nagasaki. Japonsko sice kapitulovalo, jenže důsledky bomb byly natolik hrůzné, že to otřáslo i Oppenheimerem. Na schůzce s prezidentem Trumanem dokonce emotivně vybuchl: „Mám pocit, že mám na rukou krev.“
Po odchodu z Los Alamos časem jako předseda Komise pro atomovou energii zaujatě prosazoval celosvětovou kontrolu jaderné energie včetně zabránění šíření jaderných zbraní. Autorka jeho životopisu Priscilla Mc Millan o něm později napsala: „Do budoucnosti jaderných zbraní viděl dál než kdokoli jiný.“
Odmítl se zapojit do vývoje vodíkové bomby, což bylo hodnoceno jako velezrada. Spolu s důkazy o jeho minulých komunistických kontaktech i s podezřením, že se podílel na atomové špionáži ve prospěch SSSR, ho to přivedlo před vyšetřovací komisi.
V roce 1954 byl zbaven bezpečnostní prověrky i vlivných funkcí, rehabilitoval ho až prezident Kennedy.
