O pocitech v cíli se z pera obou soků dochovaly výmluvné záznamy. V tom Amundsenově, spojeném se 14. prosincem 1911 a pětičlenným týmem, stojí:
„Radost a pýcha zářily v patero očích hledících na vlajku, která se s ostrým praskáním zavlnila nad pólem… Rozhodl jsem se, že ta historická událost musí být rozdělena mezi nás všechny. Nesměl to udělat jeden člověk, ale všichni, kteří v těžkých chvílích drželi při sobě. Patero ošlehaných, omrzlých pěstí uchopilo tyč, vlajku zvedlo a jako první ji vysadilo na jižní pól.“
Scott, který na pól dorazil o měsíc později než Amundsen, si zdrceně zapsal: „Navršili jsme hromadu sněhu a v ní vztyčili náš ubohý, ponížený Union Jack… Sne mých dnů, buď sbohem!“
Amundsen původně plánoval severní pól, ale když se mu doneslo, že první už nebude, obrátil se k jihu. Měl s ledovými krajinami zkušenosti, mimo jiné účast v belgické antarktické expedici a také jako první proplul Severozápadním průjezdem kolem severního pobřeží Severní Ameriky. Znalosti z oněch výprav pak na cestě k jižnímu pólu šťastně zúročil.
Ani Scott nebyl nováček. K jižnímu pólu poprvé vyrazil v lednu 1902, tehdy neúspěšně. Znovu tam zamířil v červenci 1910, jenže tehdy do hry vstoupil právě Amundsen, který se rozhodl tentokrát být první. Se škunerem Fram zakotvil u antarktických břehů v lednu 1911 a po dlouhých měsících příprav odstartoval k jihu i on.
Vítěz
Amundsenovu organizaci výpravy později kdosi přirovnal k virtuózně provedené skladbě. Finální tým takticky zredukoval na pět dobře vybavených mužů, 52 psů a čtvery saně. Zkušenost, že psi jsou nejlepší tahouni, si přivezl od Eskymáků, stejně jako inspiraci jejich odolným oblečením z medvědích kožešin.
Sousoší vítězné norské polární výpravy
„Jen opatrné výpočty, zdravý úsudek, nesmírná trpělivost v přípravě každé drobnosti výstroje a opatrný postup mohou zajistit v polárních krajích úspěch,“ napsal.
Na cestě k pólu v optimálních intervalech budovali skladiště potravin pro zpáteční cestu, se stále lehčími saněmi pak urazili i víc než třicet kilometrů denně.
Přesto jim mrazivý kraj připravoval dramatické chvíle: hrozbu propastí skrytých pod tenkým ledem, šplhání do vysokých hor, sjíždění prudkých ledovcových svahů, občas sněhu po krk, zuřivé bouře.
Tři otazníky
|
Ale cesta nabízela i skvostné zážitky. „Slunce ozařovalo vysoké horské masivy. Byla to krajina jako z pohádky, bílá, azurová, červená a černá. Tu hru barev nedokážou žádná slova vylíčit,“ psal Amundsen.
Na nejjižnější bod planety dorazili 14. prosince 1911. Roald Amundsen, Olav Olavson Bjaaland, Hilmer Hanssen, Sverre H. Hassel, Oscar Wisting. Tři dny upřesňovali měření, zanechali dopis pro Scotta a s cenným přírodovědným materiálem se vrátili k lodi Fram. Cesta k pólu a zpátky, asi tři tisíce kilometrů, jim trvala necelých sto dní.
Poražený
Scottova tragédie se neuzavřela jen tím, že na pól dorazil až 17. ledna 1912. Už v přípravě se dopustil osudných chyb.
Mimo jiné pro svůj tým dal vyrobit speciální obleky, které ovšem – na rozdíl od Amundsenových kožešin – nikdy neuschly a lidé v nich zoufale mrzli. Kromě psů vsadil na motorové saně, které brzy selhaly, a na poníky, kteří drsné podmínky nepřežili. V závěru Scottovi vyčerpaní muži táhli naložené saně sami.
Nevrátil se nikdo z nich. Ve stanu zmítaném sněhovou bouří si 29. března 1912 umírající Scott do deníku zapsal to poslední: „Myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení… Probůh, pečujte o naše pozůstalé!“ Pátrací oddíl ho našel až v listopadu.
Jeho tragédie nakonec vrhla na Amundsenovo vítězství stín, s nímž dlouho bojoval.
