Po pár dalších telefonátech však bývalý žokej, který se pyšní osmi triumfy ve Velké pardubické, nasedá do modré fabie, již zaparkuje o pár kilometrů dál, na placu, ze kterého je výhled na dominantní kopec Vladař. „Tady na té louce jsme měli plno koní, ale teď se tam pasou jen mladíci,“ ukáže Váňa na skupinku za dřevěným plotem.
Pak se ztrácí v nedaleké stáji a zanedlouho přichází s účastníkem letošní 133. Velké pardubické, jež se běží tuto neděli, za otěže vede svěřence Lodgiana Whistla.
„Pojď, půjdeme s ním na trávu, on si rád kousne,“ říká. „Už týden nechodí do výběhu, tak je z toho celý špatný,“ poplácá Váňa statného valacha po pleci. Naleštěný ryzák je celý bez sebe, na zelené louce dovádí, až občas donutí svého trenéra k nečekanému pohybu. „Už je našponovaný, takže se lekne všeho. Jezdit na něm není poslední dny žádná radost, je pořád v luftu.“
Doma nemá žádné fotky
Že je na svého koně legendární jezdec pyšný, je zřejmé na první pohled. Pečlivě ho kontroluje, věnuje mu každý den velký kus času. „Na Velkou pardubickou je nachystaný, kvalitu ukázal už v kvalifikaci. Myslím, že vyhraje, protože ho nikdo nedohoní,“ usměje se rozverně.
Louka pro ustájené koně, v pozadí vrch Vladař
Sám dobře ví, jaké má Lodgian přednosti. „Poslední dobou ho jezdím já, i když je privátním koněm paní Váňové. Ale poběží sedm kilometrů, tak musí nosit víc než padesát kilo,“ zavtipkuje.
Náhle i s Lodgianem zpozorní, když se od nedaleké silnice line jemu známý hlas. „Kam jsi mi s ním utekl? Ještě jsem ho chtěl zkontrolovat,“ prohlásí blížící se muž. Zatímco si odvádí Lodgiana stranou, Váňa situaci vysvětluje. „To je pan kovář, který mu dával hliníkové podkovy. Měli jsme totiž takový průšvih, při tréninku mu uletěla podkova, a než jsme došli domů, škaredě si to oškubal.“
Oba po krátké kontrole zhodnotí, že jsou kopyta účastníka Velké pardubické v pořádku. Desetiletý Lodgian se opět v klidu pase, kovář spokojený se svou prací odchází zpět do majestátní stáje.
Osmnáct koní o pět milionů korun. Slavná Velká pardubická se blíží |
V ní má domov přes dvacet koní, další padesátka cválá v Mlýncích, kde dříve bydlel i Váňa s manželkou. „Ale už 18 roků máme postavený bezbariérový domek v Chyši.“
Že v něm žije právě nejznámější český jezdec, byste však nepoznali. V domě totiž nenajdete žádné fotky, které by dokumentovaly Váňovu bohatou kariéru. „Zažil jsem vsedle spoustu krásných chvil, ale že bych se na sebe musel koukat? To mě vůbec nebaví!“ vysvětluje s upřímným smíchem.
Mezitím, co po očku sleduje, jak si Lodgian pochutnává na zeleném porostu, nostalgicky vypráví, jak sám v roce 1985 poprvé okusil velký pardubický dostih. „Kdybych s Paramonem tenkrát neupadl na Hadím příkopu, zvítězil bych.“
Na první výhru si počkal do roku 1987, kdy prolétl cílem v tehdy rekordním čase v sedle slavného Železníka. „Deset let v kuse byl nejlepším překážkovým koněm ve střední Evropě,“ vzpomíná Váňa.
Lodgian po slovech o jednom ze svých předchůdců na chvíli zpozorní, rázem se ovšem vrací ke své oblíbené činnosti. Ač je Železníkovi rezavou barvou na první pohled podobný, chováním se od bývalého šampiona hodně liší.
Vzpomínky na Tiumena
„Lodgian umí dělat kraviny, někdy je zbrklý,“ prozrazuje Váňa, zatímco temperamentního valacha opět klidní. „Železník byl svůj, na překážkách byl poctivý a postupně získal obrovskou profesionalitu.“
Ještě víc je však Váňova letošní naděje odlišná od Tiumena, se kterým coby jezdec prožil návrat na pardubické výsluní. „Na něm mohl jezdit kdejaký jouda,“ rozesměje se. „Když si na něj sedl můj vnuk a chtěl spadnout, Tiumen udělal vše pro to, aby ho udržel.“ Na rozdíl od startéra Lodgiana navíc těžil především z kvalitního finiše.
„Měl takový všelijaký původ, nic excelentního, ale zdobila ho velká vytrvalost. Když ostatní v závodě umírali, on teprve začínal. Protože nejenže byl hodný a dobrosrdečný, taky byl hodně chytrý.“
Cesta ke stájím, ve kterých má Josef Váňa přes dvě desítky koní.
A kromě brilantního závodění mohl taky pomáhat. Když se totiž procházíte trenérským střediskem v Mlýncích, zaujme vás především dlouhá stáj plná majestátních zvířat. Původně však měla kromě ní zdobit malou vesnici ještě jedna specifická stáj: hipoterapeutická.
„Nejdřív jsme plánovali ji postavit, chtěl jsem tam mladé fjordíky a huculy, Tiumena jsem viděl mezi nimi. To byl takový trenažér,“ sdílí Váňa. Nakonec však prostředí věnoval pouze tréninku, který stejně jako vlastní kariéru piluje do maxima. „Každý den jezdím dva nebo tři koně, ale spíš ty hodnější. Už nemám fyzičku, abych machroval.“
Byl jsem magor
Při sledování svých svěřenců občas trne. Ačkoli jako žokej miloval vítězství a rád projížděl cílem první, jako trenér se soustředí na styl. „Jsem radši, když kluk třeba nevyhraje, ale závod odjede stejně, jako bych to udělal já,“ vysvětluje. „Z toho mám největší radost.“
Jen Lodgian. Desetiletý valach před sebe v Pardubicích nikoho nepustil |
Trenérské práci se věnoval ještě za aktivní kariéry, které se dlouho nechtěl vzdát. „Byl jsem magor,“ rozesměje se nahlas. „Jednou jsem si roztříštil holenní kost na osm kusů a za deset dní jsem byl zpátky v sedle. Touha vyhrávat a strach, že mi utečou dobří koně, mi dočista zatemnily mozek.“
Přesto se však koutkem rtu pousměje a veselým hlasem dodá: „Já bych jel závody klidně i dneska, zvlášť, když nejsou jezdci. Ale bohužel ta fyzička už mi po letech chybí,“ šklebí se sedmdesátiletý dostihový velikán, který sílu sbíral v mládí na horách.
Josef Váňa během Velké pardubické
„Pracoval jsem u horské služby a denně jsem musel běhat asi dvacet kilometrů z práce do práce,“ popisuje, kde bral kondici. „U sportovního lékaře jsem byl nejlépe hodnocený sportovec v okrese Bruntál.“
Po dlouhém vyprávění pak ještě Váňa s Lodgianem zapózuje na fotku a skotačení své pardubické naděje končí slovy: „Pojď, odvedu tě zpátky do stáje.“ Pak oba společně natěšeným krokem kráčejí směrem k Lodgianovu domovu.
I z posledního pohledu je zřejmé, že už se nemůžou dočkat nedělního klání, do něhož Lodgian nastoupí s žokejem Ondřejem Velkem.
