V létě 1945 Alexander Fleming navštívil americkou firmu Pfizer and Co., tehdy největšího výrobce penicilinu na světě. Když zavítal do laboratoří, nad čistotou stolů a nástrojů zavtipkoval: „Kdybych byl pracoval v takových podmínkách, nikdy bych byl na penicilin nepřišel.“
Pořádkumilovnost k Flemingovým silným vlastnostem opravdu nepatřila. Na jeho stole se hromadily věci včetně krabiček cigaret, ale hlavně početné Petriho misky s kulturami, které si ponechával déle, než kolegové považovali za normální.
Nakonec je sice zlikvidoval, ale dřív si je dobře prohlédl. Takhle v září 1928 po návratu z dovolené nahlédl do jedné ze starých misek s agarovou půdou, na které v rámci bakteriologických pokusů kultivoval stafylokoky.
Fotogalerie |
Sundal víko a jakousi plíseň rostoucí pod ním nejdřív okomentoval: „Ze vzduchu tam všelicos napadá.“ Pak nevzrušeně dodal: „Toto je zvláštní.“
Plíseň očividně stafylokoky hubila – kolonie mikrobů se místo žluté hmoty začaly podobat kapkám rosy. Plíseň, drobounká houba, byla identifikována jako člen rodu penicillium.
Štěstí přeje připraveným
Tato klasická věta, přičítaná Louisi Pasteurovi, slušela Flemingovi jako ulitá. Zárodky penicillia možná do laboratoře vlétly oknem z Praed Street a na agaru se usadily náhodou, ale tehdy už sedmačtyřicetiletý Fleming byl zvyklý být ve střehu.
„Nezanedbávejte nikdy zvláštní, podivuhodné úkazy nebo jevy,“ tvrdil. „Bývá to často planý poplach, ale může to být i důležitá pravda.“
Plíseň produkující penicilin
Tím heslem se řídil celý vědecký život, spojený s londýnskou nemocnicí Saint Mary’́s. Tamní lékařskou fakultu sice vystudoval s cílem stát se chirurgem, ale nakonec se dal svést k bakteriologii a v roce 1906 nastoupil do nemocniční laboratoře, tehdy soustředěné na boj proti infekcím.
Do týmu doktora Wrighta a jeho výzkumu očkování se zapojil rychle a úspěšně. Během první světové války byl s profesorovým týmem vyslán jako lékař do Francie, kde mu léčení raněných vojáků nabídlo další znalosti, jak zápas s mikroby posunout.
Po návratu do Saint Mary’s ve výzkumech pokračoval. Pak přišla první z jeho objevitelských „šťastných náhod“. V roce 1922 do Petriho misky nanesl doprostřed agaru pás svého rýmového hlenu a po čase i nad touto miskou pronesl své: „Toto je zajímavé.“
Hlen ve svém bezprostředním okolí umrtvoval mikroby zřejmě zanesené z ulice. Stručně řečeno, Fleming tak objevil enzym nazvaný lyzozom.
Přesto se prokázalo, že pro boj s choroboplodnými zárodky to stále není ona účinná látka, jakou Fleming hledal. Když pak v září 1928 objevil ve zplesnivělé misce penicillium, rychle vytušil, že je konečně na dobré cestě. Čekal na to roky, byl připravený.
Dlouhý start
Tři otazníky
|
Objevená látka svou účinnost potvrdila, ale ještě uběhly roky, než došlo k praktickému a hlavně širšímu použití. Získat penicilin (jak ho Fleming nazval) v lékařsky náležité formě nebylo jednoduché. V prvotním stadiu byl jeho roztok mimo jiné příliš nestálý a rychle pozbýval účinnosti a také ho bylo třeba izolovat čistý. Což už byl úkol pro jiné profese.
„Jsem bakteriolog, nikoli chemik,“ říkal Fleming. Nakonec až v roce 1940 uspěli v Oxfordu chemik Ernst Chain a biochemik Howard Florey. Ve válkou soužené Británii se na výrobu nenašly peníze, ale ujaly se jí americké farmaceutické firmy a už v roce 1943 „zázračný lék“ pomáhal raněným a infekcemi napadeným vojákům.
Krátce po konci druhé světové války, v říjnu 1945, penicilin přinesl Flemingovi, Chainovi a Floreyovi Nobelovu cenu.
