Platí o něm totéž co o mnoha jiných vynálezech: ne snad, že kdosi jednoho dne vstal a veden okamžitým nápadem sestrojil motor do podoby, která nám slouží dnes. Rodil se v mnoha postupných krocích, na niti jeho historie je navlečeno mnoho jmen.
Mezi těmi zásadními rozhodně nesmí chybět Francouz belgického původu Jean Joseph Etienne Lenoir. Původně měl jiný cíl: stát se emailérem a dekoratérem, na což si v Paříži vydělával jako číšník. Jeho první patent se týkal bílého emailu. Ale jak už bylo pro vynálezce v 19. století typické, Lenoirovy další početné patenty se pohybovaly od hnětacího stroje přes galvanizaci až k železniční signalizaci.
Patent na výbušný motor, v němž elektrická jiskra zažehovala svítiplyn, ten hnal píst válcem a pohyb se pomocí tyčového mechanismu přenášel dál, získal v roce 1859.
Dokonce jako první si pohrával s pokusy nahradit plyn lehce odpařitelným kapalným palivem, údajně vodíkem.
Své vůbec první komerčně využitelné motory začal nejen vyrábět a vybavovat jimi dílny, ale dokonce jimi osadil vozidla. V roce 1863 podnikl na otočku jízdu z Paříže do předměstí Joinville de Pont a osmnáctikilometrovou trasu zvládl za tři hodiny. Jedno z oněch vozidel se prý na přání cara Alexandra II. dostalo do Ruska, ale kde a jak skončilo, není známo.
Ottův motor
Lenoirův vynález představoval velký krok vpřed, jeho užitečnost však snižovala zejména vysoká spotřeba paliva kontrastující s malou účinností. Jenže to už ke slovu přicházel další muž: německý vynálezce Nicolaus Otto.
Inspirovaný Lenoirovým motorem, jehož plány si koupil, pracoval na vlastním, a to dost dlouho. Dokonce za tím účelem založil v roce 1864 s majetným Eugenem Langenem první továrnu na světě na výrobu motorů. Časem se zaměřili především na čtyřtaktní motor, jeho princip je právě Ottovým vynálezem.
Jednoválcovou verzi představili v roce 1867 na pařížské světové výstavě, kde získala zlatou medaili. Motor začali sériově vyrábět, přesto na něm Otto pracoval dál a v roce 1877 si vylepšený model dal patentovat. Ležatý čtyřdobý, vodou chlazený motor na svítiplyn se v podstatě stal základem pro stavbu pozdějších spalovacích motorů. Jejich princip se dodnes zve „Ottův motor“.
Nicolaus Otto
Dědečkovy hodiny
V roce 1872 se v Ottově týmu objevil technicky nadaný Gottlieb Daimler, jenže ti dva si časem nesedli. Proti Ottovi, který tehdy ještě sázel na těžký, až čtyřmetrový motor, určený tak pro statické použití, Daimler chtěl sestrojit menší a lehčí verzi, která by se dala montovat do vozidel.
Tři otazníky
|
Nakonec se po deseti letech rozešli ve zlém a Daimler s kolegou Maybachem začali svůj sen naplňovat v zahradním domku u Daimlerovy vily.
Malý, lehký, vzduchem chlazený čtyřtaktní jednoválec, přezdívaný dědečkovy hodiny, místo plynu už využívající benzin, dostal patentové razítko v roce 1885. Ještě téhož roku ho Daimler namontoval na dřevěné kolo, s nímž jeho synkové bez problému ujeli první kilometry.
Rok nato motorem vybavil kočár a zrodil se první čtyřkolový „automobil“ na světě. Jméno Daimler se definitivně usadilo v příběhu motorismu.
Téměř současně vyvíjel čtyřdobý motor poháněný lehkým benzinem i Karl Benz a také on jím osadil vůz, patent získal v roce 1886. Historka, jak s jeho tříkolovým automobilem na první jízdu odvážně vyrazila paní Benzová, je dobře známa.
