Už od dětství byl nadaný, hloubavý a inteligentní. Po skončení základní školy se vyučil zedníkem. Nejdřív pracoval jako zemědělský dělník u hraběte Jozefa Pálffyho, potom byl zedníkem, lesním a příležitostným dělníkem ve Smolenicích a okolí. Jako zedník dosáhl pozoruhodných výsledků při stavbě smolenického zámku, kde precizně a odborně vystavěl komíny.
Štefan Banič, slovenský konstruktér a vynálezce.
V roce 1907 se vystěhoval do Spojených států amerických. Zde hledal obživu jako zemědělský dělník a havíř. V roce 1912 se stal svědkem tragické letecké nehody, která jím velmi otřásla. A protože měl technické nadání, začal přemýšlet, jak by mohl pomoct ohroženým letcům opustit neovladatelný stroj.
Výsledkem jeho úvah byla padáková konstrukce, kterou s pomocí přátel postupně zhotovil ve velmi improvizovaných podmínkách ve sklepě domu Greenville, kde bydlel.
V roce 1913 ji v prototypu předložil americkým úřadům k posouzení. Princip spočíval v teleskopické konstrukci deštníkového typu, která nesla látkové krytí. Padák se upevňoval pomocí popruhů na tělo letce v hrudní části pod rameny. Štefan Banič padák v roce 1914 osobně vyzkoušel před zástupci patentového úřadu, letectva Spojených států a před zraky stovek diváků. Ve Washingtonu D.C. skočil ze střechy patnáctipatrové budovy.
Ve svém deníku Banič na skok vzpomíná takto: „Když jsem měl padák připravený, klidně jsem skočil. V okamžiku, kdy jsem cítil, že padám, zatáhl jsem za uvolňovač a struny jako blesk rozvinuly plochu padáku do formy deštníku a já jsem se pomalu snášel k zemi.“
Kresba na patentu na padák Štefana Baniče (1914)
Druhý, též úspěšný seskok absolvoval z vojenského letadla Forman z výšky 600 metrů. Už deset dní po druhém seskoku, 25. srpna 1914, vydal Americký patentový úřad ve Washingtonu D.C. na Baničův padák patent č. 1 108 484. Patentový spis obsahuje přesný opis konstrukce a její výkresovou dokumentaci. Baničův padák měl určité přednosti, především v hmotnosti a pohotovosti využití, i před Berryho padákem.
Baniš se stal populárním a těšil se zájmu veřejnosti, tisku a leteckých odborníků. Přijali ho i za čestného člena The American Society for Promotion of Aviation (Americká společnost pro podporu letectví). I když Baničovu padáku v celosvětovém měřítku nepatří prvenství, jeho objevitelské úsilí má nemalý význam a navždy se zapsal do světových dějin vzniku a vývoje leteckého padáku.
V roce 1920 se Štefan Banič vrátil na Slovensko. Již se nevěnoval vynalézání, i když z USA dostával mnohé nabídky. Až do smrti zůstal věrný svému zednickému řemeslu. V roce 1929 se Baničovo jméno znovu objevilo na veřejnosti, když spolu se synem Jánem, sourozenci Vajsáblovcovými a Valovcovými objevil krápníkovou jeskyni Driny u Smolenic.
Během života se mu za jeho velký vynález, kterým proslavil svůj národ v USA, nedostalo v jeho rodišti veřejného uznání. Ivan Rumanovský v závěru knihy Tichý Ikaros konstatuje: „Pracoval pro záchranu lidí odkázaných na jeho vynález. Proto svůj vynález dořešil, sám ho před komisí vyzkoušel a odměnu, která mu za to příslušela, odmítl. Banič svůj vynález vymyslel pro záchranu lidských životů a ne pro peníze. Chudý odešel do Ameriky, chudý se vrátil, chudý zemřel. Navzdory tomu, že žil plodným a bohatým životem.“
Pamětní deska vynálezce padáku Štefan Baniče
Baničův vynález byl na Slovensku zveřejněný až v roce 1942 v časopise Slovenská křídla. V roce 1968 byl na jeho hrobě postavený památník a v roce 1970 odhalili na jeho rodném domě pamětní desku. Na letišti M. R. Štefánika v Bratislavě mu postavili pomník (autor V. Môťovský), který svým tvarem připomíná rozevřený vynálezcův padák.
Článek je převzatý z československého knižního projektu Dějiny sebevědomí a byl redakčně upraven.
