Spojení moderního digitálního fotoaparátu a manuálního objektivu s (občas) diskutabilní optickou kvalitou se může zdát jako nesmysl. Možná až poněkud zvrácená snaha pokřivit či znehodnotit něco, co mělo veškerý potenciál být perfektní. V seriálu Staré fotografické techniky jsme jen málokdy zabrousili do oblasti digitální fotografie. Většinou jen tam, kde jsme si pomohli skenem či tiskem upraveného negativu na fólii.
V tomto dílu se do temné komory nepodíváme. V ateliéru fotografa Karla Richtra se totiž budeme zabývat výhradně tím, co dokáže stará optika, navržená pro filmové fotoaparáty, či někdy dokonce taková, jež nikdy nebyla určena pro fotografování, vytvořit. I když dnes nejspíš není nic, co bychom nemohli vytvořit při následné počítačové úpravě, ale jak již víme, tento seriál je tak trochu o objevování těch sice delších, ale zato složitějších uliček.
Proč?
„Začal jsem s tím asi patnáct let zpátky a jeden z hlavních důvodů byla cena. Kdybych si měl koupit všechna ta ohniska, která bych chtěl přidat do svého arzenálu, tak to byly hrozné částky,“ popisuje vznik své budoucí vášně pro nejrůznější typy objektivů fotograf Jan Tichý. „Všechna ta legendární skla, která byla vyhlášená, nebyla pro začátečníka dostupná. Potom člověk ale přišel na to, že za pár stovek koupil padesátku, třicetpětku, osmdesátpětku a jednoduchým adaptérem, v té době na zrcadlovku, jsem to prostě spojil.“
Fotografové Karel Richtr (vlevo) a Jan Tichý | foto: Aleš Vašíček
Jan Tichý se společně s Karlem Richtrem sklání nad stolem, po okraj zaplněným sbírkou nejrůznějších objektivů, mapující celé dekády vývoje fototechniky. Oba jsou velkými nadšenci, co se experimentů týče. Postupem času se však z metody pokus-omyl stal bezpečný přehled nad tím, který objektiv, které ohniskové vzdálenosti a konstrukce bude na jakém formátu a v daných podmínkách fungovat. Ze skla za pár stovek, ale občas i z těžko sehnatelného unikátu za desítky tisíc, se stal již zmíněný pomyslný štětec.
The Evolution of Pancolar.
Flexon 50/2, Pancolar 50/2 starwars, Pancolar 50/1.8 zebra, MC Pancolar 50/1.8, MC Pancolar 50/1.8 with shorter focus ring. Amazing little lenses from Carl Zeiss Jena with loads of character.
A7 + Nikkor magic micro 55mm @ f16
Taken by @jan_tichy_photography
#lensporn #lens #vintage #cameraporn #gearporn #whatsinmybag #classic #manual #analogue #film #filmisnotdead #keepfilmalive #a7x #a7 #sony #sonya7 #zeiss #carlzeiss #carlzeissjena #pancolar #evolution #nikon #nikkor #picoftheday #pictureoftheday #instacool #photography
V úvodu je dobré říct, že paletu nejrůznějších kombinací plně otevřel až příchod digitálních bezzrcadlovek. Jednak proto, že možnost manuálního ostření přes life view, navíc často s možností peakingu a přiblížení bodu zaostření, zásadně zjednodušila jinak nemotorné manuální ostření na prvních digitálních zrcadlovkách. Druhou zásadní výhodou bezrcadlovek se ukázala absence zrcadla, tedy možnost použití dálkoměrných objektivů z fotoaparátů s průhledovým hledáčkem, např. zn. Leica.
„Ty objektivy jsou mnohem blíž snímači (resp. filmu, pozn red.), a tím pádem bych je nemohl na zrcadlovce tak ‚nacpat‘ do toho těla, takže by byly nepoužitelné, kromě snad nějakého makra,“ doplňuje Jan Tichý.
U některých objektivů se nevyhneme na míru vytvořené redukci, ale v zásadě je dnes na trhu běžně k dostání dostatečný výběr redukcí, díky kterým se digitální tělo lehce propojí s jinak zcela nekompatibilním objektivem.
Objektiv Vega 12b 90mm f/2.8 | foto: Jan Tichý
Bokeh
Pokud vás dosud minulo to záhadné zaklínadlo japonského původu „bokeh“, tak vězte, že vám to teď možná trochu zkomplikuje fotografický život. Bokeh označuje nejen „rozmazané“ či „neostré“, ale je v něm, asi stejně jako v buketu vína, obsaženo i značné procento subjektivního pocitu, jaký u diváka vyvolává. A v tom spočívá jeho záludnost. Je to neměřitelná veličina, označující podání neostrých partií záběru. To jakým způsobem je to vykresleno, často určuje, proč se některý objektiv stane legendou.
Bokeh může být vnímán jako jemný, měkký, ale i jako tvrdý resp. nervózní. Rozdíl je také přední a zadní, tedy rozostřená oblast před a za zaostřeným objektem.
Carl Zeiss Jena Biotar 50 mm f/1.4 | foto: Jan Tichý
Byl to právě výrazný bokeh, který Jana kromě ceny přivedl ke starým objektivům: „Viděl jsem sérii portrétů, která byla úplně jiná, než jsem byl zvyklý. A ten jemný bokeh byl hodně nervózní, výrazný a mně se strašně líbilo, jak ty fotky vypadaly, aniž jsem věděl, jak se to vlastně dělá. A to pak odstartovalo tu dlouhou dráhu, že jsem těch skel vyzkoušel tisíce a našel si takové své oblíbence.“
Jan se do zkoumání objektivů vskutku ponořil. Od jedné konstrukce neváhal porovnat třeba i desítky exemplářů, protože u starých „skel“ je to občas i kus od kusu.
Řez objektivem
„Co mě jako baví,“ doplňuje Karel Richtr, „že když jsou ty kroužky výrazné, tak je to vlastně další dimenze. Fotíme nějakou výtvarnou kvalitu, která na tom místě nebyla, kterou jsme tam vytvořili, a to je to, co nás přibližuje k těm malířům. A my ztrácíme ten mindrák, že neumíme malovat,“ směje se Karel.
Míru bokehu determinují tři parametry: ohnisková vzdálenost objektivu, vzdálenost, na kterou je zaostřeno a použitá clona. Jeho charakter pak úroveň sférických a chromatických aberací (odchylek od ideálního obrazu) objektivu. Podrobně jsme se stavbám a vadám objektivů věnovali v tomto článku.
Ony Karlem zmíněné kroužky jsou rozostřené světelné body, kterým bokeh objektivu dává určitý charakter a tvar.
Objektiv Carl Zeiss Jena MC Pancolar 50 mm f/1.8 | foto: Karel Richtr
„Tady jde Pancolar 55 (Carl Zeiss Jena, 55 mm f/1.4, pozn. red.),“ popisuje na fotografii Jan, „a tam je vidět, že ta kolečka jsou zašpičatěná, ale směrem z fotky ven, což je hodně zajímavý efekt, který dělají zatím asi jenom dvě skla, která znám.“
Na různých fotkách pozorujeme různé formy bokehů. Některé rozostřené světelné body v sobě obsahují sotva znatelné soustředné kruhy, tzv cibulové kroužky. Ty vytvářejí mikroskopické rýhy, vzniklé při broušení moderních asférických čoček.
Prezentace zabroušení asférických čoček jedné z řady objektivů SONY.
Clonit, nebo neclonit?
V souvislosti s bokehem je ještě potřeba zmínit, že jeho charakter bude v jisté oblasti determinovat i počet lamel clony. Ty totiž vytvářejí tvar světelných odlesků.
„Když budu clonit, tak se budou všechna ta kolečka různě kostrbatět podle tvaru té clony,“ vysvětluje Jan. „Takže je lepší mít klidně i pomalejší sklo (s menší světelností, pozn red.), ale fotit na plnou díru, než se řídit starou poučkou „dvakrát zacloníte a bude kvalitnější obraz“. Takto právě ztratíte veškerou tu magii.“
Clony
Karel Richtr upřesňuje, že to platilo hlavně u kinofilmu, kde oproti větším formátům mají objektivy větší rozlišovací schopnost. Podle Jana Tichého filmové zrno trochu schová tvar světelných odrazů, ale na digitálu je vidět vše. Proto, když chceme u digitálního těla dosáhnout pěkné, kulaté odlesky v bokehu, radí Jan následující příklad:
„Raději mít objektiv 50 mm f/2 a fotit na clonu f/2, než mít „rychlejší“ objektiv 50 mm f/1.4 a clonit na f/2. Je málo skel, které to neukážou, většina to ukáže.“
Objektivy pro jiný formát
Velkým lákadlem může v další fázi objevování tajů starých objektivů v kombinaci s digitálním tělem být i instalování „skla“, které bylo původně určeno pro zcela jiný formát (negativu). Myšleno je většinou pro větší formát. Karel a Jan však upozorňují, že ač to nemusí být běžnému uživateli hned zřejmé, tak objektivy na velký formát, kupříkladu 9 × 13, 4 × 5 palců, 13 × 18 apod. budou mít v porovnáním s objektivy pro kinofilm mnohem méně kvalitní kresbu v detailech.
Crop faktory
„Já jsem takto měl zadaptovaný nějaký Kodak z přelomu 19. a 20. století a bylo to jenom blbý. Bylo to, jako kdybych přední čočku zapatlal máslem a utřel utěrkou. Na velkoformáty fotíme na objektivy, o které by si kinofilmový fotograf ani neopřel kolo, ale na tom velkém formátu to vůbec nevadí,“ dodává Karel a zároveň připouští, že samozřejmě existují velkoformátové objektivy, svou kvalitou přesahující ty kinofilmové. Kupříkladu objektivy Rodenstock, používané třeba na Sinarech 4 × 5 palců.
Další věc, se kterou je nutné počítat, je fakt, že v případě použití středo či velkoformátového skla na čip o velikosti kinofilmového políčka (full frame), kreslí obraz paprsky světla, procházející středem čočky. Tím pádem se připravujeme o kýžený bokeh, jež z velké části vzniká právě sférickými aberacemi, tedy v krajním zakřivení optických členů.
Sférická aberace
„Někomu se to bude líbit tak a někomu jinak, ale jednoznačně si myslím, že ten nejkrásnější charakter je, když používáme objektiv na správném formátu, pro který byl designovaný,“ říká Jan Tichý.
Největší punk
Kombinování staré optiky s moderním digitálním tělem může lákat i k vytvářené opravdu obskurních kombinací. Jednou za všechny je kupříkladu tato kombinace objektivu z konce 19. století na současném těle Sony Alfa.
Pirate treasure
I have to say it looks better than the pictures it takes.
Taken with Canon 6d + Nikkor magic micro 55mm @ f5.6
Taken by @jan_tichy_photography
#sony #sonya7ii #sonya7 #a7 #a7x #sonyimages #sonyalpha #adapter #vintage #lens #lensporn #cameraporn #gearporn #whatsinmybag #camera #lens #canon #canon6d #canon_photos #nikkor #manual #photoofday #pictureoftheday #instacool #instagood #instavintage #largeformat #sonya7lovers #sonyphotogallery
Jan však vysvětluje, že i když tato konstrukce vypadá efektně, výsledné snímky nejsou nic moc.
„To je nějaký rok asi 1896. Uvnitř objektivu nebyly antireflexní vrstvy, takže i když je tam clona f/8, tak ve finále to může být třeba f/16, protože tou čočkou projde hrozně málo světla. A na tu clonu f/16 už ten snímač vidí tak málo světla, že to bude všechno brutálně nekontrastní. Navíc ty čočky jsou špinavé. To všechno se promítne do výsledku.“
Zajímavý výsledek prý naopak vytváří objektiv MEOPTA RTG-TV, o jehož původním použití můžeme jen spekulovat.
Objektiv Meopta RTG-TV na digitálním těle SONY Alfa
„Je to 70 mm f/1 a je zajímavý v tom, že vykreslí full frame, tedy že to není jenom na formát APS-C. Ono se o nich málo ví. Jejich ostrost na středu je výborná a ke krajům samozřejmě mizí.“
Meopta VSO RTG-TV 70 mm f/1 | foto: Karel Richtr
Film versus čip
Zajímavým aspektem je i rozdílnost pojetí obrazu, jak jej zaznamenává fotografický film a digitál. Podle Karla a Jana dokáže kresbu daného objektivu mnohem lépe odhalit právě digitál. Některé detaily totiž prý zrno fotografického negativu zakryje, jak dále rozvádí Jan Tichý (s tím, že se to týká zejména kinofilmových objektivů):
„Jak se říkalo dřív, že na objektivu nezáleží, tak já tady (u fotografování na film, pozn. red.) to pravidlo začínám víc a víc chápat. Tam už člověk začne víc clonit, aby neměl všechny fotky „vyblité“ na plně otevřenou clonu. Film se chová opravdu jinak. Na digitálu můžu fotit „na plnou díru“ a budu mít úplně krásně čisté fotky i v horším světle. Každá drobnost bude perfektně vykreslená, a proto si i myslím, že staré objektivy se začaly na digitální technice tolik vracet. Charakter, který tady dřív vidět nebyl, najednou vidět je.“
Helios 85 mm f/1.5 | foto: Jan Tichý
V druhém dílu se budeme zabývat tím, jak s historickými objektivy na digitálním těle začít, na co je dobré hned zpočátku myslet, jaká skla zvolit a co od nich čekat.
