V první části článku byla řeč o některých základních pojmech, se kterými se každý, kdo bude chtít spojit starý objektiv s digitálním tělem, nejspíš nevyhne. Nyní se posuneme do oblasti výběru a využití některých konkrétních objektivů.
Fotografové Karel Richtr a Jan Tichý se shodují, že hlavním pravidlem v používání objektivů z éry klasického filmu na moderních digitálních tělech je takové, že zde vlastně pravidla nejsou. Jde o to: „kouknout se trochu jinak, protože těch, kteří se koukali stejně, tady už bylo hodně,“ poznamenává s úsměvem Karel. Nicméně lze dát dohromady určité penzum doporučení či nápadů, na co je dobré myslet.
„Když vidím lidi, kteří se v tom chtějí orientovat,“ říká fotograf Jan Tichý, „tak je vždycky úplně omráčí ten počet objektivů, který omráčil tehdy i mě. A ve finále, za těch 15 let, si v tom člověk udělal docela jasno. Jeden rok se mi líbí toto sklo, pak další dva roky ho nepoužívám a používám jiné sklo. A pak zase skočím do nějakého úplného punku, do něčeho strašně levného, abych dokázal světu, že se dá fotit i sklem za pětistovku. A následně třeba do toho téměř nejdražšího, abych si zase vychutnal nějakou kvalitu.“
Fotografové Karel Richtr (vlevo) a Jan Tichý | foto: Aleš Vašíček
Co na co?
V zásadě se dá říct, že pomocí redukcí se dá spojit ledacos. Nicméně je určitě dobré, se nejprve alespoň rámcově zorientovat.
„Když někdo začíná, tak potřebuje vědět, co adaptovat a jak efektivně to adaptovat, aby to nestálo majlant, které adaptéry jsou osvědčené apod,“ říká Jan a Karel dodává, že, pokud se člověk snaží spojit třeba nějaký starodávný objektiv s moderním tělem, nezřídka začne řešit nejen správné spojení, ale i vhodnou vzdálenost od snímače fotoaparátu. To samozřejmě platí u objektivů, původně určených pro jiný formát, či pro úplně jiné než fotografické použití. Ale jisté obtíže mohu nastat i při spojování třeba bezzrcadlovky s dálkoměrným objektivem (tedy objektivem, původně určeným sice pro stejný formát, ale konstrukce s průhledovým hledáčkem, např. Leica.)
Výběr několika objektivů a redukcí, se kterými pracují Karel Richtr a Jan Tichý. | foto: Aleš Vašíček
Jan Tichý dává léta přednost bezzrcadlovkám Sony (nyní převážně A9), ale vysvětluje, na co je dobré myslet při specifickém použití právě dálkoměrných objektivů.
„Sony má několik milimetrů filtrů před snímačem a procházející světlo se různě štěpí a láme. Dokáže to třeba do modra nebo do fialova vinětovat, nebo ostrost v rozích je u některých dálkoměrných skel úplně marná.“
Jan dodává, že třeba u nových bezzrcadlovek Nikon je tato vrstva před snímačem užší a u specifických skel, designovaných pro malou vzdálenost od snímače, může být tento nežádoucí efekt menší.
„Ale když budu používat zrcadlovková skla, tak to je úplně v pohodě, protože jsou docela daleko od snímače, světlo se neláme tolik do stran a průchod světla je vlastně docela rovný, takže vykreslí i rohy pěkně,“ uzavírá Jan.
Ohnisko
Důležitým faktorem ve výběru objektivů také je, jak velký senzor používáme a kupříkladu v případě použití APS-C budeme pátrat v jiných „vodách“ než u full framu.
„Já bych doporučil univerzální ohniska, což podle mě jsou objektivy od 28 do 55 mm. To se dá používat krásně, ale když budeme mít APS-C, tak musíme šířeji a širokáče zrovna nejsou úplně to, kde ta stará skla excelují. Kvalitní 28 či 24 mm samozřejmě jsou, ale dokážou už být docela drahé. A pak nějaké 20 mm, ty mohou být velmi drahé.
Crop faktory
Jan obecně ve výběru starých objektivů doporučuje u full framu ohniska od 25 mm výš:
„Samozřejmě ty 35 mm, 50 mm, 85 mm, 100 mm, 135 mm, tam si můžu opravdu vybrat. Ty 135 mm jsou úplně zadarmo. To nestojí skoro nic a jsou skoro všechny kvalitní. U ohniskových vzdáleností 180 mm, 200 mm, 300 mm tam už to zase začíná být někdy komplikované, sehnat nějakou opravdu dobrou. Prostě u starých objektivů bych se opravdu držel na pěkné 35 mm, 50 mm, 85 mm a člověk bude úplně spokojený,“ ujišťuje Jan Tichý.
Extrémem pak může být použití objektivu, který nevykreslí obraz po celé ploše senzoru. Někdy může jít o výtvarný záměr, ale jinak bude nutné sáhnout k ořezu výsledného snímku.
„To dělá takový efekt kukátka, ale je to o tom, že jdeme za hranici, kde se s tím počítalo, kde to bylo korigované. A tam se někdy najde hodně magična, řekněme,“ říká Jan a přikládá jednoduchou pomůcku, kterou při výběru objektivů používá. Zvláště u těch, u kterých není jisté, jak velký kruh dokážou vykreslit:
„Já si vždycky vykreslím na dlaň třeba nějaký výhled z ona a zjistím, kolik zhruba ten objektiv vykreslí. A když se to blíží full framu, tak mě to začne zajímat.“
Ostrost
Podle Jana, stejně jako on před lety, většina začátečníků na počátku hledá ostrost.
„Já jsem ve své době fotil „L“ objektivy od Canonu a převážně krajinu nebo město. Hledal jsem mezi těmi ruskými nebo východoněmeckými objektivy, protože byly levné. Až jsem narazil na západní zeissy (Carl Zeiss, pozn. red.) a tam se to nějak zaseklo. Ty planary, sonnary, distagony, to bylo někde úplně jinde, co se týče ostrosti, kontrastu a celkového obrazu. Začal jsem dokupovat ještě nějaké leicy, Apo-Telyty a třeba Apo-Lanthar od Voightländeru. Tam se člověk dostane s ostrostí asi na vrchol,“ popisuje Jan a následně připouští, že když začal fotografovat portréty, otevřel další kapitolu. Začaly ho zajímat objektivy, kde ostrost nebyla hlavním parametrem. Začalo mu jít třeba více o bokeh, zmíněný v první části tohoto článku, popřípadě o tzv. glow efekt:
„Když budu fotit nějakým someluxem nebo sonnarem, tak pak je tam třeba ještě efekt tzv. glow efekt. Ten rozzáří pleť, obraz změkne a udělá se třeba i taková „duchovatost“ kolem pleti. Ono to vypadá krásně na černobílých portrétech lidí.“
První hračka
Asi úplně nejvyhledávanější start, říká Karel Richtr, „bývá tento ruský Helios, typický pro svůj „roztočený“ bokeh. Kupříkladu budeš fotit půlpostavu, která bude stát před korunou stromů, do které posvítí slunce. Ten bokeh bude dělat zdání klenby či oblouku. A to je velmi oblíbený efekt u lidí, kteří se starými objektivy začínají. Protože toto sklo se koupí za pětistovku.“
Objektiv Helios 85 mm f/1.5 | foto: Jan Tichý
„Je to 58 mm, f/2 a existuje asi dvacet verzí,“ dodává Jan Tichý a pokračuje: „Já jsem jich jednu dobu měl asi pětatřicet dohromady a zkoušel jsem rozklíčovat jejich kvalitu obrazu. A zjistil jsem, že to prostě nejde. Je to kus od kusu. Všechny jsem rozebral a složil, a pak jsem vlastně neměl špatný kus, dá se říct. Dobře, nebo spíš zajímavě dělá odlesky v protisvětle a každý, kdo začíná, by měl začít něčím podobným.“
Objektiv Carl Zeiss Jena MC Pancolar 50mm f1.8 | foto: Karel Richtr
Dalším tipem je východoněmecký Pancolar 50 mm, který je sice oproti heliosu dražší, ale prý úměrně tomu kvalitnější. Známe jej třeba z fotoaparátů Praktika. „Když s tím člověk na bezzrcadlovce bude fotit, tak bude dostávat dost podobný charakter bokehu jako na fotkách z praktiky,“ ujišťuje Karel.
Radioaktivní libůstka
Občas se mezi fotografy vyskytne názor, že nejlepší objektivy jsou ty, u kterých se vysokého lomu světla při zachování nízké disperze dosahovalo od zhruba 50. let 20. století přidáním kupříkladu radioaktivního thoria. Jde například o některé objektivy Canon, Kodak či Yashica.
Jan s Karlem spíše upozorňují na fakt, že u těchto objektivů po letech docházelo vlivem působení radioaktivního prvku ke změnám, a ty pak mají určitý vliv na výsledný snímek.
„To thorium mělo spíš degradační efekt na kanadský balzám (olejopryskyřice, kterou se fixují čočky, pozn. red.), který žloutl časem. A dá se to dneska odžlutit UV světlem,“ říká Jan a pokračuje: „ale ta žlutost, musím zase přiznat, tomu přidává další charakter, co se týče barev. Jeden můj kamarád fotí úplně žlutým Pancolarem 55 mm a má to nenahraditelné barvy, když se fotí do protisvětla. Takže třeba to může mít výhodu.“
Jan dále zmiňuje použití olova ve výrobě skla pro objektivy. „Myslím si, že ta skla, vyrobená v období, kdy to bylo všechno dovolené, tak mají trošičku jiné optické vlastnosti, takové „organičtější“. A v dnešní době už to je trochu sterilnější každým rokem.“
Různé náměty a situace
Mezi náměty, pro které se staré objektivy na moderním digitálním těle hodí, Jan Tichý řadí zejména ty statičtější. Zmiňuje krajinářskou, portrétní fotografii, ale také makrofotografii a přírodní detaily.
„Momentky s tím samozřejmě jdou,“ doplňuje Jan. „Řada lidí s těmito objektivy fotí i street fotografii, že si předcloní, předostří a střílí to od boku.“
Některé objektivy se dokážou chovat různě v různých světelných podmínkách. Jan jako příklad uvádí objektiv Canon 55 mm f/1.2. Postupem času vypozoroval velmi zajímavou kresbu v protisvětle při zaclonění.
Objektiv Canon FD 55 mm f/1.2 | foto: Karel Richtr
„Ta fotka je najednou úplně jiná, než jsem byl u tohoto objektivu zvyklý. Některé objektivy mají několik charakterů. Něco dělají na plnou díru, něco jiného, když je mírně zacloněný, a něco, když je hodně zacloněný. A někdy se ještě mezitím schová něco dalšího. Čím víc takových schovaných charakterů v sobě objektiv má, tím jej s sebou nosím raději.“
Karel Richtr k tomu dodává, že je velmi důležité, aby člověk vysledoval, pro kterou situaci se který objektiv hodí.
„Objektiv se také nechová skvěle ve všech situacích. Jde o to pochopit, v čem je ten konkrétní objektiv silný. V jakých podmínkách mi něco dá, co mi jiný objektiv dát nedokáže a naopak, ve kterých situacích je ho naprosto nevhodné použít.“ Karel bere namátkou do ruky jeden objektiv ze sbírky na stole a dodává: „Tento, když zaostřím na pět metrů daleko, tak dostanu jenom blbou fotku. Takové bláto. Ale když zaostřím na půlpostavu, na portrét, tak dostanu v pozadí tak nádherné kroužky, jako jsem nikde jinde neviděl.“
Jan dává další příklady: „Tady třeba Rokkor f/1.2 od Minolty. To člověk jde do lesa a jenom si hledá ty správné vzdálenosti a je to pro mě relax.
Minolta MC Rokkor 58mm f1.2 | foto: Jan Tichý
„Další je třeba Canon LTM 50 mm f/0.95. Různé detaily se s tím fotí dobře. I portréty se fotí velmi dobře, ale pak třeba ne reportáže to spíš zase není.“
Canon LTM 50mm f0.95 | foto: Jan Tichý
Zajímavý je také příklad zrcadlového teleobjektivu Rubinar 300 mm f/3.5, který Jan velmi chválí hlavně pro zajímavý tvar světelných bodů v bokehu.
MC Rubinar 300 mm f/4.5 | foto: Jan Tichý
Jan má už za roky testování neznámých objektivů vypracovaný jistý zkušební scénář: „Když si koupím sklo, tak ho vezmu na procházku. Udělám si pár kytiček v parku, nějaký plot. Mám už takové scénáře, kde vím, že to sklo chci vyzkoušet. Ale stane se, že je třeba pod mrakem, žádný kontrast a ty fotky se mi nelíbí. Někteří mí kamarádi takové sklo hned prodávají dál. Ale já to nechám třeba i pár měsíců ležet a vezmu jej znovu za nějakou dobu v jiném světle.“
Jan objektiv zkouší v různých vzdálenostech, protisvětlech. Testuje odlesky v přímém protisvětle. Důležitým parametrem je také délka šneku ostření atd. Rozhodně nedělá rychlé závěry, protože ho prý už mnohokrát mrzelo, že se některého objektivu zbavil.
Karel dodává, že staré objektivy dokážou člověka i vyvézt z jemné tvůrčí krize, které čas od času přichází asi na každého. Je pak rád, když mu Jan dá tip na nějaký objektiv.
Jupiter 50 mm f/1.5 | foto: Karel Richtr
„Honza řekne, tak zkus tohle. Třeba tady ten Jupiter, já jsem ho vzal někam do protisvětla do temného lesa. A jakmile do toho posvítilo slunce, tak on na ten čip vykresloval vlastně kompletně celou optickou soustavu toho objektivu. Jak to nemá žádné MC vrstvy a ještě v něm roste nějaký lišejník, či co, tak jsem úplně vytřeštil oči. Ono to tu fotku vlastně nakreslilo bez ohledu na to, co stálo před foťákem. Už jsem si ho nechal a od té doby jsem na něj samozřejmě neudělal žádnou dobrou fotku,“ směje se Karel.
Barva versus černobílá
Zajímavé také je, testovat, co který objektiv udělá, když je výsledná fotografie barevná či černobílá. Jan v této souvislosti zmiňuje jeden konkrétní objektiv:
„On se pořád vyrábí, ale v moderním těle, krásně zpracovaný. Má dobré antireflexní vrstvy, ale má skladbu čoček, která má kresbu velice starou. To je starý objektiv Olympus 55 mm f/1.2. Ten třeba se mi nelíbí, když se fotí barevně, ale v černobílé tam najednou nekvality měkké kresby skoro zmizí. A já dokážu ten kontrast krásně vrátit tam, kde má být. Bokeh, který to dává, je velice zajímavý. Myslím, že na černobílou fotografii je tento Olympus skvělý. Na barvu už třeba tolik ne.
Olympus OM Zuiko 18mm f3.5 | foto: Jan Tichý
Cesta je cíl
Když se znovu zamyslíme nad tím, proč jít cestou zkoušení historických objektivů na moderním digitálním těle, zmiňují Karel a Jan dva možné přístupy. Jeden je snaha najít a používat ideální sklo pro danou situaci či námět. A druhý je ta cesta hledání samotná, která ani nemusí mít onen finální výsledek. A oba přístupy v sobě mají něco zajímavého.
Karel s úsměvem konstatuje, že od starého objektivu v zásadě „potřebujeme, aby na ten objektiv něco dal. Něco, co jsme nemuseli vymyslet sami, aby skrz něj fotografický Bůh promluvil do našich obrazů. A my jsme to dostali zadarmo.“
Jan dodává, že by to mělo být navíc nepředvídatelné. S léty nakonec každý objektiv dostává svůj charakter, který nemusíme nalézt u jiného exempláře týchž parametrů.
Na závěr stále visí otázka, jaký objektiv nakonec zvolit, protože čím víc možností člověk bude mít, tím to může být složitější. „Je to strašný život,“ směje se Jan.
„Je to jako strčit ruko do dámské kabelky, to je taky svět, ve kterém se okamžitě ztratíš,“ dodává s úsměvem Karel.
Kdyby si však měli zvolit jediný objektiv, který by si s sebou vzali na opuštěný ostrov, jejich odpovědí jsou následující:
Jan: „To je těžké. Ve finále nejlepší objektiv je ten, který máme zrovna u sebe, to je prostě fakt.
Karel: „Na pustý ostrov bych si asi nejraději vzal Epijunktar (Meopta Epijunktar 400 mm f/3.8, pozn. red.), protože s ním nejlépe rozdělám oheň.“
