V poslední době rozpoutalo diskusi video Amnesty International zobrazující osobu vyslýchanou s použitím metody takzvaného waterboardingu. Spojené státy její použití připouštějí na několika lidech, které označily za teroristy. Viceprezident Dick Cheney již dříve nazval tuto metodu jako "přínosný zdroj informací".
Podívat se na mučení waterboardingem můžete i vy na přiloženém videu. Na snímku je zachyceno skutečné mučení na dobrovolníkovi. Při pokusu byla přítomna záchranka. Někteří odborníci se však domnívají, že při demonstraci mohlo dojít k tragédii, protože "oběť" byla příliš málo nakloněna, voda se mohla dostat do plic a mohlo dojít k utopení.
Další informace o kauze waterboarding se dočtete v článku Amnesty natočila, jak se mučí vodou podle CIA. Podívejte se.
Mučení v Česku?
V naší kriminalistice je zákaz mučení a nátlaku (viz rámeček - Smrt tisíci řezy...) obecně respektován. Mučení se v novodobé historii až na výjimky (komunismus a nacismus) nepoužívalo. Existuje však kniha, která jej jako způsob výslechu doporučovala.
Jedná se o dílo Vítězslava Čelanského - Vyšetřovací metody bezpečnostní služby z roku 1932. Tato kniha vyvolala velký rozruch mezi odbornou veřejností. Autor v ní doporučuje např. narkoanalýzu, různé formy psychického nátlaku na pachatele a výslech v hypnóze.
Naštěstí se jednalo svým způsobem o "výjimečné dílo" a názor většiny odborné veřejnosti byl opačný. Tyto metody se tak nepoužívaly a oficiálně nepoužívají dodnes.
Za každou cenu?
Existuje nějaká hranice, jaké metody mají v kriminalistice místo a jaké již ne? Může sám o sobě fakt, že se jedná o výslech osoby podezřelé z terorismu, opravňovat k použití metod, které za jiných okolností (výslech kapsáře nebo viníka nehody) nelze použít? A kromě fyzického násilí, může policie v extrémních případech sáhnout po metodách na hranici vědy – např. věštění?
Kriminalistika nemůže používat jakékoliv metody, které přinášejí výsledky. Minimálně je limitována zákony a vědeckými poznatky.
Dokazování viny se neděje za každou cenu. Policie ani soudy nemohou použít jakoukoliv metodu, která je dovede k cíli. V reálných případech jsou omezovány z důvodů konfliktu s jinými zájmy a některé metody nelze v konkrétním případě použít vůbec. Jedná se např. o výslech příbuzné osoby nebo osoby, která má povinnost mlčenlivosti ze zákona (např. zná tajné skutečnosti a v průběhu dotazu na relevantní část by mohlo dojít k jejich prozrazení).
Když průkazné důkazy nestačíI nejpřesnější metody se dají zpochybnit. Případ Jascalevich. O tom, že i metody, o kterých není třeba na první pohled diskutovat (přístroj něco změří a zobrazí hodnotu, např. v oblasti chemie nebo fyziky), mohou být šikovnými obhájci zpochybněny, svědčí případ Dr. Maria Jascaleviche. Jednalo se o podezření vražd pomocí kurae (šípový jed) na konci šedesátých let minulého století. Případ byl nejprve odložen, protože nebyla k dispozici metoda, která by mohla přítomnost tohoto jedu prokázat. V druhé polovině sedmdesátých let byl případ opět vytažen z archívu. I přesto, že přítomnost látek, které mohou svědčit o podání kurae, byla prokázána v tělech exhumovaných obětí, rozpoutala se velká právní bitva o tom, zda metoda, která je na svém počátku, může tuto látku na sto procent prokázat. Výsledkem dvouletých právních tahanic byl závěr, že nikoliv, a Dr. Jascalevich byl osvobozen. |
.
Použití "drsnějších" metod není novinkou. Paradoxně díky rozvoji kriminalistiky a dokazování došlo k jejich postupné eliminaci, byla zakázána nebo se výrazně omezila tortura – mučení, při které docházelo k přiznání a která byla dříve považována za korunu důkazů. Kritici namítali, že se v důsledku bolesti přiznávají i osoby nevinné. Ukazují dnešní úvahy o použití (a v případech jako je waterboarding nejen úvahy) "brutálnějších" metod to, že tradiční metody dokazování jsou pro potřeby dnešních bezpečnostních rizik (terorismus, organizovaný zločin) nedostatečné a že je nutné je ve vybraných případech použít?
Technologie mučení
-
Waterboarding - zahlcení vodou za 14 sekund
Existují různé varianty této metody, nejčastější není ta, kterou prezentuje Amnesty International na svém videu, ale ta, která spočívá v překrytí obličeje látkou nebo celofánem - voda tak nevniká do tělesných dutin.
Princip waterboardingu: Voda se nedostává do plic (mučený je nakloněn tak, aby hlava byla níže než plíce), nedojde tedy k utonutí, "pouze" k silnému pocitu topení. Zdroj: www.waterboarding.org
Osoba je stabilizována (přivázáním nebo držením) v ležící poloze, ale hlava je níže než plíce. Dochází tak k simulaci topení, stimulaci reflexu zvracení.
Podle dostupných informací dochází během cca půl minuty ke "změně stanoviska" osoby a ta začíná spolupracovat.
Pracovníci CIA, kteří údajně zkoušeli techniku na sobě, vydrželi max. 14 sekund. Nejedná se o novou techniku, ale používanou již během španělské inkvizice, gestapem během II. světové války, ilegálně americkými vojáky během války ve Vietnamu atd.
V současné době na waterboarding upozorňuje zejména Amnesty International s iniciativou Unsubscribe me, kde se jedná o připravené dopisy na americké ministerstvo spravedlnosti, které do dnešního dne odeslalo 32 tisíc osob.
Podle právních analýz se jedná s největší pravděpodobností o mučení. Právní postavení v USA také není zřejmé. V roce 2007 prezident Bush podepsal zákon, který zakazuje použití mučení při výslechu, ale není zřejmé, zda se to vztahuje i na waterboarding.
McCarthy, bývalý americký žalobce a dnešní ředitel Protiteroristického centra, zastává názor, že waterboarding nemusí do definice mučení spadat. Waterboarding zasáhl i do současné prezidentské kampaně v USA, kdy se jednotliví kandidáti vyjadřovali k jeho přípustnosti nebo zákazu.
- Třesení - mozek vám omlátí o lebku
Další metodou "intenzivního výslechu", jejichž přípustnost již několikrát řešily izraelské soudy, je takzvané třesení obviněným.
Trik spočívá v intenzivním třesení horní částí těla tak, aby docházelo k prudkým pohybům hlavy vpřed a vzad. U oběti to vyvolává silnou nevolnost a zvracení.
V průběhu třesení však dochází podle názoru některých expertů i k trvalému poškození mozku. Vládní experti však tvrdí, že je pouze pro vyslýchaného nepříjemná, že k trvalým následkům nedochází a riziko a úmrtí při tomto procesu je velmi nízké.
V roce 1999 se tato metoda spolu s dalšími dostala na podnět několika vyslýchaných sama k Nejvyššímu soudu, který se k nim vyjádřil negativně, a od této doby by metody neměly být používány ani tajnými službami.
-
Drogy pravdy - přiznáte se!
Kromě metod přinucení pomocí fyzického násilí existovaly(jí) podle dostupných zdrojů jak v CIA, tak KGB výzkumné programy ohledně tzv. séra pravdy.
Jednalo se o látky, u nichž byla naděje, že při jejich aplikaci by začal mluvit i velmi zarputilý podezřelý. Zkoušel se obyčejný alkohol i různá léčiva a drogy.
U nás drogy pravdy a hypnózu při výslechu doporučoval již zmíněný Vítězslav Čelanský.
Další metody mučení
Zejména v Izraeli je zmiňována spánková deprivace, kde dochází k hlasitému přehrávání hudby střídané nekonečnými výslechy. Dále je to pak donucené sezení v nepřirozených pozicích, kdy dochází k odkrvení některých částí těla.
Další informace v rámečku.
Časovaná bomba ...
Zastánci "drsnějších" metod v rukou policejních orgánů operují s takzvaným scénářem časované bomby. Ten počítá s uložením nálože, která v daný okamžik na daném místě vybuchne. Místo a čas (který se nezadržitelně blíží) zná pouze terorista, který byl zadržen policií.
Bomba způsobí smrt stovek až tisíců lidí (v dnešní době je možné uvažovat i o chemické, biologické, nukleární bombě nebo tzv. špinavé bombě, kdy výbuch běžné výbušniny znečistí okolí radioaktivním materiálem - v těchto případech se mohou počítat počty obětí až na desetitisíce).
Terorista ví, kde bomba je a pokud se to dozví včas i policie, pak ji možná bezpečně zneškodní. Díky tomu dojde k zachránění tisíců lidí. A hlavní otázkou pro zastánce scénáře je, co všechno můžeme podezřelému udělat, abychom tuto informaci dostali…
Podobným případem může být dopravní letadlo mířící do středu velkoměsta a otázka jeho sestřelení. Před 11.9. by si nikdo nic podobného nepředstavil. V čem je případ s jedním topícím se teroristou při waterboardingu jiný?
Kritici argumentují vysokou nepravděpodobností scénáře. Policie se nikdy nedozví tolik operativních informací najednou (orientačně lokalita, čas, osoba, která je s umístěním a konstrukcí obeznámena…). Pokud by se dozvěděla tolik informací, je pravděpodobné, že již by nepotřebovala žádné další od teroristy.
Je pak možné vnímat scénář časované bomby jako něco, k čemu sice nikdy nedojde, ale máme pro případ, že by se tak stalo, schválit zákon umožňující mučit teroristy?
Dalším problémem by pak bylo vymezení podezření, které je nutné mít proti konkrétní osobě, aby se eventuelně dalo použít "drsnější" metody. Každý, kdo se chová podezřele, může být teoreticky terorista. Co když se ale policie zmýlí a zadrží nevinnou osobu? V jakém okamžiku si začne uvědomovat, že se spletla? Až osoba zemře na infarkt?
Příkaz k domovní prohlídce a jehla pod nehty?
Jaké metody zastánci doporučují kromě již zmíněného waterboardingu? Alan Dershowitz (kontroverzní právník z Harvardu) sám o sobě říká, že úplně nesouhlasí s mučením, ale policie by měla mít určité nástroje pro extrémní situace.
V takových případech navrhuje analogii příkazu k domovní prohlídce (Search Warrant) s použitím příkazu k mučení (Torture Warrant). Kdo a za jakých podmínek (minimální stupeň podezření nutný k jeho vystavení) by mohl být jeho "obětí", není zcela jasné. Jasné se zdají být metody, které nejen Dershowitz navrhuje.
V jednom rozhovoru tento právník zmínil například sterilizované jehly píchané pod nehty. Podle jeho názoru se jedná sice o drsnější metodu, která však nezanechává trvalé následky.
Jasnovidci, hypnotizéři a ti druzí
Existují také způsoby dokazování, které lze označit za nepříliš věrohodné. Používají se přesto, že nefungují ani zdaleka na 100 %.
Jde zejména o telepatii (u nás se částečně využívá například při hledání ztracených dětí), věštění z křišťálových koulí, karet a další podobné metody využívající paranormální jevy.
Použití těchto postupů pro účely dokazování před soudem je vyloučené. K praktickému využití těchto pochybných metod však bohužel čas od času dochází zejména ve fázi prověřování informací (příkladem může být zpřísnění bezpečnostních opatření na ruzyňském letišti v loňském roce právě na základě oznámení věštkyně, která měla "sen").
Vědecké studie ohledně přesnosti takových metod jsou publikovány minimálně. Pokud se nějaký jasnovidec "trefí", nelze určit, do jaké míry se jedná o náhodu (jsou známy případy, kdy až 200 jasnovidců určovalo SPZ auta, jeden trefí písmeno, jedno číslo a třeba barvu auta, jiný další písmeno, největší počet však neurčí nic).
Navíc pokud by nějaká informace byla použita policií, v případech prokázání šíření poplašné zprávy touto osobou by se dokazování dostávalo do absurdní situace. Policie by mohla tvrdit, že jasnovidec vypustil falešnou informaci, jasnovidec by ale mohl tvrdit, že díky akci policie (které si všiml i možný útočník) došlo k odvrácení útoku. Soud by pak musel rozhodnout, kdo má pravdu a zda to mohlo fungovat.
Pokud se bude argumentovat, že metody předvídání budoucnosti nefungují, pak bude muset policie vysvětlit, proč vyslyšela jasnovidce a pustila se do akce…
Na hraně mezi vědeckými a "paranormálními" metodami stojí v současné době hypnóza. Zejména v USA jsou detektivové, kteří mají ještě na vizitce připsáno "hypnotizér".
Problémem hypnózy není naprostá nevědeckost, problém je, nakolik lze věřit informacím, které si svědek nemůže vybavit a vybaví si je pouze v hypnotickém stavu.
Opět je důležité, jaké bude využití takto zjištěných údajů. Pokud policie vyslechne svědka, ten si ale SPZ auta nepamatuje, pak jej vyslechne znovu a on si SPZ vybaví, policie auto i s obětí a zločincem najde, z hlediska dokazování nevzniká žádný problém.
Policie pak zajistí jiné důkazy a ty předloží před soudem. Stejný scénář by teoreticky mohl obstát i pokud by jasnovidec určil místo, kde leží mrtvola, policie by našla mrtvolu a zbraň, ze zbraně by zajistila otisky prstů a pak na jejich základě ztotožnila a zatkla pachatele.
Pro účely dokazování před soudem by však sám důkaz typu "svědek v hypnóze si vzpomněl na útočníka a popsal ho jako…" na odsouzení pachatele (byť by se popisu svědka podobal na 100 procent) neobstál.
Spolehlivé metody dokazování?
A jak je to s tradičními metodami, ve které laická veřejnost zpravidla věří na sto procent? I ty musí čas od času prokazovat svoji spolehlivost a vědeckost.
Známým případem bylo falešné obvinění Brandona Mayfielda, kdy se čtyři experti "spletli" a ztotožnili tohoto nevinného právníka podle otisku prstu s teroristickými útoky v Madridu z 11. března 2004.
Mayfield byl propuštěn z vazby, do které se dostal omylem, a následně se mu vláda omluvila a zaplatila odškodné ve výši dvou miliónů dolarů. Tento případ opět oživil diskusi, která se vede v USA již téměř deset let, o spolehlivosti zavedených kriminalistických metod, jako je daktyloskopie nebo ruční písmo.
Vládní experti pak museli v tomto případu dlouho vysvětlovat, že se jedná o skutečné vědecké disciplíny, nikoliv nějaké řemeslo nebo umění.
Postavení některých metod je sporné. Příkladem může být například grafologie, která má blízko ke zkoumání ručního písma (kde cílem kriminalistické expertizy je určit, zda danou písemnost napsala konkrétní osoba).
Grafologie naproti tomu určuje psychologické charakteristiky osoby, která něco napsala, ale nemůže se vyjadřovat k závěrům ohledně identity pisatele. Její role je podpůrná, může být využívána zaměstnavateli pro zkoumání osobních charakteristik uchazeče. Policejní využití je však velmi omezené, závěry grafologa nejsou přijímány jako důkaz.
Mohla by však být použita ve fázi prověřování informací – grafolog může poradit, jaké vlastnosti osoba má, a policie tak může zúžit okruh podezřelých. Přesto její uplatnění i v této fázi není příliš časté.
Smrt tisíci řezy, let vrtulníkem ...Jiný kraj, jiné mučení
Mučení napříč stoletím |
Další informace o mučení
|