"Nemám z něj dobrý pocit, ale ona naopak vypadá schopně. Jenže víš, co se říká." Lidé se nerozhodují vždy racionálně. Zvláště v situacích, kdy je rozhodování komplexní, času na rozhodnutí málo a volby nejsou snadno srovnatelné, využívá lidský mozek různých mentálních zkratek. Ty umožňují lidem rozhodnout se rychleji a svému rozhodnutí důvěřovat, jako kdyby bylo podložené (tzv. zpětná racionalizace).
Aby se mozek neunavilNaše rozhodování není vždy racionální. Podívejte se, jaké "zkratky" váš mozek používá, aby se moc neunavil. Těmto zkratkám říkají psychologové a behaviorální ekonomové "heuristické mechanismy", "kognitivní zkreslení" nebo "rozhodovací omyly". |
Někdy je zkratkovitý reflex užitečný. Řidiči umožní ve zlomku vteřiny vyhodnotit, zda hrozí nebezpečí, a dupnout na brzdu dřív, než si "uvědomí", co dělá. V jiných situacích nás tyto zkratky vedou k nevědomě iracionálnímu jednání. Při výběru našich politických reprezentantů je to často ten druhý případ.
Představíme vám osm psychologických jevů, které se při výběru politických stran mohou projevit. Pracovně je nazýváme rozhodovacími omyly. Neznamená to, že by rozhodnutí bylo nutné "špatné" jen proto, že bylo ovlivněno nějakou zkratkou. Je však zajímavé, a často překvapivé, zkoumat své rozhodovací procesy. Třeba u sebe rozpoznáte některý z následujících "mozkových zkratů".
1. První dojem rozhoduje až v 70 procentech
Záleží vám na tom, co politik již dokázal, nebo se rozhodujete hlavně podle toho, jak vypadá na fotce? Málokdo by asi přiznal (dokonce ani sám sobě ), že dá na první dojem a rozhoduje se, kdo je "volitelný", už během první sekundy.
Potvrdil to roku 2005 výzkum Alexanera Todorova z Princentonské univerzity. Ten ukazoval dobrovolníkům tvář politika na obrazovce. Tvář přitom blikla na pouhý zlomek vteřiny (někdy jen 100 milisekund). Poté se ptal účastníků, jak hodnotí zobrazený obličej co do kompetence či sympatie. Výsledky byly celkem překvapivé. V až 70 procentech volebních soubojů tento okamžitý první dojem z tváře politika spolehlivě předpověděl výsledky voleb. Experiment byl zopakován i v roce 2010 (PDF), kde se Todorov a jeho kolegové pokusili přesně určit, které typy obličeje mají u voličů největší úspěch.
Sluší se podotknout, že tento typ rozhodovacího omylu je nejsilnější u voleb typu "přímá volba prezidenta", tedy tam, kde se lidé rozhodují především mezi konkrétními osobami. Svůj vliv má však i v tom, jak na nás působí kandidující strany. A strany na oplátku vystavují ty obličeje, které nalákají nejvíce voličů.
2. Potvrzující omyl: věřím těm, kdo se mnou souhlasí
Zajímavé je, že ani respondenti ve výše zmíněném průzkumu netuší, jak moc se podle prvního dojmu řídí. Své důvody pro konkrétní volbu později popisují mnohem komplexněji: mluví o volebním programu, názorové shodě apod. Ale netuší, že už od prvního momentu si vytvářejí návod, podle kterého budou interpretovat další informace. A dokonce se budou rozhodovat, které informace budou vyhledávat a brát v potaz.
Mozek je líný a měnit názor je velmi náročné. |
Potvrzovací zkreslení (anglicky confirmation bias) je jedním z nejlépe zdokumentovaných kognitivních jevů, které vedou ke zkreslenému vnímání reality. Jednoduše řečeno máme tendenci více důvěřovat těm informacím, které potvrzují to, co už si myslíme. Naopak informace, které jsou s naším přesvědčením v rozporu, podrobujeme skeptičtějšímu zkoumání, nebo je rovnou ignorujeme. Náš mozek je zkrátka tak trochu líný a měnit názor (byť na základě pádných argumentů) je velmi náročné psychologicky, emočně i kvůli nutnosti uznat svou chybu.
V kontextu politického rozhodování to třeba znamená, že stejnou větu slyšíte různě, podle toho, kdo ji říká. "Snížíme daně! " tak od své oblíbené strany vnímáte jako projev sociální solidarity. Tu stejnou větu, jenže z úst strany, které nefandíte, však cítíte jako ukázkovou fiskální nezodpovědnost a populismus. A vůbec vám to nepřijde divné.
Potvrzovací omyl působí postupně, dlouhodobě a přispívá mimo jiné i k názorové polarizaci (jak ukázal například tento průzkum). Je velmi těžké se tomu bránit a vyžaduje to cílevědomou analýzu vlastních rozhodnutí, úmyslné vystavování se názorům, se kterými nesouhlasíte a zdravou skepsi ke svému vlastnímu úsudku.
3. Nastolování agendy v médiích
Dokážou média ovlivnit, co si lidé myslí? To je složitá otázka a odpověď na ni se v průběhu 20. století měnila, částečně i s tím, jak se měnila pozice médií ve společnosti (více v našem předchozím článku). Jedna z populárních teorií například mluví o tom, že "média neurčují, co si myslíme, ale do značné míry určují, o čem budeme přemýšlet". Toto nastolování agendy je dobře zdokumentováno právě v politickém rozhodování. Lidé se zajímali o kandidáty právě z hledisek, která odpovídala v médiích probíraným tématům.
Média neurčují, co si myslíme, ale do značné míry určují, o čem budeme přemýšlet. |
V praxi to znamená, že pokud média věnují hodně prostoru ekonomice, také voliči se začnou zajímat o ekonomická témata. To třeba pomohlo v roce 2008 Baracku Obamovi, který byl v porovnání s protikandidátem McCainem obecně vnímán jako "ekonomicky schopný". Když se pak ekonomika stála tématem číslo jedna, vedlo to i k posílení Obamovy pozice.
Funkci "nastolování agendy v médiích" popsali Maxwell McCombs a Donald Shaw na amerických prezidentských volbách v roce 1968 (studie vyšla v roce 1972 v Public Opinion Quarterly). Jako vzorek jim posloužilo chování stovky respondentů v městě Chapel Hill.
To, jakou agendu média nastolí, ale také není úplně na nich. Řídí se tím, u čeho předpokládají čtenářský zájem, píšou o tom, co je nové, překvapivé, závažné, skandální nebo třeba dojemné. A ani média nejsou nastolování agendy imunní, a přebírají tak často agendu, kterou nastolila konkurence.
4. Váš mozek si klidně vytváří falešné vzpomínky
Jako kdyby nebylo dost na tom, že vnímáme informace selektivně díky potvrzujícímu zkreslení, ukazuje se, že i naše paměť je nespolehlivá. Náš mozek je ochoten selektivně zapomínat to, co nesedí do našeho současného přesvědčení.
Vytváříme si vzpomínky i na to, co se nestalo. |
A co víc, psychologové z Kalifornské univerzity ukázali že si vytváříme i vzpomínky na to, co se nestalo. Když výzkumníci ukázali pozvaným republikánům fotomontáž demokratického prezidenta, jak si třese rukou s íránským prezidentem (to se nikdy nestalo), dokázali si někteří republikáni vybavit, že fotku již viděli, a dokonce si "dovzpomínali", jak se cítili, když ji viděli poprvé. Stačilo, že fotka odpovídala tomu, čemu věřili. Demokratičtí voliči prokázali podobně zkreslení opačným směrem.
Jedna z falešných fotek ukazuje prezidenta Obamu, jak si potřásá rukou s prezidentem Íránu. Lidé, kteří Obamovi politicky nefandí, fotku často považovali za skutečnou a dokonce si "pamatovali", kdy ji poprvé viděli a co přitom prožívali.
Doslova tak platí, že voliči různých stran si vytvářejí vlastní verze vzpomínek, kterým pak věří. Konstruujeme si svou vlastní realitu, a vzápětí zapomínáme, že jde o naše vlastní konstrukce.
5. Co si pamatujeme, to existuje
Trable s pamětí jsou obzvláště destruktivní pro naši schopnost vnímat skutečnou důležitost a význam různých zpráv. Vezměme si jednoduchou otázku: jaká je současná situace na trhu práce?
Něco takového změří celkem dobře řada statistik. Jenže tak náš mozek nefunguje. Náš mozek nepracuje s procenty, ale s příběhy, střípky informací a obrazy, které si umí okamžitě vybavit. A proto je náš dojem ovlivněn (přibližně v tomto pořadí):
- tím, jak jsme na tom s prací my
- jak je na tom se zaměstnáním naše rodina a kruh nejbližších
- jestli si umíme vybavit případ někoho, kdo byl vyhozen z práce
- jestli čteme hodně informací o špatné situaci na trhu práce
Ne že by tato pozorování neměla vztah ke stavu zaměstnanosti v Česku. Jenže ten vztah je "vychýlený" (anglicky biased) směrem k vám a vašemu okolí, k vašim zájmům a k řadě velmi náhodných skutečnosti. Naše intuitivní představa o tom, co se děje, může být velmi vzdálena realitě. Samozřejmě si můžete definovat jedinou pravou realitu jako svět, který vnímáte, ale i to je krok, který byste si měli rozmyslet. Solipsisté bývají velmi osamělí.
6. Jsou výjimeční lidé výjimeční ve všech ohledech?
Jsou krásní lidé také schopnější, než ti méně atraktivní? Takový závěr je nepodložený, přesto jej všichni čas od času děláme. Říká se mu haló efekt, podle jakési svatozáře, která za některých okolností obestírá zářivě objekty. Psychologové a behaviorální ekonomové pod tímto pojmem rozumí náš intuitivní předpoklad, že člověk, který vyniká v jedné oblasti, bude automaticky schopnější i v jiné oblasti.
Schopný lékař, obchodník, herec nebo právník automaticky nemusí být stejně úspěšný i v politice. |
To může samozřejmě za určitých okolností platit, tedy pokud úspěch v obou těchto oblastech vyžaduje podobné schopnosti a dovednosti. Dobrý herec se například může stát dobrým obchodníkem, protože obě tato povolání vyžadují schopnost přirozené a hbité práce s výrazovými prostředky. Psycholog může být dobrým policejním vyjednavačem pro své schopnosti naslouchat a vést.
Jenže haló efekt způsobuje, že náš mozek nám radí důvěřovat výjimečným jedincům nepoměrně více i ve zcela nesouvisejících oblastech. A to se projevuje i v politické kampani, kdy někteří kandidáti prezentují své úspěchy v jedné oblasti a doufají, že se tento úspěch odrazí v tom, jakou důvěru jim dají voliči pro pozici poslance. Ale to, že je někdo schopný lékař, obchodník, herec nebo právník automaticky neznamená, že bude stejně úspěšný i v politice. Nějaká korelace tam být může, ale je dobré o ní přímo přemýšlet a nenechat toto rozhodnutí na pomysleném mozkovém autopilotovi.
7. Neschopnost budoucího plánování
Kdybychom si představili, že vedle nás sedí naše vlastní já, jen o dvacet let starší, jak by takový rozhovor probíhal? Je pro vás těžké si to představit? Není divu. Lidé obecně nejsou moc dobří v předpovědích, jak současná rozhodnutí ovlivní jejich budoucnost. Psycholog Phillip Zimbardo mluví o časových perspektivách jako o významném faktoru, který určuje, jakým způsobem se rozhodujeme, a dokonce jak vnímáme realitu.
Lidé obecně nejsou moc dobří v předpovědích, jak současná rozhodnutí ovlivní jejich budoucnost. |
Náš mozek se s neschopností plánování vypořádá po svém. Podle toho, jaká časová perspektiva je vám vlastní, budete nevědomě tíhnout k rychlému užitku, nebo naopak až iracionálně odkládat užitek ve prospěch dalších generací.
V kontextu politické volby to znamená, že můžeme preferovat krátkodobé řešení na úkor řešení dlouhodobého. A to i kdyby nám za to naše budoucí já za dvacet let pořádně vyčinilo. Ostatně, vzhledem k naší selektivní paměti, si to možná ani nebudete pamatovat.
8. Iluze skupinové shody
Výsledky prezidentských voleb ČR 2013
Možná jste to zažili během letošních prezidentských voleb. Všichni vaši přátelé volili toho vašeho kandidáta. Neznali jste vlastně skoro nikoho, kdo volil toho druhého. Tak jak je možné, že byly výsledky relativně těsné?
Svoji roli pochopitelně hrají již zmíněné omyly. Díky potvrzujícímu zkreslení věnujete více pozornosti těm, kdo s vámi souhlasí. Také jste mohli cíleně zapomenout, že někdo z vašich přátel projevil opačnou preferenci než vy.
Významnou úlohu však má další kognitivní omyl: zkreslení na základě skupiny (in-group bias). Díky němu si skupina udržuje určitou celistvost a různými, i nenápadnými procesy umlčuje ty, kdo jdou proti převládajícímu názoru ve skupině. Přičtěme k tomu i fakt, že v době síťové komunikace je jednoduché dostat se do názorové bubliny (více v našem článku o facebookových manipulacích) a k tendenci lidí přehánět pocit, že s nimi jejich okolí souhlasí (tzv. efekt falešného konsenzu).
Myslíte si, že vy jste výjimka? To si ostatní myslí také
Když člověk čte o těchto kognitivních omylech, nutně jej napadá, že on je přece vůči podobným zkratkovitým závěrům imunní. Ano, i to je jeden z častých a hojně zdokumentovaných kognitivních omylů. Máme pocit, že naše rozhodování je racionální, ale ve skutečnosti nás mozek podvádí při každé příležitosti, kterou mu dáme. A nemůžeme mu to mít za zlé. Dělá jen svou práci a chrání nás před přetížením.
Je tedy vůbec možné se racionálně rozhodovat? Zřejmě ano, alespoň do jisté míry a tam, kde se na to soustředíte. Nemá cenu snažit se za každou cenu vyhýbat intuici v každodenním rozhodování a pečlivě analyzovat, jaké vlivy působí na vaši interpretaci vzpomínek. U voleb, které jsou jen jednou za dlouhý čas, ovšem takové úsilí možná má smysl.
A nebojte se, pokud se stejně rozhodnete špatně, je tady celá řada kognitivních omylů, které vám pomohou na to zapomenout.
