Opět se vracíme do fotografického ateliéru Karla Richtra, abychom si ukázali fotografickou techniku, která možná právě díky své nenáročnosti byla hojně využívána celá desetiletí, od svého vynalezení v roce 1842 až do dvacátého století. Kyanotypie je technika levná a její výhodou je, že při práci není nutné zhasínat. Je totiž citlivá na UV záření, obyčejná domácí žárovka jí tak vůbec nevadí. A další výhoda je, že se vyvolává jen vodou.
Fotogramy britské fotografky a botaničky Anny Atkinsové (1799 –1871), která využívala metodu kyanotypie.
Možná vám tyto modrobílé obrázky přijdou povědomé. To proto, že z kyanotypie prakticky vychází i diazotypie, kterou známe jako modrák, nebo anglicky blueprint. Modré technické výkresy tuto techniku používaly před příchodem xerotypie, potažmo moderních kopírek a skenerů.
Blueprint neboli „modrák“ dvouplošníku bratří Wrightů typu „Baby“. Princip kyanotypie byl hojně využíván pro tzv. Diazotypii. Originální výkres strojů či budov se dal takto jednoduše kopírovat na slunci 1:1.
Narýsovaný plán se jednoduše upnul do rámu přes zcitlivěné lněné plátno nebo pergamenový papír a nechal na slunci osvítit. Po osvitu se plátno nebo papír jen promyl vodou a nechal uschnout. Vznikla tak přesná kopie originálního nákresu s charakteristicky modrým pozadím.
Geniálně jednoduchá technika, která jako jedna z mála fotografických technik, snad s výjimkou platinotypie, kde se využívá citlivosti platinových solí na světlo, neobsahuje stříbro. Proto není ani tak nákladná. Obraz nám vykreslí železné ionty.
Dvě základní chemikálie. Před použitím si namícháme potřebné množství v poměru 1:1. Zcitlivěný papír má životnost zhruba dva dny.
Karel Richtr popisuje základní roztoky: „Rozmícháte si dvě lahvičky. V jedné je červená krevní sůl hexakyanoželezitan draselný s vodou. A v druhé je citronan železitoamonný, což je organická sloučenina železa. Tyto dva roztoky si můžete schovat a před použitím je smícháte 1:1 a natřete na papír. Necháte uschnout a máte připravený zcitlivěný papír.“
Recept prvníroztok A citronan železitoamonný 25 g voda 100ml roztok B hexakyanoželezitan draselný 10 g voda 100 ml - uchovávat v šeru v tmavých láhvích - před použitím smíchat roztoky A a B v poměru 1:1 a připravit jen potřebné množství - nanášet tak, aby na papíru nezůstávaly louže, a to ideálně v šeru, cca dva metry od žárovky - lze dosušit fénem - takto natřené papíry vydrží max. několik dní. |
Co se dostupnosti týče, tak podle Karla Richtra je možné hexakyanoželezitan draselný (čevenou krevní sůl) zakoupit v obchodech s fotopotřebami jako jednu ze složek fotografických tónovačů. Je považován za nikoli jedovatý, ale zdraví škodlivý. Je ale potřeba upozornit, že se nesmí dostat do styku se silnými kyselinami (sírová či octová – použili jsme kupříkladu v mokrém kolodiovém procesu), protože pak se uvolňuje jedovatý kyanovodík. Citronan železitoamonný se kupuje v obchodech s chemikáliemi, ale i ten by měl být dostupný.
Sir John Herschel a kyanotypie Kyanotypii vynalezl astronom, chemik a matematik Sir John Herschel. Hledal způsob, jak rychle a bez přepisování kopírovat své astronomické poznámky. Jeho otec William Herschel se zapsal ho historie vědy jako objevitel planety Uran. John Herschel pokračoval v jeho práci v mapování severní i jižní oblohy a krom objevení mnoha mlhovin, hvězdokup a dvojhvězd, pojmenoval sedm měsíců Saturnu a čtyři měsíce Uranu. Jednoduchý a levný proces umožnil v dobách, kdy byl již znám princip negativ-pozitiv, dělat reprodukce z negativů. Zejména byl používán pro fotogramy, tedy fotografické obtisky především rostlin. Brzy se rozšířil do nejrůznějších odvětví. S jeho pomocí se kopírovaly výrobní plány v loďařství, stavebnictví, letectví i třeba při konstrukci parních lokomotiv. |
Kyanotypie v digitálním věku
V současné době lze techniku kyanotypie využít třeba i v kombinaci s digitální předlohou. „S kyanotypií se dá reprodukovat z negativů, a to prakticky z jakýchkoli. Ať už z kolodiových, z klasických negativů nebo z digitálních negativů. Ty se dělají tak, že se fotka převrátí v počítači do negativu a vytiskne se na průhlednou fólii,“ popisuje Karel Richtr.
Zde je původní digitální fotografie, kterou Richtr snížil kontrast a převrátil do negativu.
Digitální fotografie, kterou použijeme jako základ pro kyanotypii.
Digitální fotografie, kterou použijeme jako základ pro kyanotypii, převrácená do negativu.
Digitální fotografie, kterou použijeme jako základ pro kyanotypii, převrácená do negativu s lehce sníženým kontrastem.
Kyanotypie je velmi kontrastní a pro kýžený výsledek je vhodné upravit kontrast námi vytvářeného negativu. Touto úpravou se zabývají mnohé webové stránky s touto tématikou. Popřípadě i zde.
Richtr dodává: „ Úprava kontrastu je závislá na použité tiskárně a inkoustu. Pokud proužkový test (viz níže) vyjde jinak, je potřeba i úpravu kontrastu v křivkách udělat jinak. V zásadě jde o to, že pokud má inkoust vysokou denzitu, je potřeba snížit kontrast negativu, aby na obraze byly polotóny a naopak.“
Proužková zkouška
Černobílá škála, která se vytiskne na průhlednou fólii a lze ji pak použít pro proužkovou zkoušku osvitu.
Můžeme buď postupovat metodou pokus omyl, anebo si na fólii nejprve vytisknout takovouto škálu bílé až černé, kdy ovšem není ani čistě bíla ani 100% černá.
„Proužková zkouška je dobrá pro otestování chemikálií, které jsme si namíchali, a fólie a tiskárny, kterou jsme použili. Každá fólie je jinak tlustá a jinak blokuje UV záření, stejně jako sklo v rámu, ve kterém pak budeme negativ kopírovat na papír. Touto zkouškou si tak celý proces můžeme nakalibrovat,“ dodává Karel Richtr a pokračuje:
„Klasická kyanotypie vytváří obraz ve škále berlínské modři. Je vyvolávaná jenom ve vodě a jen sušená. Pouze když nechceme modrobílý obraz, a chceme nějaký příjemnější tón, tak železo se dá chemicky převazovat taninem a může měnit barvu podle zvoleného tónovače.“
Fotografka Frances Benjamin Johnston (1864–1952) na balkoně s fotoaparátem na stativu. Kyanotypie, 1888
Není papír jako papír
Poměrně důležité je i zmínit, že ne každý papír je na kyanotypii vhodný. Neměl by být zásaditý, protože by postupně bělil vytvořený obraz. Ideální je pH neutrální či mírně kyselé. My jsme použili akvarelový papír.
Na akvarelový papír (ideálně s neurálním pH, hlavně ne zásaditý, který má tendenci bělit) naneseme připravený roztok a necháme uschnout.
Na něj jsem natřeli výše popsaný roztok a nechali zaschnout. Takto připravený papír má trvanlivost zhruba dva dny. Lze s ním pracovat při umělém světle, resp. světle, které neobsahuje UV záření, na které je citlivý. Venkovní světlo ho tedy exponuje.
V našem případě budeme kopírovat obraz z negativu (vlevo). Jde o digitální fotografii, počítačově otočenou do negativu s mírně staženým kontrastem. Vpravo je pak akvarelový papír a na něm zaschlá vrstva, citlivá na UV záření, proto jí nevadí umělé světlo.
Digitální negativ, který jsme si po patřičných úpravách vytiskli na průhlednou fólii, přitiskneme na papír s nanesenou a zaschlou vrstvou. Vše uchytíme do skleněného rámu tak, aby dopadající světlo prošlo sklem, pak negativem a dopadlo na zcitlivěnou vrstvu na papíře.
Karel Richtr používá vlastnoručně zhotovený dělený rám. To proto, aby se v průběhu expozice UV světlem mohl podívat, jestli je už obraz dostatečně exponovaný. Exponovat se dá třeba venku na slunci či jednoduše denním světlem. My v našem případě používáme horské sluníčko.
Pro náš osvit používáme horské sluníčko. Lze tak docílit přesnějších výsledků než při obyčejné venkovní expozici. Pro minimalizování odpadu je vhodné udělat si proužkovou zkoušku osvitu a samozřejmě udržovat vždy stejnou vzdálenost zdroje UV záření od citlivé vrstvy.
„Pokud nemáme žádný měřič UV světla, tak je v průběhu expozice potřeba kontrolovat. Pokud používáme horské sluníčko, které vydává konstantní tok UV záření, tak se to dá po čase odhadnout. Ale na slunci, když se honí mraky po nebi a ta intenzita se mění, tak je třeba obrázek kontrolovat. A k tomu slouží půlený rám. Kde si půlku fotky přitiskneme ke sklu a druhou půlkou se můžete podívat, jestli už to je,“ vysvětluje Karel Richtr.
Vodou nyní budeme vymývat žluté části obrazu.
Naexponovaný obraz se nyní skládá z modré a nažloutlé bílé. Právě tu nažloutlou barvu musíme vymýt ve vodě.
Vodou nyní budeme vymývat žluté části obrazu.
Vzniklý obraz chceme následně otónovat a je napřed nutné bělení slabým roztokem hydroxidu sodného. To je běžný prostředek pro uvolnění ucpaných odpadů v domácnosti.
Recept druhýBělící roztok: Hydroxid sodný 5 g Tónovací roztok: Tanin 20 g |
Před tónováním papír bělíme slabým roztokem hydroxidu sodného (čirá tekutina vpravo), což je v domácnostech často používaný „krtek“ do odpadu. Světle hnědý roztok vpravo nahoře není pivo ani moč, ale tónovací roztok. V našem případě laboratorně vyrobený tanin z dubové kůry.
Když obraz vybělíme, intezitu bělení je možné vypozorovat na fotografiích, přijde na řadu tónování. My dnes použijete laboratorní tanin, což by se dalo laicky popsat jako „to hořké“ z rostliny. V tomto případě je o extrakt z dubové kůry, který se přidává do krmiva pro dobytek, aby bylo pro něj chuťově zajímavější. Tanin je ovšem jen jeden z možných způsobů tónování.
Vybělený obraz tónujeme v roztoku vody a taninu z dubové kůry.
Třezalka to jistí
Richtr vypočítává, co všechno při tónování kyanotypií vyzkoušel: „Tónovače se míchají z rostlin. Nejjednodušší je použít buď kafe, nebo čaj. Já používám rád třezalku, dubovou kůru, resp. laboratorně vyrobený tanin, který se dost často dostává z dubové kůry. Docela hezky funguje, když se zbytky všech tónovačů smíchají dohromady.“
Ač jsme na začátku řekli, že kyanotypie má charakteristicky modrou barvu, nyní je zřejmé, že s ní lze pracovat, a výsledek může být úplně jiný.
Tanin z dubové kůry otónoval náš vzorek do fialova. V centrální části je patrný vypálený kus obrazu. Příště by bylo vhodné expozici UV zářením upravit.
„Zelený čaj tónuje červeně. Káva dělá nejneutrálnější tón, to je až skoro černobílá fotka. Dubová kůra jde trošku do fialova. Čerstvá třezalka děla takovou temně lahvově zelenou, když je starší tak do čokoládova. Vyvoláváním ve velmi slabém roztoku vody a peroxidu vodíku se získá spíše pruská modř než berlínská.“
Jak je vidět, kyanotypie skutečně má co nabídnout. Osvojit si techniku správné přípravy negativu, expozice a následného tónování je předmětem určité praxe a umu, který Karel Richtr pravidelně zájemcům předvádí v rámci svých workshopů.
Digitální fotografie zpracovaná technikou kyanotypie. V tomto případě použil Karel Richtr pro tónování instantní kávu.
Závěrem můžeme připomenout, že zcitlivovací roztok, který jsme na začátku natírali na papír, lze natřít třeba na látku apod. Po expozici na slunci tak lze klidně získat modré prostěradlo s bílým otiskem naší postavy apod. Fantazii se zkrátka meze nekladou.
