Ne, byť se to může zdát zvláštní, do Prahy se nevydával s velkými ambicemi, ani s velkými plány. „Chtěl jsem v kvalifikaci nechat všechno a když bych prošel do semifinále, bylo by to super,“ přiznával Ondra v mixzóně.
Teď ale udělal další krok nad plán. Po celkově třináctém místě v kvalifikaci se z dvacetičlenného semifinále propracoval až mezi nejlepší šestku. A to jako pátý, když se do řešení úvodních problémů pouštěl v první polovině startovního pole.
Postup z pátého místa, lezec Ondra je ve finále pražského SP v boulderingu |
Hodně dlouho čekal, nicméně dál prošel. Navzdory zdánlivě nepříliš nadějnému zápisu dvou topů a tří zón. Někteří favorité ale na závěr semifinále selhali.
„Bylo to asi nejdramatičtější čekání na konec, co jsem kdy v životě zažil, naprosto infarktové,“ podotkl nadšený třicátník, fenomén sportovního lezení.
Adame, co říkáte na vývoj semifinále? Největší favorité jako Francouz Mickael Mawem nebo takřka kompletní sestava Japonců v čele s Tomou Narasakim vypadli.
Mělo to naprosto absurdní průběh. Lidi, u kterých bych nevěřil, že by nemohli vypadnout, tak nepostoupili. Po dolezení jsem čekal, že Narasaki bude mít všechny čtyři topy. Jeho výsledek mě hodně překvapil.
Jak si to vysvětlujete?
Oni vítězové kvalifikace měli zřejmě i o trochu horší podmínky, protože chyty byly špinavější, což hraje roli.
Přesto o to větší radost asi musíte mít, když jste se s jednotlivými problémy popasoval lépe než specialisté.
Bouldery pro mě byly vážně hnusné, o to víc si výsledků cením. Postoupil jsem díky poslednímu problémů, u kterého bych si jinak řekl, že ho nemám šanci vylézt.
A tak sedl vám vůbec v semifinále nějaký boulder?
Asi tam nebyl žádný, který by mi vyhovoval (smích). Dvojka mi sice sedla, ale nebyla moc těžká, tam jsem splnil svou povinnost. U trojky to byla velká škoda. Ale že jsem tam v posledních deseti sekundách dolezl do zóny... Nechápu jakým zázrakem se to stalo.
Český lezec Adam Ondra při Světovém poháru v Praze
Nebýt závěrečného skoku na třetím boulderu, ve finále nejste.
Ano, tam mě do zóny dotlačili diváci. A asi jak jsem byl unavenější a zhoupnul se v kyvu o trošku méně, pomohlo mi to ustabilizovat se v zóně a udržet ty dva chyty. Dolez byl přesně v mém stylu a kdybych měl ještě prostor, tak budu topovat, jenže žádný čas už nezbyl.
Co rozhodlo u poslední cesty, na kterou byste si jinak nevěřil?
Obrovské štěstí. To tam hrálo roli. A ještě navíc ten fakt, že jsem to dal na druhý pokus, i ten mě dostal do finále. Soupeři tam pokusů pálili mnohem víc.
Zmínil jste, že vás k jedné zóně dotlačili diváci. Pomáhají při boulderingu obecně?
Při silových boulderech rozhodně ano. Ve čtyřce to byla pomalá plotna, bylo potřeba maximální soustředění a tam je lepší, když je spíš ticho.
Co říkáte na diváky na Letné, jak vás hnali?
Byli skvělí a mám obrovskou radost, že si ve finále užiju tu správnou atmosféru. Teď už je skoro jedno, jak to dopadne, nejde o žádnou kvalifikaci na olympiádu. Je obrovský úspěch, že jsem se do finále dostal a budu si o moct užít. Už dneska to nebyla žádná povinnost, ale jsem spokojený, že fanoušci nepřišli jen tak zbůhdarma a že se před nimi ještě předvedu, moc jsem si to přál.
Český lezec Adam Ondra řeší jeden z problémů v semifinále Světového poháru v Praze.
Ještě když se Světový pohár do Česka vrátil po čtrnácti letech a právě naposledy v Brně jste se do finále nedostal...
A to v roce 2009 šlo o lezení na obtížnost, tam záleží opravdu na přípravě, není to žádná loterie. Naopak po dlouhé době na svěťáku v boulderingu vnímám, že se z toho stává čím dál větší ruleta. Mám stále silnější dojem, že to není až tak o tom, jak je kdo dobrý, ale spíš jak vám přeje štěstíčko a jak vám bouldery sedí. O to atraktivnější jsou závody pro diváky, ale zároveň o to krutější pro nás závodníky. Špička je tu strašně našlapaná.
Asi nelze v tak nepředvídatelné disciplíně nic předpokládat, ale jak vidíte svoje šance ve finále?
Matematicky dobře, ze šesti účastníků to vychází na padesát procent, že skončím na bedně (smích).
