Například polského kněze Maxmiliána Kolbeho, jenž v koncentračním táboře vyměnil svůj život za život otce čtyř dětí a podstoupil trýznivou smrt vyhladověním, přičemž byl celou dobu oporou dalším nešťastníkům. „To mě zasáhlo. Muselo být hrozně těžké vystoupit z řady a obětovat se za druhého,“ vysvětluje v podcastu Z voleje táta tří malých dětí, proč si při biřmování vybral jméno Maxmilián.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Už je to třináct roků, co mi ještě jako začínajícímu novináři v upřímném rozhovoru před katedrálou svatého Václava v Olomouci vylíčil důvody, proč končí se začínající dráhou profesionálního hokejisty v místní Moře a ke studiu sportovního managementu na vysoké škole si přidává ještě teologii se žurnalistikou. Jak bylo těžké to oznámit tátovi Miroslavovi, který jako hráč v 90. letech pomohl Olomouci s postupem do extraligy a coby asistent trenéra ve Vsetíně byl u zlaté éry na přelomu tisíciletí. „Ale jako táta chtěl dobro pro syna,“ našel pochopení.
Do teologie se vrhl s nadšením a láskou, kterou prožíval i jako desetiletý capart ve vsetínské kabině, když obdivoval mistry hokejového řemesla Pardavého, Dopitu, Pateru či Procházku a od brankáře Čechmánka si půjčoval lapačku a chytal tenisák. „Fantastická éra. Přišlo mi to jako skvělé prostředí, sbíraly se tituly, slavilo se, měli pohodu, pěkné peníze, neviděl jsem žádné úskalí.“
Podobně se mu oči rozsvítily při objevování půvabu studentského života. „Bylo to v době mého zamilování do Boha, studium z lásky, všechno jsem chtěl poznávat, nepočítal jsem s tím, že bych to uplatnil v praxi. Budoval jsem vztah s Bohem. Studoval jsem dějiny, historii, Bibli, původní překlady,“ vypráví. „Dalo mi to vnitřní základ, hluboký pokoj, že všechno je, jak má být, že o to nemůžu přijít. Stojí na tom můj život. Ať se děje cokoli, není to konečná. Je tady něco, co přesahuje naši krátkou existenci. Zažil jsem obrovskou vlnu lásky, která mě zalila. Kdykoli si to připomínám, vím, že to byla skutečnost, na které nemám problém postavit svůj život.“
Ani jednou svého rozhodnutí nelitoval, třebaže se k hokeji po tříleté odmlce jako vystudovaný bakalář úspěšně vrátil. O tom ale až za chvíli. „Hokej jsem předtím nenáviděl, dusil mě. Otevřel se mi svět, po kterém jsem toužil. V šatně bych se asi zbláznil. Když něco nedává člověku smysl, nemá smysl tomu věnovat energii,“ říká. „Ušel jsem kus cesty, prožil spoustu krásných věcí, vztahů a udělal i spoustu chyb.“
Hrát hokej je větší zábava než o něm psát
Vyzkoušel si také novinařinu. Na stáži v olomoucké redakci MF DNES udělal povedený rozhovor s Tomášem Kundrátkem, tehdy obráncem NHL. A také zjistil, že hrát hokej je pořád větší zábava než o něm psát. „Asi jo, člověče,“ usměje se.
Z VOLEJE: Panter Olesz. Sedmička draftu, co koukala mistrům pod ruce |
Po dvou letech pauzy začal v Olomouci trénovat špunty a cítil se šťastný. Do výstroje ho to netáhlo, až mu zavolal někdejší olomoucký spoluhráč Lukáš Luňák, že jeho táta kupuje prostějovský klub a tam by mohl ve třetí nejvyšší soutěži trénovat mládež i hrát. Venkrbec měl před svatbou, výdělek se hodil a nakonec kývl. Hokej už neměl na prvním místě, i proto se mu navracela radost z ledového zápolení.
„Vzal jsem hokej na milost,“ kývne. „Vracel jsem se s tím, že budu apoštolem hokeje, že tam mám velké pole působnosti.“
Příběh nadaného centra, který před hokejem upřednostnil víru, budil pozornost nejen v prostějovské kabině. Vtípky i zvídavé dotazy byly na denním pořádku.
„To seš křesťan, když piješ pivo nebo chodíš do sauny? To můžete?“ divili se spoluhráči.
„No, papež zrovna vydal encykliku a povolil nám chodit do sauny každé druhé úterý v měsíci,“ pohotově odpovídal.
Prostějovský kapitán Matouš Venkrbec.
„Jako fakt?“ nepobírali to.
„Rádi si rýpli, měl jsem to rád,“ nebere Venkrbec fórky osobně.
Šprýmař David Šebek, řečený Šeba, nevynechal příležitost Maxe popíchnout. Třeba když jeli autobusem na zápas do Břeclavi a četl si Bibli. „Dej to sem!“
Venkrbec ji zavřel a podal vtipálkovi, který tlustou knihu náhodně otevřel a nahlas začal mančaftu předčítat: „Tehdy se objevil ničemník jménem Šeba...“
Zase ji zavřel a vrátil.
„Až doma jsem si musel najít, že v bibli je opravdu Šeba, asi dvakrát,“ bral to Venkrbec jako jedno z mnoha znamení.
Z VOLEJE: Buzerantský hokej? Tak ať. Moták razí cestu slušnosti |
Boha spatřuje v humorných i niterných situacích. Když uspával svou první dceru Aničku, četl si článek o zneužívání dětí. Hrozně se ho to dotklo, měl potřebu se v hluboké noci modlit: „Bože, to je ti jedno, že se tohle děje? Nic to s tebou nedělá?“
Klečel, cítil chlad a zničehonic se z něj spustil nekontrolovatelný vodopád slz, jako když se protrhne hráz. „A to nebrečím,“ podotýká. „Najednou jsem se patnáct minut až zajíkal, nemohl se ani nadechnout. Sám sebe jsem už při tom jen pozoroval. Neměl jsem nad tím moc, pak jsem spadl na zem a došlo mi, že to mohu brát jak odpověď na otázku: Bože, je ti to jedno? Dal mi zakusit svou účast, takhle jsem si to vyložil.“
Jistě, všechno v životě je o pohledu na věc. „Nemohu se s Bohem rozvést. Zažil jsem takové věci, že ho nemůžu popřít, i když se těžko předávají,“ říká. „Kariéra pro mě není cesta ke štěstí.“
Páni, na křídle mám Sýkoru a Zohornu
Přesto i hokejová cesta nabrala grády. Hned v první sezoně po návratu s Prostějovem postoupil do druhé nejvyšší soutěže. V druhém ročníku se zachraňovali až v play out, i tak Venkrbcovy výkony zaujaly extraligové Pardubice, které si jej vytáhly na konec sezony.
Hokejista Matouš Maxmilián Venkrbec v rozhovoru pro podcast Z voleje.
„Najednou jsem hrál v jednom z nejlepších klubů v republice, co se týče zázemí, fanoušků i kádru.“
Musel se štípat, když se nakláněl na buly a na křídlech měl Tomáše Zohornu s Petrem Sýkorou. „To bylo fantastické, nestíhal jsem to pobírat, jak rychle to šlo,“ popisuje. „Motivovalo mě to v další práci, i když jsem pak zůstal další roky v Prostějově. Zjistil jsem, že nějaké ambice mám, že jen tak nehraji hokej a povídám si s klukama o Pánubohu.“
Extraligu si zahrál ještě v Českých Budějovicích, kde jej však limitovala srdeční arytmie. „U sportovců častá věc v zátěži. Následuje operace přes tříslo, vypálí se to, úspěšnost je 80 procent, ale tohle není má cesta, já chtěl zjistit příčinu. Začal jsem to řešit celostní medicínou s lékařem Honzou Vojáčkem. Převrátilo mi to pohled na mé zdraví a emoce. Snažím se vnímat niterné touhy, které člověk v sobě má.“
Na hostování ve Vsetíně si pak připomněl i kouzelné dětské časy. Týmu pomohl do finále play off jedenácti kanadskými body. Teď se snaží první ligu vyhrát znovu jako kapitán Luňákova Prostějova. A zase už pomýšlí pomalu na konec kariéry, udělal si masérský kurz, zajímá se rovněž o bylinky.
Z VOLEJE: Teď strýčkovi dáš! Káňa o Čajánkovi i vychytávkách Krejčího |
Při jihočeské štaci se mu také zalíbila lesní školka, kam vodil děti, i navazující Svobodná základní škola. Netradiční přístup ke vzdělání si nemohl vynachválit. „Bylo to fantastické, viděl jsem, jak se dají dělat věci jinak. Děti byly tak šťastné. Jsem vděčný za každý rok, když se dítěti nechá prostor pro jeho přirozenou zvědavost a objevování. Teď už bohužel zase vidím, jak našim dětem v klasické škole oči zhasnou a už zařezávají,“ povzdechne si. „Systém vzdělávání úplně zabije touhu objevovat, musíte sedět, mít jedničky, aby tatínek a maminka byli spokojení. Velká výzva pro každého rodiče je se přiblížit k dětem a vidět svět jejich očima. Hrozně bych si přál, aby byly samy sebou.“
To je základní hodnota, již Aničce, Vítkovi a Eduardovi předává a sám se snaží jít příkladem. I proto musel tenkrát udělat nezvyklou odbočku od hokeje, o které jim bude jednou vyprávět.
Mimochodem, k Dostojevskému se ještě po třicítce vrátil. Teď čte Bdělost od již nežijícího indického kněze Anthonyho de Mella. Rád se o své poznání podělí nejen při trmácení se v autobuse na dlouhých štrekách za hokejovou poutí.
