Považovat osud ctihodného císařova ministra Cchaj Luna za vyloženě šťastný se dá zpětně asi jen těžko. Předně šlo o eunucha, což s sebou vedle možných kariérních výhod přinášelo i pochopitelné překážky do praktického života. Ale hlavně: pletichy kolem dvora dynastie Chan byly v jeho době natolik drásavé, až ho dohnaly k sebevraždě.
Ještě předtím však Cchaj stačil udělat něco, čím své jméno povýšil na nesmrtelné. Vynalezl papír. Nebo přinejmenším něco, co se dá považovat za papírového pradědečka.
Čínské tajemství
Ne že by se o to lidé nepokoušeli už dávno před ním. Ve 3. tisíciletí před naším letopočtem třeba Cchajovi krajané experimentovali s výrobou zvláštní hmoty z konopí, lněných a hedvábných hadrů. Jinde se postupně prosazoval pergamen a papyrus. Pořád tomu ovšem něco chybělo.
Zmíněný ministr z provincie Hunan si dosavadní nedostatky naplno uvědomil roku 105, kdy měl v knihovně mezi těžkými destičkami najít jakýsi záznam. Tak ho to vysílilo, až si pomyslel: Opravdu nemůžeme psát na něco, co je lehčí, skladnější, levnější?
Hned na tom začal pracovat. A když císaři zanedlouho představoval novinku z macerované kůry stromů, konopí, látek a zbytků rybářských sítí, definitivně se proměnil v jednoho z nejdůležitějších koumáků historie.
Že jde o velmi významný vynález ostatně rychle pochopil i panovník – Číňané si tajemství výroby papíru bedlivě střežili až do 7. století, kdy jej přes všechna opatření přebrali i Korejci a Japonci. O 100 let později ho z válečných zajatců vytloukli Arabové, novinka se přes Hedvábnou stezku rozšířila i do dalších koutů planety.
Nešlo to tedy zas tak rychle. V Evropě se první papír podle všeho vyrobil až ve století dvanáctém, patrně ve Španělsku. Na českém území papírny vyrostly ještě mnohem později. První doložená zmínka pochází z roku 1499, kdy král Vladislav Jagellonský povoluje výrobu opatu cisterciáckého kláštera na Zbraslavi.
Papír má v Číně obrovskou tradici. Dělají se z něj typické vějíře, slunečníky, lampiony, draci i loutky...
Marné pokusy
Samotná papírová revoluce pochopitelně neskončila spolu se Cchaj Lunem. Jeho nápad zásadně inovoval už ministrův žák Cuo Po, výrobní postupy se měnily i v dalších stoletích.
Tři otazníky
|
Mnohdy šlo o pokusy marné, jako když se koketovalo s použitím vosích hnízd, chmele, šišek. Jindy docházelo k užitečným posunům. Za tím klíčovým stál v polovině 19. století německý mechanik Friedrich Gottleb Keller – při obrušování dřeva na pískovcovém brusu mu pod rukama vznikla kaše, kterou následně smíchal s vlákny z hadrů.
Že byla sázka na dřevo správnou cestou, to poznal hned, jakmile se z jeho papíru začal dělat úspěšný časopis. Přesto to ještě nebyl poslední krok. Až další práce vynálezců Tilghmana, Dahla a Fenertyho posunula lidstvo k modernějšímu a efektivnímu využívání buničiny. Tedy i k papíru, jaký možná právě teď držíte v rukou.
