Najednou ho napadlo: toto může být můj konec. Alexej Leonov se 18. března 1965 stal prvním člověkem, který v kosmu vystoupil do volného prostoru. Ve vakuu strávil 23 minut a 41 sekund, během té doby mu hned několikrát hrozilo velké nebezpečí.
To vůbec nejhorší až na samém konci, když se chtěl vrátit do kabiny lodi Voschod 2 ke kamarádovi Pavlu Běljajevovi. Při pobytu venku se totiž Leonovovi nafoukl skafandr, a tak se nemohl protlačit otvorem do přechodové komory.
Z výstupu byl strašlivě vyčerpaný, pulz měl 143 za minutu. Přestože to bylo nesmírně riskantní, pokusil se o snížení tlaku ve skafandru. Věděl přitom moc dobře, že pokud to nevyjde, jiné pomoci se nedočká.
Superman Leonov
Dramatická akce se naštěstí zdařila, musel se však do komory navzdory výcviku nasoukat hlavou napřed. Tím si zadělal na další problém. Komora byla široká 120 centimetrů, jeho téměř nepoddajný skafandr měl něco pod dva metry. Sovětský kosmonaut se přitom musel za každou cenu otočit, aby pečlivě zajistil vnější uzávěr Voschodu.
V časové tísni před vplutím do zemského stínu to s vypětím všech sil svedl. Neuvěřitelné. Když dosedl vedle Běljajeva, byl úplně vyždímaný. Během té chvíle shodil šest kilogramů.
Jenže Leonov nikdy nebyl bolestínek. Tátu mu zavřeli do vězení během stalinských čistek, s mámou skončili bez prostředků na ulici. Jako jinošský pilot se vypracoval mezi sovětská stíhací esa.
Tři otazníky
|
Blýskl se přistáním s porouchaným migem, z něhož se měl podle instrukcí katapultovat, nechtěl však ohrozit životy lidí ve městě pod sebou. Přežil autonehodu, kdy se v autě po smyku potopil do ledem pokrytého jezera - ze studené vody zachránil vedle manželky i svého šoféra.
Ve srovnání s dalšími adepty na vesmírné cesty vyčníval fyzickou kondicí, silou, bystrostí i věčně pozitivní náladou. Všechno z toho při letu Voschodu 2 přišlo vhod.
Výstup do volného prostoru byl pro odborníky velkou neznámou. Normální smrtelník nikdy úplně nepochopí, jak moc je to namáhavé.
A nedocenil to zkraje ani kosmonautův otec, když o Alexejově kousku poprvé slyšel z rozhlasu: „Jak to, že neplní své úkoly jako všichni před ním uvnitř lodi? Proč se chová jako mladistvý delikvent?“
Čekání v divočině
Leonov na laně visel pět metrů od lodi, těžko si představit osamělejší situaci. Vnímal absolutní ticho. Tlukot vlastního srdce. Zrychlený dech. Někde hluboko pod ním se do pestrých barev rýsovala Evropa, jinak byl všude kolem pouze pustý vesmír.
Už jen dostat se zpátky k lodi dalo tělu ve stavu beztíže zabrat. K tomu trable s orientací, koordinací pohybů. A taky všechno to, co jsme už zmínili. Pokud by se Leonov dostal do situace, z níž by nebylo záchrany, Běljajev měl jasný rozkaz: vrátit se aspoň v jednom. „To bych ale nikdy neudělal. Bez Aljoši bych nikdy neodletěl,“ tvrdil později.
Než přistáli v zasněženém lese na Uralu, ještě si museli poradit s několika rébusy. I dost kritickými, to když do kabiny začalo vnikat víc kyslíku, než je třeba. Tehdy jim pomohla náhoda - Leonov usnul, ve spánku zavadil o přepínač, jímž shodou okolností přiklopil klíčový uzávěr. Po dosednutí na zemském povrchu pak museli v promrzlé sibiřské divočině čekat další den na vysvobození. Až poté následovala velká sláva.
Leonov nikdy nedosáhl celosvětového věhlasu svého dobrého přítele Gagarina. A přece patří k hlavním figurám dobývání vesmíru.
