Mohla by to být docela zákeřná otázka do kvízu. Zněla by: Kdo vynalezl padák? a) Leonardo da Vinci. b) Génius, který svého času žil v Praze. c) Jeden slovenský zedník.
Proč je to tak zákeřné? Protože každá ze zmíněných odpovědí je svým způsobem správná. Kolem málokterého vynálezu se rojí tolik duchovních otců. A kdybychom měli být důslední, něco jako padák používali už starověcí Číňané.
Minimálně s tím Leonardem je to jasné. Legendární renesanční vizionář sice bezesporu přišel vedle všech možných vrtulníků, ponorek, tanků a vrtaček též na myšlenku padáku, avšak ve svých pracích se jím zabýval výhradně teoreticky. Leonardův skicář zaznamenal poznámky, podle kterých by se hodil konkrétně třeba k seskoku z věže nebo z hořící budovy.
Pokud by to autor Mony Lisy tehdy na přelomu 15. a 16. století přece jen zkusil, experiment by byl podle všeho úspěšný. Aspoň tomu nasvědčuje kousek švýcarského nebojsy Oliviera Vietty-Teppa, který se v roce 2008 spustil z helikoptéry na zařízení podle Leonardových nákresů. A na zem se snesl jak do načechraného mechu.
Další z uznávaných padákových vynálezců Faust Vrančič zřejmě dopadl hůř. Osud rodáka z Šibeniku byl vůbec pozoruhodný – vzdělaný chorvatský šlechtic působil na pražském dvoře Rudolfa II., vídal se s Johannesem Keplerem a Tychonem de Brahe, sepsal velkolepý pětijazyčný slovník, věnoval se mnoha různým vědám.
Ve svém díle Machinae Novae rozvíjel představy dosud nevídaných inovací typu stroje využívajícího solární energie či visutého mostu. Ve studii Člověk letící se pokusil rozvinout Leonardův nápad na padák.
Tři otazníky
|
Nezůstal jen u planého teoretizování. Byť to není stoprocentně doloženo, podle některých svědectví se v roce 1617 odhodlal svůj úžasný vynález prověřit skokem z věže benátské baziliky. Zdroje se sice v této věci neshodnou, ale údajně za to tenkrát coby kurážný šedesátník zaplatil životem.
Objev za pár dolarů
Ale ještě je tu ten Slovák. Štefan Banič má v rodných Smolenicích pamětní desku, i místo jeho posledního odpočinku najdete podle náhrobku ve tvaru padáku. Místní jsou na něj pyšní po právu, ve světě dokázal velké věci. Jen na tom nikdy závratně nevydělal.
Banič patřil k obrovské vlně evropské emigrace, která na přelomu 19. a 20. století zalila Ameriku. Měl šikovné ruce a hlavu otevřenou, proto když v roce 1912 spatřil na vlastní oči letecké neštěstí, hned ho napadlo, že by člověk ani v takové chvíli nemusel být úplně bezmocný.
O létání ostatně snil už jako malý kluk, před kamarády se prý dokonce vytahoval: „Kdybych měl dost velký deštník, seskočil bych z kostelní věže.“ A tak to zkusil. Pomocí několika pružin a ocelové kostry sestrojil unikátní deštníkový padák, který se připevňoval k letcovu hrudníku. Nechal si ho patentovat, obstál i při veřejné zkoušce, kdy se bez újmy snesl z patnáctého patra mrakodrapu.
Kresba na patentu na padák Štefana Baniče (1914)
Svůj objev následně za pár dolarů prodal americké armádě, která mu sice z vděčnosti udělila čestné členství, ale to bylo tak jediné, co z toho Banič měl. Dál žil ve skromných poměrech, nakonec se vrátil na rodné Slovensko, kde se do konce života živil jako zedník, přivydělával si v kamenolomu.
Není tak slavný jako Leonardo, nikdy nebude. Přesto se nespletete, když v kvízu ze začátku článku zatrhnete variantu c).
