Kdo v ní neseděl, těžko může pochopit. Dva kilometry = šest minut pekla. Valí, co tělo snese. Jede se na laktát. Rozvrhnout síly se příliš nedá. Čtyři a půl minuty se dostáváte do tempa a pak finišujete. „Krizi si nemůžeme dovolit,“ uvědomuje si Vraštil, že ve vyrovnaném zápolení znamená třísekundový výpadek konec nadějí. Už po 40 sekundách přitom dochází k zahlcení, nemůžete popadnout dech. „To je normální,“ uklidní se Vraštil. „Když byste neměl zkušenosti, tak si myslíte, že jste to přepálil.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Ani po projetí cílem nepřichází úleva. Strašlivě bolí nohy. „Máme problém vylézt z vody, chce se nám zvracet. Laktátu je opravdu hodně, musíme se vyveslovat, dát si chladivý bazének, vyjet na trenažeru,“ popisuje.
Může se přitom doširoka usmívat. Dokázal to počtvrté! Trenéra Michala Vavrouška hodinu po závodě není vidět, takže vesla si musí vynést na břeh sami. Kouč u monitoru zbledl, je bílý jako stěna. Aspoň ale nezvrací jako při kvalifikačním závodě na minulé hry do Tokia. Na chvíli obejme své svěřence, kteří si ho považují za to, jak dobře vnímá jejich zpětnou vazbu na tréninky. „To dělá málo trenérů,“ oceňuje Vraštil.
Dřina je to slovo, jež nejlépe vystihuje důvod, proč ani po čtyřicítce nezpomaluje. Naopak pořád pozoruje zlepšení, jež dává vyhlídky na medailové odcházení. Stačilo by o jednu příčku vylepšit čtvrté místo z Tokia, takový detail… „Od Tokia po tom zase prahneme, ale to prahnutí po medaili si užívám. A my ji přivezeme,“ kurážně prohlásil Vraštil v podcastu Z voleje.
Místo dřiny esport...
Kdo ví, možná to bude i labutí píseň disciplíny lehkých vah na hrách, podobně jako to měl s lehkou čtyřkou po olympiádě v Riu. „Kdo chtěl pak dokázat něco dál, musel se dostat do dvojskifů,“ kousl se.
Celý život byl přitom zvyklý na jedno veslo. Nebylo jednoduché učinit změnu, i když základní pohyb je stejný. „V nepárovém veslování jedna ruka otáčí veslem, druhá to jen dotahuje. To jsem měl zafixované patnáct let,“ líčí. „Najednou jsem jezdil se dvěma. Už je to sedm let a každý rok se dokážu zlepšit. Vidím pokroky i ve vyšším věku.“
Konkurence po zrušení čtyřky neskutečně zhoustla a dostat se na hry je velmi náročné. „Mezinárodní veslařská federace podléhá tlaku olympijského výboru, který nechce rozdíly vah. Nevím, jak to udělají v zápasnických sportech,“ kroutí Vraštil hlavou. „Už v Paříži neměly být lehké váhy, ale pak přišel covid a ještě nás nechali. Uvidíme, co přijde pak. Je to škoda. Jsou to tak vyrovnané závody, už proto, že váha je pro každého stejná, dojíždí se strašně těsně. Na mistrovství světa ve čtvrtfinále postupovaly jen tři lodě, čtyři ale dojely ve třech desetinách.“
Prahnutí po medaili si užívám. Z Paříže ji přivezeme, řekl Vraštil |
Zatímco tento fyzicky těžký sport prožívá postupné odcházení z olympijského programu, o esportu (soutěžní hraní počítačových her) se uvažuje jako o nové disciplíně pod pěti kruhy. Jednačtyřicetiletý Vraštil to bere jako realitu, jež je jeho vnímání světa cizí. „Celý život sportuju, rodiče nás k tomu vedli. Hýbat se je pro mě neodmyslitelná součást života, ne že budu sedět a hrát něco. Nerozumím tomu. Žádají si to asi diváci a je to byznys.“
Vyznává jiné hodnoty, ostatně jeho motto zní: „Samo se to neodtrénuje.“
Bez tuku. Ironman počká
Potřebuje cítit, jak dává tělu zabrat. Tuk na něm prakticky není. „Nedá se to ošidit ve sportu. Nejsou zkratky.“
V průměru musí posádka splňovat limit 70 kilogramů. Při Vraštilově výšce 184 centimetrů je to tak na hraně. „Spíš za hranou,“ ušklíbne se. „Má přirozená váha je 75 kilo.“
Veslař Miroslav Vraštil v rozhovoru pro podcast Z voleje.
Dvě hodiny před každým závodem jde na váhu. Předtím hubne. Zabalí se do igelitu, šlape na kole. Jakmile splní limit, rychle doplní cukry, protože výdej energie je v lodi ohromný. „Potřebujeme co nejvíc svalů, abychom měli maximální sílu, abychom nehubnuli moc vody,“ podotýká.
Po třicítce mu na jaře nešlo moc hubnout, podstupoval brutální diety. „Chyběla mi pak energie pro tréninky a hlavně jsem býval nemocný. Přes zimu tělo potřebuje tuk,“ zjistil. „Mám pod čtyři procenta tuku, to je super, ale není to dlouhodobě udržitelné právě kvůli častějším nemocem,“ vysvětluje.
Všechno už směřuje k Paříži. I proto tentokrát vynechal ironmana, drsný triatlon na Havaji podstoupil desetkrát. „Stálo by mě to měsíc přípravy, než se z toho vyhrabete, v těle dojde k velkým změnám, jste furt hubenej.“
Z VOLEJE: Tati, prodej koně, budu chytat! Škodová může být i slečnou z plakátů |
Uplavat 3,86 kilometru, ujet na kole 180,25 kilometru a uběhnout maraton, tedy 42,2 kilometru… „To je úplně hrozný, to se shodneme,“ mrkne, třebaže to zvládl za úctyhodných devět hodin a šest minut. „Ale chtěl jsem to dát pod devět hodin,“ plánuje si další výzvu. Maraton umí za dvě hodiny 35 minut.
Na trati bez pauzy překonává tolik krizí, že ho to pak činí odolnějším nejen v lodi, ale také v životě. „Jsem multisportovní. Netrvá mi dlouho se naučit něco nového. Cítím tělo líp než ostatní,“ říká.
Jako kluk začínal v Olomouci za Sigmu s fotbalem. Ani jeho táta Miroslav Vraštil starší, trojnásobný účastník olympiády ve veslování, neměl potuchy, že také syn už měsíc dochází do loděnice veslovat. „Veslování bylo snad poslední sport, který chtěl, abych dělal. Je těžký a těžký je i na živení,“ vykládá.
Na závodech nejsou žádné prize money, jde tedy v podstatě o amatérský sport, ačkoli veslaře platí různé rezorty. „Takhle je to všude na světě. Všichni jsme v resortech - Italové jsou vojáci, policisté, hasiči, lesníci,“ podotýká. V Česku spadá pod armádní Duklu. „Nejsem voják, ale zaměstnanec na Dukle, jsem na tabulkách. Nestěžuju si. Pro mě je to nejlepší práce, i když by mohla být líp placená. Hlavně je to droga, furt mě to baví.“
Český dvojskif Jiří Šimánek a Miroslav Vraštil v úspěšné oprané jízdě na olympiádě v Tokiu.
Táto, díky, ale překonám tě
I když má na Dukle skvělé zázemí pro přípravu, rodnou Olomouc neopustil. Trénuje také v nedalekém Drahlově. Veslařské začátky nebyly snadné. Nepřestane být tátovi vděčný za finanční podporu, díky níž mohl ve vrcholovém sportu pokračovat. „Táta mi důvěřoval. Byl jsem rád, že jsem si po škole zaplatil ubytovnu a vlak.“
Do reprezentace se dostal až v pětadvaceti a těžko by jen pomyslel, že ho čekají čtvery olympijské hry. „Trvalo mi dlouho, než jsem se propracoval na potřebnou úroveň.“
Nejkrásnější vzpomínky má na první hry v Londýně a čtyřicet tisíc diváků u trati. „Mám husí kůži ještě teď.“
Rio ho za srdce nechytilo, nejen kvůli útrapám s virem Zika. „Bylo to divné, nijaké, závodilo se špatně, organizace vázla, závody se posouvaly.“
Byť v Tokiu zase kvůli covidu nemohli být diváci, vrcholnou akci si užil a medaile byla blízko. „Ale užili jsme si to jako Londýn, organizačně stoprocentní.“
A Paříž?
„Bude to krásná olympiáda, barevná, plná emocí. Celá rodina chce jet.“
Táta nezmar dokonce vyjede z Olomouce na kole. Ve dvaasedmdesáti.
Tak snad bude u toho, jak to synovi, který jej překoná v olympijských účastech, cinkne.
