Marie Krupičková
V prvním díle věnujícím se prvorepublikovým aviatičkám jsme si představili vůbec první dvě pilotky v Československu – Anežku „Agnes“ Formánkovou a Elišku Hartmannovou, provdanou Hamšíkovou.
Další z žen, která se zapsala do historie československého letectví, je nepochybně Marie Krupičková. Ačkoliv byla aktivní pilotkou, je známá především kvůli svým seskokům padákem. Stala se totiž vůbec první ženou v Československou, která z letadla vyskočila, tedy první parašutiskou. Ačkoliv o parašutismu jako sportu se tehdy mluvit nedalo.
Létání jí učarovalo již v mládí. „Božský pocit prvého letu v letadle jsem okusila v 17 letech. Bylo to můj první let do Brna. Tento můj první let roznítil ještě více moji lásku a nadšení k letectví. Byla jsem tak nadšena, že jsem se chtěla učiti říditi letadlo,“ vzpomínala později Krupičková.
„Jenže vyskytly se překážky, které se doposud neodstranily. Nenechala jsem se prvním nezdarem zmásti, nýbrž hleděla jsem si najíti jinou cestu k létání. Odhodlala jsem se k seskoku čsl. padákem systému Pak,“ pokračovala.
Krupičková se obrátila přímo na konstruktéra kpt. Jana Popeláka, který jí zapůjčení padáku přislíbil. Nastalo však dvouleté byrokratické martyrium, přece jen seskoky na padácích nebyly v té době běžné. V září 1930 dostala konečně povolení k neveřejnému seskoku. „Moje radost byla velká. Přišla jsem skládati padák, který jsem musila pod přísným dozorem několikrát sama složit. Padák jsem se během několika hodin naučila velmi pozorně a bezvadně skládat,“ popisovala v článku v dobovém Letci, měsíčníku věnovanému popularizování letectví.
Alois Vrecl
Ovšem před samotným seskokem byla potřeba ještě instruktáž. Zástupci firmy Pak Krupičkovou odkázali na Aloise Vrecla. „K nejlepšímu čsl. skokanu, který má již za sebou několik desítek seskoků. Byl překvapen, když uslyšel moji žádost. Byl nadmíru laskav a dal mi všechny instrukce týkající se seskoku padákem,“ sdělila. Kromě toho, že byl propagátorem padákových skoků, byl také armádním letcem a jen jedním ze dvou československých letců, kteří coby piloti létali v obou světových válkách (druhým byl Bohumil Landa, který byl dokonce jediným pilotem, jenž si připsal operační lety v první i druhé světové válce, při pátém, 16. října 1940, padl jako příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF nad Nizozemskem, pozn. red.).
Den prvního seskoku Marie Krupičkové byl naplánován na sobotu 20. září 1930 na borském letišti v Plzni, kvůli dešti byl však odložen až na neděli.
„Počasí se mi nijak nelíbilo, neboť byl silný vítr. Však nechtěl jsem více odkládati. Na letiště jsem se dostavila po 8. hod. ranní. Letadlo, s kterého jsem se rozhodla skočiti, bylo již připraveno ku startu. Pan pilot Šedivec mi přicházel mlčky vstříc a na můj dotaz, zdali poletíme, odpověděl, že je mu to jedno, ale že to bude s námi hodně házet. Rychle jsem odběhla převléci se do leteckého oděvu, pak jsem si ještě rychle kontrolovala padák. Mezitím p. pilot Z. A. Šedivec zkoušel motor. S nikým neloučíc, vsedla jsem v naprostém klidu do letadla. V posledním okamžiku jsem si uvědomila, že musím sděliti adresu svých rodičů, aby jim mohla býti podána zpráva v případě nehody,“ líčila Krupičková.
Marie Krupičková před prvním seskokem, zády je pilot letounu, z něhož seskočila, Vavřinec Šedivec.
Nutno podotknout, že ačkoliv padáky byly známy od konce 18. století, skoky z letadla stále byly jakousi popelkou letectví a nelze je v žádném případě srovnávat s dnešními seskoky. Navíc většinou se skákalo na tzv. americký způsob, což znamenalo, že skokan musel po vystoupání letounu do potřebné výšky vystoupit z letadla na křídlo a teprve poté provést seskok.
Více to však popsala Marie Krupičková ve své výpovědi v Letci: „Konečně jsme se odlepili od země. Dvakráte jsme obletěli letiště a již jsem měli 400 m. Seděla jsem nehybně, pozorujíc pilota, až mi bude kynout. Těch několik minut, co jsme letěli, se mi zdálo věčností. Myslela jsem si, že se pilot obává mi dáti znamení k seskoku. Vtom však se pan Šedivec obrací, pozorně se na mne dívá a – kyne. Neváhajíc ani tisícinu vteřiny, chopila jsem se oběma rukama, vší silou, vzpěr a pozorně jsem vystupovala z letadla na stupačky, na levou stranu trupu.“
„Nebyla to maličkost, jak by si kdo myslel. Musila jsem vyvinouti hodně síly, abych mohla odporovati tlaku vzduchu. Neboť osm kg na zádech, řemeny na těle, silný vítr, vrtule a rychlost letadla, to všechno se opíralo o mé tělo a vyhrožovalo předčasným shozením do světového prostoru. Držela jsem se oběma rukama, stojíc na stupačkách. Pustila jsem se vzpěry pravou rukou, kterou jsem ihned uchopila ochranný kovový kruh. A tak jsem se držela pouze levou rukou, mezi nebem a zemí. Pilot kývá již po druhé, že mohu skočit. Chtěla jsem se smát, ale úsměv mi mrzl na tvářích i v očích. Nic jsem necítila, nemyslila. Pilot kývá po třetí. Moje ruka nepatrně trhla za kruh. Okamžitě jsem se zděsila svého nepředloženého činu v obavě, že se mi snad padák rozevře, pokud ještě jsem na letadle. To by mohlo býti pro nás oba i pro letadlo osudné. Bohudíky, neprovedla jsem žádné nedopatření.“
„To se musí zažít“
„Pilot kývá po čtvrté. Již se v duchu vysmívám sama sobě, proč váhám, v tom však moje nervy vypověděly naprosto službu, nebyla jsem schopna jediné myšlenky. Levá ruka naráz pustila vzpěru. Řítila jsem se chvilečku do světové propasti bez rozevřeného padáku. Volný pád jsem si neuvědomovala. Až najednou byly moje myšlenky jasny! Trhla jsem za kruh. Pozorovala jsem, že jsem ve vodorovné poloze a viděla jsem krásně, jak se šňůry padáku napínají a již padák je úplně rozevřen. Byla jsem jeho nádherou nadšena.“
„Jaký jsem měla pocit při sestupu, se ptá skoro každý. To se dá ovšem těžko povědět, to se musí prožít. Žádný člověk nemůže oceniti náležitě seskok z několika set metrů, kdo seskok padákem neprožije.“
Letov Š-10 s imatrikulací L-BIZX patřící Západočeskému Aeroklubu. V některých materiálech se objevuje, že právě z tohoto letounu měla svůj první seskok Krupičková provést.
Trochu záhadou zůstává, z jakého letounu vlastně Marie Krupičková svůj první seskok provedla. V dobovém tisku a i v několika zprávách plzeňského aeroklubu se objevuje zmínka o letounu s imatrikulací L-BIZX. Zároveň se však hovoří o letounu Aero A-14. L-BIZX byl ovšem Letov Š-10. Oba typy si byly sice podobné a vycházely z rakousko-uherských letounů Hansa-Brandenburg B. I, resp. C. I, přesto se lišily. Z onoho záříjového dne ovšem existuje také fotografie Marie Krupičkové s Vavřincem Šedivcem a zástupcem firmy PAK před letounem s imatrikulací L-BIZA. Nezdá se proto pravděpodobné, že by po prvním seskoku byla památeční fotografie pořízena před jiným strojem.
Krupičková i nadále pokračovala se seskoky, ovšem svěřila se: „Svůj prvý seskok pokládám za nejhorší, ale zůstane králem všech dalších seskoků.“
Následující rok začala také s pilotním výcvikem, 30. září 1931 složila teoretickou zkoušku s prospěchem výborným. S praktickým létáním však měla problémy, a tak zkoušku absolvovala až následující jaro, 29. dubna 1932 ji úspěšně složila, byť s prospěchem „jen“ dostatečným. Přesto se 17. května 1932 stala držitelkou pilotského diplomu pro turistická letadla.
Už před válkou začala pracovat u ČSA jako technik. Od roku 1948 létala Krupičková jako radiotelegrafistka v dopravních letounech ČSA. V roce 1950 však odmítla vstoupit do KSČ, proto i ji zasáhly čistky postihující „nespolehlivé osoby“ a bylo jí zakázáno létat. Začala tedy pracovat jako účetní. Možná trochu paradoxní je, že ji v roce 1980 propůjčil prezident ČSSR medaili za obětavou práci pro socialismus v letectví. Medaile i dekret se nacházejí ve sbírkách Muzea Benátecka.
Marie Krupičková zemřela v roce 1997 v 88 letech.
