První historickou fotografickou technikou, kterou si v rámci technetího seriálu s fotografem Karlem Richtrem představíme, bude tzv. mokrý kolodiový proces. Jeho princip byl současně objeven několika lidmi, ale nejlépe ho v roce 1851 popsal Angličan Frederick Scott Archer, který je považován za jeho vynálezce.
Tento proces přišel po vynálezu řady jiných fotografických technik. Zejména daguerrotypie byla co do kvality zachyceného obrazu již opravdovým skvostem. Její nevýhoda ovšem spočívala v práci s jedovatými parami rtuti a také v dlouhých expozičních časech. Ty byly v řádech minut.
Mokrý kolodiový proces umožnil expoziční časy zkrátit na sekundy. „Lidé tak mohli poprvé zachytit třeba mořské vlny či kouř z komína,“ poznamenává Karel Richtr v našem podcastu, uvozujícím náš seriál o historických fotografických technikách.
Fotograf David B. Woodbury držící fotografickou skleněnou desku. Za ním je vidět jeho pojízdná temná komora. Cold Harbor, Virginia, květen až červen 1864.
Proces našel široké uplatnění. Potkáváme se s ním i u fotografů, kteří kočovali s pojízdnou fotokomorou a dokumentovali boje americké občanské války. Široké veřejnosti ukázali mrtvé vojáky, ale třeba i podobu slavných velitelů.
Generál George A. Custer, americká občanská válka, 15. dubna 1865
Základem této fotografické techniky je kolodium. Roztok nitrocelulózy v alkohol-éterové směsi, který rychle zasychá a používalo se jako forma tekutého obvazu na rány. F. S. Archer kolodium použil jako médium světlocitlivé vrstvy, která se nalije na plechovou desku nebo na sklo a v lázni dusičnanu stříbrného se zcitliví na světlo.
Fotograf Karel Richtr polil černou plechovou desku roztokem kolodia a chemikálií (viz první recept) a zkušeně vytváří jednolitou vrstvu. Přebytečné kolodium stéká zpět do láhve.
Roztok kolodia je zprvu čirá tekutina, která používáním postupně dostává červenou barvu. V okamžiku, kdy připomíná červené víno, je na konci své použitelnosti. Kolodium se nalije na černý plech a opatrně se slije tak, aby se vytvořila souvislá vrstva. Poté se mokrá deka ponoří do zcitlivovací lázně. Tato fáze trvá, jak říká Karel Richtr, „tak akorát na jednu cigaretu.“ Tedy asi čtyři minuty.
Kolodiem politá deska se ponechala ve zcitlivujícím roztoku (viz první recept) po dobu asi čtyřech minut. poté je nutné již pracovat v červeném světle.
Recept prvníkolodium obsahuje: 1,5 g bromidu draselného 2 g jodidu draselného 120 ml kolodia 120 ml lihu 4 ml vody zcitlivovací lázeň obsahuje: 90 g dusičnanu stříbrného 1000 ml destilované vody 3 kapky kyseliny dusičné |
Je potřeba už mít nachystanou scénu. Na pořízení snímku nezbývá po vytažení desky z lázně už mnoho času. Mokrý plech Karel vkládá do fotografické kazety vlastní výroby a poté do vlastnoručně vyrobeného fotoaparátu. Je nutné rychle exponovat snímek, dokud je deska ještě vlhká. Právě v tom spočívá hlavní nevýhoda tohoto procesu. Éter s alkoholem/lihem v kolodiu rychle usychají.
Okamžitě po exponování se musí obraz vyvolat. To z toho důvodu, aby se do světlocitlivé vrstvy ještě dostala vývojka. V okamžiku, kdy by kolodium zaschlo, nepůjde obraz již vyvolat.
Fotograf Karel Richtr se mokrým kolodiovým procesem zabývá řadu let a je nutné poznamenat, že v jeho rukách vypadá tato technika možná jednodušší, než ve skutečnosti je. Vzhledem k faktu, že se pracuje s éterem, je rozumné dodržovat určitá bezpečností opatření, pramenící z jeho silné hořlavosti a v jisté koncentraci s kyslíkem dokonce i výbušnosti. O jeho omamné schopnosti by pak své mohla vyprávět nejedna inhalující krasotinka.
 |
Naexponovanou desku poléváme předem připravenou vývojkou. Je dobré, když je čerstvě namíchaná před samotným fotografováním. Po přerušení reakce vodou následuje lázeň v ustalovači.
Recept druhývývojka obsahuje: 16 g síranu železnatého 360 ml vody 15 ml kyseliny octové ledové 20 ml lihu ustalovač obsahuje: 200g thiosíran sodného 1000 ml vody |
V okamžiku, kdy zmizí mléčný nádech v nejsilnějších místech kolodiové vrstvy (zejména v okraji plechu), je čas na vymytí ustalovače vodou. Tím však zdaleka není hotovo. Obraz na desce je nutné ještě zafixovat před působením vzduchu, aby časem nezoxidoval. K tomu slouží celá řada laků.
Závěrečné lakování sandarakovým lakem, který zamezí oxidaci obrazu. Plech i lak je nutné předehřát.
Tradičně se však používá lak ze sandarakové pryskyřice, který si, jako ostatně veškerou chemii, Karel také vlastnoručně namíchal. Roztok je nutné několikrát filtrovat, aby případné nečistoty po zalakování nehyzdily obraz.
Recept třetílak obsahuje: 400 ml lihu 60 g sandarakové pryskyřice 40 ml levandulového olej (čisté esence) voda, dle čistoty lihu |
Následně se deska trochu nahřeje nad kahanem, aby lak lépe proschnul. I tak je však dobré nechat vše několik hodin odpočívat a zatvrdnout. Výsledná deska je stranově obrácená a příjemně voní po levanduli. Jde o jediný originál, který je možné množit pouze opětovným přefotografováním nebo skenem.
Kvalita obrazu je opravdu působivá. Asi netřeba připomínat fakt, že velikost obrazu je přímo úměrné velikosti fotoaparátu. Ovšem s velikostí plochy výrazně narůstá celková pracnost.
Výsledný snímek je stranově převrácený a jde o jediný originál. Mokrý kolodiový proces na plechu. Variant procesu je více, fotografuje se i na sklo.
V našem seriálu Staré fotografické techniky si postupně představíme další milníky fotografie. A o tom, jak bývalého IT specialistu Karla Richtra před lety nadchnul mokrý kolodiový proces, jsme si povídal v tomto podcastu.
