Donald Trump i Hillary Clintonová získali prakticky shodné množství hlasů v prezidentských volbách. Ať už jste fandili vítězi, nebo poražené, zřejmě je pro vás téměř nepředstavitelné:
- Jak mohl někdo volit tu sedmilhářku, která ohrozila státní tajemství?
Nebo:
- Jak mohl někdo dát hlas tomu buranovi, sexistovi a xenofobovi?
Možná vás překvapuje, jak může mít někdo na stejnou situaci tak rozdílné pohledy. Objevuje se pochopitelně řada pokusů, které mají tuto propast vysvětlit: venkov versus město, bohatí versus chudí, muži versus ženy, vzdělaní versus nevzdělaní, mladí versus staří... Žádná z těchto hypotéz ale nenabízí dokonalé vysvětlení toho, jak odlišné byly světy obou voličských táborů. K dokreslení je proto užitečné podívat se, jak se liší to, co oba tyto tábory (řekněme konzervativci a liberálové) čtou, sledují a sdílejí na internetu.
Oddělené zdroje zpráv, oddělené světy
České bublinyLidovky.cz připravily podobný projekt pro české prostředí, včetně porovnání mainstreamových a „antisystémových“ stran. |
Díky práci vědců z Facebooku a interaktivní stránce Blue Feed, Red Feed připravené ve Wall Street Journal se můžete podívat, jaké zprávy vidí ve svém facebookovém proudu novinek „člověk z druhé strany“. Pokud jste spíše konzervativní, budete zřejmě rozpoznávat zprávy v pravém (červeném) sloupečku, pokud liberální, budou vám povědomé zprávy v tom levém (modrém).
Vlevo: Trump dostal jen 27 % hlasů; Vpravo: I když Trump nebyl váš oblíbený kandidát, můžete si alespoň užít, že Clintonová opět prohrála.
Tento projekt je dobrou ukázkou výrazné polarizace názorů ve společnosti. V „ultra-liberálním mediálním světě“ se například teď po volbách probírá, proč je třeba protestovat proti Trumpovi a jak mohou volitelé ještě zvrátit výsledky voleb (což je extrémně nepravděpodobné). V „ultra-konzervativních alt-médiích“ jsou zase právě teď populární zprávy o nesmyslných protestech „rozmazlených dětí“ proti Trumpovi nebo upozorňuje na to, že Clintonovou volili lidé v oblastech s vyšším zločinem (což je mimochodem hoax).
Podívejte se schválně sami na aktuální výpis článků „z obou strany barikády“. Můžete si vybrat z příspěvků na téma Prezident Trump, Hillary Clintonová, Donald Trump, Barack Obama, střelné zbraně, potraty, Islámský stát nebo prezidentské debaty.
Ukázky odlišného pohledu na svět zleva a zprava |
Projekt ukazující „modré a červené pohledy na politiku“ běží už od května 2016. Liberální a konzervativní newsfeed je sestavován automaticky na základě půlroční analýzy zdrojů náhodně vybraných 10,2 milionu Američanů, kteří se sami na Facebooku označili za příznivce nějakého politického proudu. Výsledkem je seznam stovek „politicky vyhraněných“ stránek, které jsou výrazně častěji odkazovány jednou či druhou stranou. V interaktivní grafice se pak objevují každou hodinu nové příspěvky, které si získaly „výraznou podporu“, tedy alespoň sto sdílení v případě příspěvku a sto tisíc následovatelů v případě stránky. V grafice také nenajdete zprávy z většiny mainstreamových médií, protože takové zprávy byly sdílené oběma stranami.
„Když se díváte na svoje zdroje každý den, získáte pocit, že ostatní lidé vidí stejné zprávy, jako vy.“ |
„Velká část Američanů používá sociální sítě jako zdroj zpráv, respektive odkazů na zprávy,“ zdůvodňuje novinář WSJ John Keegan, proč se na projektu s vědci z Facebooku a Harvardu podílel. Na Facebooku si vybíráte své zdroje a Facebook vám navíc častěji ukazuje zprávy ze zdrojů, které se vám nebo lidem ve vašem okolí líbí. „Když se díváte na tyto zdroje každý den, můžete získat pocit, že všichni ostatní vidí to samé. A když se pak setkáte s názorem, který tomuto pohledu neodpovídá, může vás to zaskočit.“
Proč jsou světy liberálů a konzervativců tak vzdálené?
Keegan tak odkazuje na koncept „kognitivní bubliny“, kterou si kolem sebe lidé na Facebooku - a nejen tam - vytvářejí. Tento koncept ostatně navazuje na mnohem starší myšlenku „informačního filtrování“. Lidé podle odborníků cíleně vyhledávají informace, které podporují jejich pohled na svět, a uzavírají se před informacemi, které tento pohled ohrožují.
Potvrzující omylMáme tendenci věřit tomu, co potvrzuje náš názor, a naopak averzi vůči tomu, co našemu pohledu odporuje Tomuto omylu říkají psychologové a sociologové „confirmation bias“, tedy potvrzující omyl. (viz též: identity protective cognition, filter bubbles, echo chambers) |
Zjednodušeně řečeno: když nějaký článek podporuje váš pohled na věc, mnohem snáze jej přijmete jako pravdivý a budete jej sdílet dále. Naopak text, který je k vašemu pohledu nepřátelský, snáze odsoudíte a označíte jej za nerelevantní, nesmyslný nebo třeba radikální.
Emocionálně nabitá slova ve stranických zprávách (lhářka, buran...) dobře ukazují, jak snadné je vykreslit tu druhou stranu jako tu nepřátelskou, nebo minimálně nebezpečnou. Tato slova zároveň dobře fungují jako indikátory názoru přímo v titulku článku. Pokud se čtenář - ať už vědomě či podvědomě - snaží číst jen takové zprávy, které budou odpovídat jeho pohledu na věc, je logické, že se mu některá média snaží vyjít vstříc. Získají tak více čtenářů, více sdílení, více lajků, více reklam, více peněz. Zároveň se tím ale nadále umocňuje propast mezi oběma stranami a jejich rétorikou.
Demokraté se bojí republikánů, republikáni demokratů
Stejná událost je pak na obou stranách barikády interpretována a prezentována diametrálně odlišně. Na stejném videu podle některých „Obama dokázal, jak důležitá je svoboda projevu a zastal se Trumpova voliče“, zatímco podle jiných „Obama křičel na Trumpova voliče“. Podle některých Trump „naprosto nezvládl debatu“, zatímco podle jiných „ukázal Clintonové co proto“.
A čtenáři na obou stranách pak logicky získávají pocit, že „s tou druhou stranou je něco v nepořádku“. Americké výzkumy potvrzují, že mezi příznivci republikánů (též konzervativci) a demokratů (též liberálové) panuje dlouhodobé napětí, které se v poslední době nadále vyhrocuje. „Negativní pocity vůči té druhé straně jsou velmi silné napříč spektrem. V mnoha případech jsou negativní pocity vůči druhé straně silnější než pozitivní pocity vůči straně vlastní,“ podotýká Carroll Doherty z PewResearchCenter a její tým. „A tyto pocity se netýkají jen politiky, ale mají i osobní přesah.“
Rozdělená Amerika: Výzkum PewResearchCenter v roce 2016 ukázal, že republikáni a demokraté se svých „protivníků“ bojí, jsou na ně naštvaní a zažívají výraznou frustraci
Ještě hůře dopadli prezidentští kandidáti toho „opačného týmu“. Clintonová si v dubnu 2016, kdy průzkum probíhal, u „svých“ demokratů vysloužila hodnocení 73/100, zatímco u republikánů se propadla na 12/100. Trump zase u republikánů zaznamenal 60/100, zatímco u demokratů se propadl až na 11/100.
Rozšiřující se propast mezi republikány a demokraty (1994 - 2015) podle PewResearchCenter
Propast se navíc dlouhodobě zvětšuje. Zatímco ještě před dvanácti lety byli republikáni i demokraté v mnoha oblastech zajedno, a být „liberální republikán“ nebo „konzervativní demokrat“ nebylo nijak zvláštní, dnes je to téměř protimluv.
    Vizualizace politické blízkosti hlasování mezi republikány (červení) a demokraty (modří) v americké Sněmovně reprezentantů |
Polarizace tak paradoxně vede nejen k útokům na druhou stranu, ale i k „čistkám“ v rámci strany vlastní. Tento jev je zřejmě výsledkem dvou souběžně působících procesů: porovnávání se s ostatními v rámci skupiny a naslouchání stále novým argumentům, které ovšem pocházejí pouze z jedné strany. Kupříkladu v amerických „alternativních pravicových médiích“ se ujala zkratka „RINO“ (Republican in name only, tedy „republikán, který si tak jen říká“), která označuje „nepravé republikány“, ty, kteří zradili „ty pravé ideály strany“ a paktovali se s „nepřítelem“. V tak vyhrocené atmosféře je politická spolupráce velmi obtížná a prostor dostává rétorika, která dost dobře neumožňuje kompromisy.
Může za to Facebook?
Poté, co Donald Trump poněkud nečekaně vyhrál americké prezidentské volby, zesílila debata o tom, zda jde o selhání/vítězství toho či onoho. Sám Trump ostatně v rozhovoru pro CBS uvedl, že jemu osobně ve volbách pomohla nová média jako Facebook, Instagram, Twitter atd.: „Myslím, že mi to pomohlo vyhrát všechna ta klání, kde (moji soupeři) vynaložili na kampaň mnohem více peněz než já.“
Falešné zprávy na FacebookuFacebookové „ultrastranické“ stránky jsou pověstné články plnými polopravd a lží. Podle analýzy BuzzFeedu se falešné zprávy šířily na levicových (cca 19 %) i pravicových (cca 28 %) stránkách. Analýza vycházela z relativně velkého vzorku zpráv, ale malého vzorku médií. Dobře ovšem ukazuje, že falešné zprávy nejsou výsadou jen jedné strany. Některé falešné zprávy jsou výsledkem politické kampaně nebo propagandy. Jiné jsou v podstatě komerčním projektem. Třeba tato parta podnikavců v Makedonii zjistila, jak vydělat na falešných zprávách o politice. Založila stovky stránek, které produkují (převážně pravicové) falešné zprávy a vydělávají na reklamách nebo prodeji zboží. Facebook byl v minulosti obviněn z toho, že jeho „redaktoři“ ovlivňovali „Trending News“ (nikoli Newsfeed), v srpnu 2016 Facebook tuto funkci předal automatům. |
Mark Zuckerberg, zakladatel sociální sítě Facebook
Naopak Mark Zuckerberg, šéf Facebooku, vehementně odmítá, že by Facebook nějakým nežádoucím způsobem zasáhl do voleb: „Naším cílem je dát hlas každému. Po volbách se nás hodně lidí ptalo, jestli falešné zprávy přispěly k výsledku a jaká je naše zodpovědnost. Více než 99 % toho, co lidé sdílejí na Facebooku, jsou autentické věci. Jen velmi malá část jsou falešné zprávy a hoaxy. Navíc sdílení nepravdivých zpráv není výsadou jen jedné strany. Je velmi nepravděpodobné, že by tyto hoaxy změnily výsledek voleb.“
Zuckerberg také nesouhlasí s tím, že by Facebook uzavíral lidi do výše zmíněných bublin: „Náš výzkum (zřejmě myslel tento, pozn. red.) ukazuje, že na Facebooku jsou lidé vystaveni různorodějším zprávám než v tradičních médiích, jako jsou noviny nebo televize. I kdyby 90 % vašich známých volilo jednoho kandidáta, pořád je tam těch 10 % známých, jejichž příspěvky rovněž uvidíte.“
Tím se šéf Facebooku elegantně vyhnul otázce ohledně „polarizace“. Můžete mít totiž mezi svými kontakty oněch „deset procent“, ale díky chytrým algoritmům, které mají za úkol maximálně využít vaši těkavou pozornost, uvidíte jejich příspěvky spíše výjimečně.
Jak Facebook vybírá to, co vám ukáže? Podle toho, co zabere:
„Ano, informace, které píšeme, jsou falešné a zavádějící. Ale lidé na to klikají...“ |
Zuckerberg se také zatím dostatečně nevyjádřil k tomu, že Facebook pomáhá šířit falešné zprávy. Z jejich tvorby se mezitím stala doslova obchodní příležitost: „Ano, informace na našich blozích jsou špatné, falešné a zavádějící,“ přiznává makedonský student, který si vydělává publikováním „virálních“ zpráv o americké politice. „Ale zdůvodňujeme si to takto: pokud to donutí lidi, aby na to klikli, tak to použijeme.“
Stovky „clickbait“ stránek provozovaných zřejmě makedonskými studenty za účelem výdělku bez ohledu na pravdivost článků
Mezi jejich falešné zprávy patřily například titulky jako „Papež František zakázal katolíkům, aby volili Clintonovou“ (nepravda) nebo „Obama zavolal Trumpovi IHNED poté, co vyhrál volby - neuvěříte, co mu řekl“ (ta šokující odpověď je, že jej “pozval do Bílého domu“). Tyto a podobné zprávy mají na Facebooku tisíce i statisíce sdílení, takže lze předpokládat, že řada lidí brala minimálně na vědomí.
Dokážete na sociálních sítích poznat faktickou zprávu od falešné zprávy?
Příjemný luxus, který nás okrádá o kritické vnímání reality
Polarizace on-line zpráv samozřejmě není důsledkem jednoho jevu, v mnoha ohledech je naopak tato polarizace příčinou řady souvisejících jevů. Alternativní (například ultralevicová nebo ultrapravicová) média si potřebují vybudovat svou aktivní čtenářskou základnu v drsné konkurenci ostatních médií a polarizace je jedním ze způsobů, jak zaujmout vyhraněnou skupinu čtenářů. Tato závislost na vyhraněném čtenářstvu zároveň takovému médiu znemožňuje psát „střízlivé“ texty.
Co je to „clickbait“ Čti klikbejt, z anglického „návnada na kliknutí“; označuje články s lákavým, ale klamavým titulkem. Facebook slíbil, že takové titulky bude penalizovat. |
Virální potenciál nemá článek „Podrobná analýza Trumpova daňového plánu“, ale „Rasista Trump řekl něco, z čeho dostanete infarkt“. Článek s alarmistickým titulkem jako „Musíme zastavit skandální útok na našeho nově zvoleného prezidenta“ si rozkliknete spíš než „Co si odborníci na ústavní právo myslí o volebním systému USA“.
Jestli za polarizaci někdo může, pak jsme to my všichni. Nemyslíme teď jen „my novináři“, ale „my čtenáři“ (ostatně novináři jsou zároveň čtenáři). Za polarizaci jsme svým malým, poměrným dílem zodpovědní všichni, kdo se raději bavíme s lidmi, kteří s námi sdílejí náš názor, kteří nám „rozumí“, se kterými se nemusíme bát, že nějakým nečekaným a nepohodlným způsobem ohrozí náš pohled na svět. Pro náš mozek je extrémně nepohodlné vystoupit z ochranné bubliny, vyjít z jeskyně ozvěn a vystavit se protiargumentům ostatních.
Pro náš mozek je extrémně nepohodlné vystavit vlastní názory protichůdnému pohledu ostatních. |
Dělali jsme to tak vždycky, ale sociální sítě a další moderní způsoby komunikace nám to ještě usnadnily: „Pomocí nových technologií nejraději komunikujeme tak, abychom si upevnili názory, které už máme,“ řekl nám sociolog Zygmunt Bauman. „Bavíme se s lidmi, kteří s námi souhlasí, ne s těmi, kteří s námi argumentují nebo nás vyzývají ke změně. To rozhodně pomáhá našemu sebevědomí. Je to příjemný luxus, to uznávám. Vědět, že nebudete konfrontování s ničím, co by měnilo váš pohled na svět, je nesmírně konejšivé, zvláště v takto složitém světě. Výsledkem ale je, že ztrácíme kritické schopnosti. Ztrácíme schopnost poznávat, vyjednávat, argumentovat, přijímat změnu.“
Uzavíráme se do vlastní bubliny, ubezpečujeme se navzájem o stereotypních představách, místo abychom zjišťovali, jaká je realita |
Díky polarizaci a potvrzujícímu zkreslení sedíme v oddělených jeskyních a utvrzujeme se v tom, že jsme na správné straně. Jsme ochotni tolerovat, že naši jeskyni sdílíme s lidmi hlásajícími opravdu děsivě radikální věci. Těch druhých - nebo spíše naší představy o těch druhých - se totiž děsíme ještě více. Upevňujeme si svou představu o „hloupých voličích Trumpa“ nebo „líných voličích Clintonové“. Uzavíráme se do vlastní bubliny. Naší svobody vyhledávat informace využíváme k tomu, abychom vyhledali důkazy pro to, co už víme, nikoli pro to, abychom se dozvěděli, co říkají ostatní nebo jaká je realita.
Polarizace, které jsme svědky, je tedy z velké části naší vlastní chybou. Chybou tím závažnější, že tato polarizace poutá naši pozornost směrem k děsivým rozdílům, vytváří iluzi nedosažitelného dialogu a postupně tak ničí naši schopnost vidět svět takový, jaký je.
Aktualizace: Doplnili jsme citace a odkazy týkající se skupinové polarizace. Doplnili jsme odkazy a ilustrace. Doplnili jsme odkaz na českou analýzu.
