Existuje vůbec skutečně funkční detektor lži? Nesvědčí o opaku fakt, že desítky špionů v klidu působily v cizích zemích, pravidelně procházely detektorem lži a pravidelně ho oklamávaly? Agent CIA Ames vyzrazoval téměř deset let americká tajemství a jména špionů Rusům a během této "spolupráce" byl podroben testu dvakrát. V obou případech prošel. Jak moc se tedy dá detektoru lži věřit?
Je jasné, že 100% účinná detekce lži neexistuje. Bohužel. Kriminalistika by pak ztratila smysl a veškeré dokazování viny by se smrsklo na pár minut před soudem a otázku: "Zabil/a jste ho/ji?"
Suchá rýže jako důkaz lži
Ve starobylé Číně se k usvědčení obviněného používala rýže. Osoba měla hrstku rýže v puse během závěrečné řeči obžaloby a pokud rýže zůstala suchá, byla považována za vinou. Předpokládala se totiž emoční blokace slinění během stresové situace.
Moderní detektor lži je pochopitelně mnohem složitější zařízení. V principu však pracuje podobně. Nedetekuje lež, ale změny v organismu, které na ni mohou poukazovat. Lež se dá odhalit analýzou hlasu, sledováním pohybu očí nebo průměru zorniček.
Přístroj, kterému se zjednodušeně říká detektor lži, se správně nazývá polygraf. Nejčastěji se pod tímto pojmem skrývá zařízení, které měří krevní tlak, pulz, odpor kůže a průběh dýchání. Vychází z toho, že pokud osoba lže a lež si uvědomuje, vytváří to v ní stresovou reakci a ta se projeví změnou dýchání, pulzu a pocením (vzroste vodivost kůže).
První přístroje tohoto typu se objevily už na počátku minulého století, byť měření krevního tlaku bylo využíváno Lombrosem již v roce 1885. I když tento přístup měl k polygrafu ještě daleko, jednalo se asi o první vědečtější a sofistikovanější přístup k odhalení lži.
Snímací zařízení na těle. Na prstech dvě elektrody měřící vodivost, "pružiny" sledující dýchání a měření krevního tlaku na levé ruce - tak vypadá klasický detektor lži. (Foto: Lafayette Instrument Co.)
Případ Kořistka aneb není to tak jednoduché
Srdcem detektoru je krabička, do níž jsou svedeny vstupy ze snímacích zařízení, výstup je vyveden do osobního počítače se specializovaným software. Jednoznačné odpovědi na otázku, zda osoba lže, či nikoliv, se však nedočkáme. Obsluha "pouze" získá řadu naměřených veličin, které je třeba správně interpretovat. Software může s vysvětlením dat pomoci, případně dokáže graficky vyznačit otázky, kde zaznamenal výraznou reakci. Konečné rozhodnutí ale není na programu. Rozhodnout musí obsluha přístroje.
Otázky na vyšetřovaného zahrnují široké množství informací, které souvisí s trestným činem, tj. o tom, kde se čin stal, jakým předmětem, jak pachatel vnikl do objektu. Pak je možné u pachatele zaznamenat reakci například na předmět, kterým byla oběť zavražděna apod. Je velmi důležité, aby se na dotazy dalo odpovídat v rovině ano/ne a aby nepřipouštěly dvojí výklad. Musí být tedy co nejsrozumitelnější a pokud možno jednoduché.
Ideální je, když alespoň některé odpovědi z testu zná pouze pachatel. Pokud je s nimi obeznámena "díky" medializaci i půlka republiky, vyšetřování to pochopitelně ztěžuje. Otázky zahrnují v první fázi základní otázky týkající se jména, bydliště, prostě všeho, co je možné ověřit. Následují sady otázek týkající se zkoumané události. S přípravnou fází může zabrat vyšetření několik hodin i půl dne.
Ne vždy je však možné výsledky detektoru jednoznačně vyložit. Část otázek totiž může vyznít neurčitě vlivem nervozity vyšetřovaného apod. Nikdy se nedá s jistotou říci, že dotyčný je vrah, i když detektor zaznamená při otázce: Zabil jste ji? velkou nervozitu a vyšetřovanému "neuvěří". Příkladem budiž pánové Dalík a Večerek v případu nazvaném Kořistka - viz rámeček.
Na detektoru lži Kořistka. Ideální případ vyšetřování na detektoru lži vypadá takto:
Odpověď: Ano/Ne - Pokud se jedná o pachatele, přístroj zaznamená reakci na nůž, protože oběť skutečně byla zabita nožem. Z výsledku lze tedy usuzovat, že dotazovaná osoba byla na místě činu a že může být vrah...
Proč byla výpověď Zdeňka Kořistky na detektoru lži shledána jako nevěrohodná, vyplývá z následujících řádků. Celou výpověď naleznete v článku Co vypověděl Kořistka na detektoru lži.
Pokud jste obdržel nějakou konkrétní nabídku, je pravda, že se jednalo o nabídku: Otázka č. 11: Byl vám vůbec na této schůzce nabídnut nějaký úplatek? Otázka č. 12: Došlo vůbec během schůzky k nějaké konkrétní nabídce? Otázka č. 13: Lhal jste v některé odpovědi? Už pouze tyto otázky ukazují, že je zde jistá nelogičnost. Nabídce úplatku 10 milionů přístroj věří, otázce číslo 11 již ne (nevěří Kořistkovi, že mu byl nabídnut úplatek) a v závěru na odpověď, zda v některých otázkách lhal, přístroj zase souhlasí, že Kořistka nelhal... |
Vlastní průběh vyšetření zahrnuje přípravu otázek po dohodě s vyšetřovatelem. Ve filmech si zpravidla hlavní hrdinové prověří pachatele sami, v praxi se však požaduje po obsluze vzdělání v oboru psychologie.
Nejdůležitější část soupravy. Notebook se softwarem a konverzní krabička. (Foto: Lafayette Instrument Co.)
Ukázka výstupu programu, v pozadí jednotlivé signály snímacích zařízení (nahoře odezva dýchání, měřená na dvou místech, zelená – vodivost kůže, dole krevní tlak a puls, dole konkrétní otázka, průběh celého procesu dokumentován pomocí webkamery – jednak pro určení, zda konkrétní reakce byla podnícena odpovědí, dále pak pro hodnocení věrohodnosti. (Foto: Lafayette Instrument Co.)
.
Starší typy detektorů (i když stále jsou některé v nabídce výrobců) byly analogové. Místo počítače byla série pisátek, která zaznamenávala grafický záznam na papír. Obsluha si musela připsat k výstupu otázky tak, aby se při vyhodnocování záznamu vyznala v pořadí otázek. Tady žádný program s interpretací výsledků nepomohl.
Klasický analogový detektor lži. Výstupem ještě není monitor počítače, ale obyčejný papír.
Na zpřesnění výsledků detektoru lži pracují kriminalisté na celém světě. Jednou ze zajímavých novinek přístupů je řešení, které v roce 2004 vymysleli na Izraelském technologickém institutu. Využívá snímání oka pomocí kamery a měří průměr zorniček. V průběhu lhaní dochází ke změnám ve velikosti, které je možné vyhodnotit pomocí softwaru a rozhodnout, zda osoba mluví pravdu.
Jak obelhat detektor lži. Pokud dotyčného právě nevyšetřuje inspektor Trachta s jeho pověstnými hadičkami z vodovodu, je několik možností. Nejjednodušší a podle pověstí také často používaný je špendlík v botě. Agent si před kontrolou pravdomluvnosti a loajálnosti vložil napínáček do boty a pokaždé, když potřeboval, aby přístroj zareagoval na jeho odpověď, píchl se. Jednoduchý detektor samozřejmě nepozná, zda je změna chování způsobena bolestí nebo lží. Podobně funguje například i kousnutí do jazyku. Další možností je, že člověk detektor obejde, aniž si to uvědomí. To znamená, že je například nesprávně přesvědčený o nějaké verzi dané události. Např. svědek něco neurčitě vnímal, pak si to doplnil dalšími informacemi od jiného svědka nebo z médií, je o tom přesvědčen a přitom to není pravda. Detektor lži takovou reakci nezaznamená. Chroničtí lháři jsou pro detektor také oříškem. Takový člověk nemá problém lhát a změny v chování jsou u něj pro přístroj neviditelné. Lze také předpokládat, že v rámci výcviku v tajných službách procházejí agenti cvičením, které jim umožní lépe si navodit stav "klidu" a "reakce". Klasicky uváděný špendlík v botě bude asi tím nejzákladnějším, co se při takovýchto školeních naučí. Některé zdroje spekulují o hluboké meditaci a jejím vlivu na fyziodetekční vyšetření (např. jogíni). |
Z mobilu poznám, že mi žena lže? Příliš jednoduché, aby to byla pravda.
V současné době se rozvíjejí přenosné detektory lži. Jedná se z části o seriózní projekty, příkladem může být např. vývoj přenosného detektoru vyvíjeného americkým ministerstvem obrany, a dále pak o spoustu komerčních projektů. Může mít zařízení v ceně 70 dolarů vůbec reálný základ? Dokáže Java aplikace pro mobilní telefon poznat, že vám manželka lže?
Základ těchto jednoduchých zařízení spočívá v analýze hlasu. Tím je zároveň umožněno, že detekce může být prováděna, aniž o tom zkoumaná osoba ví. To samozřejmě naráží na právní problémy. Lež se teoreticky projeví, kromě již zmíněných fyziologických reakcí, i v hlase. V praxi však nejjednodušší aplikace nebo přístroje nemusí vyhovět ani kvalitou vstupních zařízení (mikrofon mobilního telefonu). Navíc je třeba zvážit, že jakémukoliv použití polygrafu nebo analýzy hlasu musí předcházet testovací otázky, kdy si můžeme ověřit, zda jsou pravdivé, nebo ne, a víme, jak na ně přístroj reaguje.
Toto také software a přenosné detektory nezhodnocují a slibují automatické hodnocení každé odpovědi.
Konkrétním příkladem pak může být aplikace pro mobilní telefony s názvem Agile Lie Detektor. Sám výrobce si však kontroverzní použití (a zneužití) uvědomuje a zdůrazňuje, že se jedná spíše o zábavný software, kdy prověřovaná osoba musí být s použitím seznámena. Některé telefony navíc vydávají při spuštěné aplikaci pípnutí, které se ozývá v telefonu druhého účastníka.
Detekce lži bez vědomí osoby? Výstup na mobilním telefonu s nainstalovanou aplikací od Agile (Obrázek: Agile Software)
Nevodí nás za nos? Detektor lži do každé rodiny na večerní rozhovory s dětmi a manželkou. Cena pod 80 US dolarů.
Stoprocentní pravda?
Existuje množství studií prováděných výrobci, asociacemi sdružujícími uživatele polygrafů, univerzitami a dalšími, jejich výsledky se zásadně liší. Navíc pokládat si otázku ve smyslu, jaká je spolehlivost detektoru lži, a očekávat 50, 90 nebo 99 % také nelze z jediného důvodu – na tuto otázku totiž nelze odpovědět.
Pokud budeme dělat jednoduchou studii, kdy jedna osoba bude lhát, druhá mluvit pravdu, obsluha neví, kdo lže, a kdo ne (ale ví, že jeden lže a jeden ne), pak její výsledek může pouze být, že se splete, nebo určí dané osoby správně. Žádná jiná varianta neexistuje.
Takový výsledek se dá vyhodnotit jednoduše – operátor uspěje buď na 100 % nebo na 0 %. Taková studie ale může být snadno zpochybněna, patří totiž do kategorií pokusů, kdy se prezentují přesná čísla, ale zamlčí se velikost skupiny, na které se testovalo (viz oznámení výrobce léků: naše nejnovější léčivo při experimentech prokázalo, že 33,333 % myší se uzdravilo, u 33,333 % myší se zdravotní stav nezlepšil a v poznámce pod čarou zmínka o tom, že třetí myš utekla).
Pokud se však provede experiment se čtyřmi osobami, z nichž právě jedna lže a ostatní mluví pravdu, a cílem je určit, kdo lže, vyhodnocení je již mnohem složitější. Operátor může správně určit, kdo lhal a které tři osoby hovořily pravdu. V takovém případě mu přidělíme 100 %.
Pokud se spletl v určení pachatele a zaměnil ho s nevinnou osobou, pak se matematicky řečeno spletl dvakrát (nesprávně obvinil nevinného a unikl mu pachatel) a u zbývajících dvou nevinných osob se chyby nedopustil (obě označil jako nevinné, což je správně). Číselně má tento výsledek hodnotu 50 %, na nás ale působí zcela špatně (nevinná osoba je ve vězení, pachatel na svobodě).
Pokud studie bude ještě větší, např. 100 osob, z nichž jedna lže, pak i když se operátor zcela splete (opět určí jako pachatele nevinnou osobu, a tím mu pachatel unikne, ale naproti tomu určí správně 98 osob, které nelhaly), má "98% úspěšnost".
Je potřeba si uvědomit, že i kdybychom si pachatele vybrali podle toho, že je třeba nejvyšší nebo se nám prostě nelíbí a nic o tom, jak polygraf funguje, nevěděli a netrefili se, stále máme "stejnou úspěšnost" jako neúspěšný operátor polygrafu...
Příklad nahoře názorně ukazuje, že hodnocení tohoto druhu je velmi zjednodušené (byť v praxi je mnoho studií, kde jejich úspěch může být částečně založen na tom, že se jednalo o velké studie, kde úspěch byl hodnocen takovýmto způsobem). Proto je potřeba se ptát po dalších datech, jako je velikost studie, zda osoba věděla, kolik osob ze skupiny má lhát, nebo ne, a kolik v každé kategorii osob je označeno nesprávně. Již zmíněná metoda pozorování průměru zorniček podle autorů vykazuje následující výsledky:
Detekce lži na základě pozorování průměru zorniček. Nevinné osoby označené jako nevinné 90 % |
Takové výsledky již vypadají rozumněji, pravdou je, že zrovna takováto metoda pro účely dokazování by asi neuspěla (jedna nevinná osoba z deseti nesprávně ve vězení, v jednom případu ze 4 pachatel unikne)... Pro policejní práci však nelze po metodách chtít stejnou spolehlivost. Kriminalistika stále řeší dilema, zda jsou pro ni zajímavější výsledky identifikace pachatele na 99,999 %, které ale trvají dny, týdny, nebo dokonce v případě složitých expertiz měsíce, nebo zda by byl lepší třeba 80% výsledek, ale v reálném čase.
I přes dohady o číslech a spolehlivosti "detektoru lži", jaké má místo v kriminalistice a v procesu dokazování dnes? V Evropě není příliš populární, používá se zpravidla pouze pro policejní účely, civilní použití je minimální. Navíc pro účely policie není jeho použití příliš časté. V našich podmínkách osoba musí souhlasit a to, že odmítne, nelze hodnotit v trestním procesu negativně.
Kolébkou detektoru lži je USA. I zde však detektor není brán před všemi soudy jako důkaz. Navíc se zdá, že i zde se začíná jeho silná vědecká podpora trochu bortit, zejména ve světle nejnovějších judikátů Nejvyššího soudu, kdy se metoda nepovažuje za vědeckou ve smyslu některých právních definic. Rozhodně ale USA mají prvenství v počtu vyšetření. Profesionálně se zde věnuje detekci lži asi 3 000 osob, působí zde desítky profesních organizací sdružujících tyto uživatele ať již na nezávislé, státní nebo federální bázi. A také zde působí největší výrobci přístrojů na detekci lži.
I přesto, že si detektor pro zábavu koupíte za 80 dolarů nebo stáhnete do mobilního telefonu, stolní detektor pořídit není snadné. Polygraf je na seznamu zboží, na které musí být exportní povolení amerického ministerstva obchodu, pokud se jedná o země mimo NATO. Kupující jsou prověřováni a zavazují se, že detektor neprodají dále.
